Hrozba dvou světů: díl 7: Shikai, Bankai

Ráno mě probudil jasný svit slunce. Zamžourala jsem očima, když mi do nich tvrdě uhodilo a narušilo tak můj konečně klidnější spánek. Posadila jsem se na posteli a urychleně si upravila vlasy. Pohlédla jsem směrem k pelechu mého přítele a sama sobě se podivila, jaký pocit zklamání jsem cítila při zjištění, že je prázdná.
„Dobrá ráno,“ pozdravil mě hlas Kimmini, jejíž hlava vyčuhovala zpoza posuvných dveří.
Vešla dovnitř a přešla až k mojí posteli.
„Jak jste se vyspala taichou?“ zajímala se, ale ve skutečnosti ji zajímalo něco úplně jiného.
„Skvěle,“ opáčila jsem.
„Všichni už jsou vzhůru a chtějí vyrazit na trénink,“ obeznámila mě, načež ztichla a chvíli si bedlivě prohlížela můj obličej. „Yoruichi-san a Soi Fon-taichou vyrazily společně mimo vesnici, aby likvidovaly Hollow po okolí. Každý den vyrazí jedna dvojice a bude čistit okolí, domluvili se tak všichni kapitáni.“
„Výborně,“ zasyčela jsem. „Očividně fakt, že jsem kapitán tady každý přehlíží.“
Kimmini pokrčila rameny a snažila se povzbudivě usmát. Byla jsem myšlenkami zase někde trochu jinde, takže jsem si toho sotva povšimla.
„No nic,“ zahlásila jsem nakonec a postavila se na nohy. „Asi bude čas vyrazit.“
Společně jsme vyšly z pokoje a zamířily chodbou do velké obývací místnosti.
Skutečně shromážděni tam seděli úplně všichni krom Yoruichi a Soi Fon.
Pohledy padly okamžitě na mě, když jsem vstoupila.
Zastavila jsem se a chvíli bylo hrobové ticho.
„Dobré ráno, Moenai-san,“ pozdravil mě Kisuke svým typickým, pozitivním hlasem.
„Chtěl jsi říct dopoledne,“ reagoval na to Byakuya arogantně dřív, než jsem stačila odpovědět já.
„To je ale nepříjemné,“ snažila jsem se nasadil ledabylý, ale milý tón. „Čeká se jen na mě? Myslím ale, že už můžeme vyrazit. Nepletu se?“ pozvedla jsem obočí a proletěla pohledem po všech. Trochu mě uklidnit fakt, že ne všichni se zajímají o to, jak dlouho spím. Například takový Ichigo a Renji, kteří schovaní v rožku hráli jakousi pro mě neznámou hru. Taky Rukia, Orihime a Kazeke, které si něco šuškaly opodál a taktéž Ishida prohlížející si jen lem svého bílého úboru.
„Samozřejmě, že můžeme vyrazit,“ usmál se přátelsky Utikate dřív, než reagoval Byakuya.
Dala jsem přednost všem v místnosti a šla jako poslední. Sotva jsem se ukázala na denním světle, polovina naší skupiny už byla pryč na cestě za svými rozdělenými týmy.
Kimmini, Kazeke a Ichigo na mě čekali a teprve pak jsme se společně vydali pomalým krokem ke cvičišti.
Trvalo nám asi pět minut, než se naskytl pohled na obrovský, volný prostor, určený ke všem možným činnostem, které bychom si jen umanuli.
Čekala na nás malá skupinka s nepříliš povzbudivým výrazem. Popravdě, tvářili se jakoby právě každý z nich požil kilo kyselých citrónů.
Zastavili jsme se až těsně před nimi.
„Čau,“ pozdravila jsem ledabyle, ale dostavilo se mi jen nesouhlasného zabručení.
„Někdo chybí,“ pokračovala jsem bez ohledu na to, abych sledovala bodavé pohledy Ichiga a Naruta, které si navzájem věnovali.
„Kakashi-sensei,“ vysvětlil mi Shikamaru.
Moje paměť na jména mi teď opravdu přišla vhod.
„A hodlá přijít?“ zajímalo mě lehce sarkastickým tónem.
„Už je tady,“ ozvalo se mi za zády příjemným, mužským hlasem.
Otočila jsem se. Vlastně -, všichni se otočili za nově příchozím.
„Sorry, trochu jsem se zpozdil,“ mávnul rukou Kakashi a i přes masku na obličeji se pokusil o úsměv.
„Schválně co si vymyslí dneska,“ odsekl otráveně Shikamaru.
„Jen jsem si ráno musel pověsit prádlo. Je něco špatného na tom, že si člověk vypere?“
„Pěkně trapná výmluva,“ poznamenal Ichigo nevěřícně. Do jeho slov se ještě Kazeke neovladatelně zachichotala. Zachytila můj pohled a okamžitě zmlkla.
„Urážíš Mistra Kakashiho?“ zavrčel z ničeho nic Naruto a znovu do něj zabodl pohled.
Ichigovi klesly ramena, zvedl jedno obočí.
Civěla jsem na oba dva nevěřícně. Nemohla jsem uvěřit, že se během jedné sekundy začali tahat za vlasy jako dvě puberťačky.
„Mohli bychom konečně začít kdyby to někomu nevadilo?,“ odkašlala jsem si a při slovech „někomu nevadilo“ nenápadně zvýšila hlas.
Oba chlapci se zaskočeně přestali rvát a zůstali v póze, kterou bych směle nazvala „trhač hlav“.
„He?“ vyšlo z obou jejich úst.
„He?“ zopakovala jsem a zamračila se. „Ichigo no baka.“
„Já? Proč jsem to vždycky jen já ten blbej? To on! Začal si!“ ukazoval prstem na Naruta.
„Co to meleš blbče?! To ty ses na mě díval jako bys měl v zadnici kaktus!“
„Tak dost!“ zarazila jsem to na pokraji svých, jinak klidných nervů. „Oba jste blbci. Nevychovaní, nedozrálí blbci.“
Shikamaru si hlasitě povzdechl a znuděně pohledy komunikoval se Saiem, který se prozatím k této trapné situaci nevyjádřil. Zřejmě ani Kakashi se nehodlal zapojit.
„Hej…!“ začal Naruto se zvednutou pěstí a rozeběhl se proti mě.
„Naruto!“ reagoval konečně Kakashi. V jeho výrazu byla jakási pochybnost ohledně jednání jeho přítele.
Než se mě jeho pěst stačila dotknout, přesunula jsem se pomocí bleskového kroku za něj. Otočil se překvapeně se zaraženým výrazem. Zkusil to znovu a pak zase znovu a pořád dokola se mě snažil zasáhnout i když viděl jak rychle se přemisťuji z místa na místo.
Udýchaně se opřel o kolena a utřel si čelo.
„Co to sakra bylo!“ vyjel na mě naštvaně, ale trochu udiveně.
„Shunpo,“ mávla jsem rukou. „ Používají ho všichni Shinigami.“
Vykulil oči.
„Vůbec jsem neviděl, že by ses přesunovala. Prostě ses najednou objevila někde jinde.“
„To tak bývá Naruto. Je to docela…užitečná schopnost. Shunpo každého Shinigamiho se ale liší. Některé jsou rychlejší a některé pomalejší, záleží prostě na uživateli,“ vysvětlovala jsem když už mě poslouchali všichni.
Shunpo byla první základní věc, se kterou se mohli seznámit.
„Dá se to naučit?“ promluvil konečně Sai.
Otočila jsem se tedy na něj a na malou chvíli se zamyslela.
„Ne nemyslím si, že vy jako ninjové byste se bleskový krok mohli naučit. Obě naše strany mají pro sebe typické schopnosti a vlastnosti. Některé jsou nepatrně podobné, ale i kdyby jste se někdo naučil Shunpo, což je samozřejmě nepravděpodobné, nemělo by to takový efekt jako u Shinigami. Lépe řečeno, byli byste pomalí.“
„Chápu,“ kývnul Kakashi.
„Krásně vysvětleno taichou,“ uchichtla se Kimmini a pobaveně si prohlédla skupinku ninjů.
„Zmlkni,“ sykla jsem a ona protočila panenkami.
„Chtěla jste, abych vás varovala kdybyste se zase někdy chovala arogantně?!“
„Myslím, že ano.“
„Tak teď je ta chvíle,“ připomněla s neskrývaným potěšením.
Moc jsem vlastně nevnímala co mi Kimmini říká, ale měla jsem dojem, že na takové chování si ode mě obě zvykly. Stejně, který kapitán nebyl arogantní?
„Čím tedy začneme?“ chtěl vědět Kakashi.
Měla jsem nepříjemný pocit jakoby se snad snažil zrentgenovat myšlenky. Měl pronikavý pohled, kterému jsem s radostí uhýbala, i když to byl pohled jen jednoho oka.
„Jsme čtyři,“ začala jsem vysvětlovat. „Kimmini bude pracovat s Shikamaru, Kazeke s Kakashim, Ichigo se Saiem a ty Naruto budeš se mnou.“
„Chvála bohu,“ oddechl si. „Už jsem si myslel, že snad budu s tím idiotem.“
„Ty jeden malej…!“ vyjel po něm Ichigo, ale zastavila jsem ho napřáhnutou rukou.
Vrátil se s nesrozumitelným, naštvaným výrazem zpět za Saiem.
„Začneme pomalu a lehce, jen stručnou teorií. Každý z nás vám individuálně vysvětlí o co kráčí ohledně zanpakutou. Tedy prozatím,“ seznámila jsem je na začátek s lehkým úkolem.
Věnovala jsem se znovu jen Narutovi. Jeho výraz mi napovídal, že ohledně vysvětlování si budu muset dát obzvlášť záležet.
Sáhla jsem na jílec katany na zádech a dlouhým pohybem jí vyndala z pouzdra. Ozýval se ten krásný zvuk tření železa. Napřáhla jsem paži a zamířila Narutovi na krk. Naprázdno polknul.
„Dělám si srandu ty pako,“ poškrábala jsem se se smíchem za krkem.
„Fakt vtipný,“ odsekl, ale nespouštěl oči z té zbraně.
„Tohle je zanpakutou,“ seznámila jsem ho a natáhla k němu dlaně s položenou katanou.
„Je to jen meč,“ hlesl.
„Tohle nikdy neříkej!“ varovala jsem ho se zamračeným výrazem. „Zanpakutou je víc než jen obyčejná katana. Je to zbraň každého Shinigamiho. Vypadá jako obyčejná zbraň, ale má v sobě ducha. Je skutečně živý. Je to živá věc, společník, se kterým sdílíš sílu a duši. Každý meč má i svou reálnou formu, ale v té se ukazuje opravdu málokdy.“
„Jak vypadá?“
„Každý meč vypadá jinak. Slyšela jsem, že Ichigův Zangetsu má podobu člověka a Toushirův Hyourinmaru zase tvar draka. Většinou ví, ale jen jejich majitel jakou mají podobu.“
„Zangetsu? Hyourinmaru?“ opakoval natvrdle Naruto. „Mají jména?“
Povzdechla jsem si. „Samozřejmě, že mají jména! Abys mohl vyvolat druhý a popřípadě i třetí stupeň svého meče musíš znát jeho jméno. Jsi silnější než kdybys ho neznal. Skrz zanpakutou proudí naše síla. On je naše síla!“ zdůraznila jsem jasně.
„Jak se jmenuje tvůj?“ vyhrknul okamžitě velice zapáleně.
Zasekla jsem se a zvedla překvapeně jedno obočí. Asi jsem měla čekat, že se zeptá. Teď když jsem o tom přemýšlela bylo to přece tak jasné!
„O tom se teď nebavíme,“ usadila jsem ho.
Otevřel pusu, aby něco namítnul, ale utnula jsem ho gestem ruky.
„Zanpakutou má dvě vyšší formy,“ pustila jsem se do dalšího vysvětlování aniž bych si vědomě všímala Narutova výrazu, který mi jasně dával najevo, že to jméno se dozví za každou cenu.
„Další dvě formy?“ zeptal se. „Jaké dvě formy?!
„Shikai a Bankai,“ odpověděla jsem prostě. Jeho zbytečné otázky mě začaly vytáčet. „Shikai je první vyšší stupeň meče. Shinigami ho probudí svým - jak bych to nazvala - kličovým svoláním. Vysloví jeho jméno, heslo. Forma Shikai mění tvar a meč tak dostává nové schopnosti. Bankai je pak nejsilnější. Úplně změní vzhled katany a podstatně zesílí. Je to naprosté ovládnutí ducha zanpakutou a podřízení jeho schopností. Než Shinigami dokáže dosáhnout Bakaie, trvá to i několik let a dále pak i spoustu času než se ho naučí pořádně ovládat.“
„Kolik Shinigami ovládá Bankai?“ zajímalo Naruta upřímně. Vysvětlování ho zřejmě opravdu zaujalo.
„Jen opravdu velice silní Shinigami. Všichni kapitáni ho musí ovládat a pak ještě pár vyjímek. Ichigo dosáhl Bankaie myslím, že za pět dnů?!“ odpověděla jsem polootázkou.
„Neříkala jsi, že to trvá roky?“
„U něj je to trochu jiné,“ podotkla jsem. „On je prostě -, Ichigo.“
„Proč musí všichni kapitáni ovládat Bankai?“
„Kapitáni Gotei 13 jsou nejsilnějšími Shinigami v Soul Society, aby ses jím vůbec mohl stát musíš ho ovládat. Je to podmínka.“
„Takže ty…“
„Jop, mám Bankai,“ přitakala jsem nezáživně. Jako bych tuhle otázku neslyšela už tolikrát.
Naruto se usmál a zaloudil pohledem k Ichigovi a Saiovi. Můj zrzavý přítel vypadal jakoby měl nervy na dranc zatímco Sai si to zjevně užíval, i když z jeho pohledu nebylo nic moc znát.
„Nemůžu uvěřit, že ten blbec má Bankai,“ zasmál se a zaťal ruce v pěst. „Nemůže být lepší než já.“
„Nesrovnávej Shinigami a Shinobi, nikdy z toho nic nevzejde,“ varovala jsem ho.
Skončili jsme. Vysvětlila jsem snad všechno co by měl o zanpakutou vědět a doufala jsem, že jsem opravdu nic nevynechala. Dalším krokem byla teorie o Hollow a následně malé překvapení pro mé nynější studenty.