Hrozba dvou světů: díl 6: rozdělení do týmů

Všichni jsme stáli před velkými vraty vedoucí do obrovského sálu. Trvalo jen chvíli než se dveře pomalu s tichým skřípěním začaly otevírat. Naprázdno jsem polkla. Byl to tak nepříjemný pocit. Sotva se dveře otevřely jen kousek, už jsem mohla spatřit zvědavé tváře některých lidí, kteří se dívali našim směrem.
Vrata se otevřela úplně a nám se konečně naskytl ten pohled na sál, kde seděla valná většina ninjů z Konohy. Tsunade byla přímo naproti nám na vyvýšeném prostranství za malým stolkem. Ruce měla v bok a se svraštěným obočím sledovala naše kroky blížící se k ní.
V čele kráčeli starší kapitáni a já jsem společně s Kimmini a Kazeke šla někde uprostřed skupinky. Sálem se ozývalo vzrušené šuškání a debatování. V pohledech, které se na nás upíraly se mísily různé pocity. Strach, zvědavost, vzrušení a možná někdo z nich i fantazíroval ohledně našich osob. Zajímalo mě, jak si asi tihle lidé představují Shinigami.
Někteří si na nás i ukazovali prstem a neobešlo se to i bez nenávistných pohledů.
Nikdo z nás tomu na oko nevěnoval moc pozornosti.
Došli jsme na to vyvýšené prostranství a starší kapitáni se postavili do popředí. Tsunade trochu uhnula a my ostatní se postavili více do rohu. Bylo moudré nechat je to vysvětlit za nás za všechny.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si trochu rozpačitě Ukitake a všichni okamžitě zmlkli. Rozhostilo se všude naprosté ticho. V předních řadách mi neunikl chlapec, kterého jsem dnes dopoledne potkala v restauraci. Celkově dychtivě čekal až někdo z nás promluví. Těkala jsem pohledem po všech přítomných a u některých výrazů se opravdu bavila.
„Dobrý večer,“ pozdravil nakonec Ukitake všechny v sále.
Jeho výhodou bylo sympatické vystupování a některým ninjům se viditelně oddechlo když zjistili, že je nikdo z nás neukousne.
Nedostavilo se mu odpovědi a tak pokračoval ve své započaté řeči.
„Nejprve, chci se ujistit, že všechno co vám hokage-sama vysvětlila jste dostatečně pochopili.“
Tsunade si sama pro sebe tiše, uraženě odfrkla.
Do vzduchu vystřelila dlouhá dívčí ruka odněkud z předních řad. Trochu vystrčila hlavu, aby jí šlo dobře vidět a čekala až si jí někdo z kapitánu všimne.
„Ano?“ pokynul jí Ukitake.
„Já jen-, no- opravdu je to všechno pravda?“ zeptala se, ale sama si nebyla jistá jestli to bylo správně. Kapitán otevřel pusu, aby odpověděl, ale přerušil ho Kyouraku.
„Buďte si jistá slečno, že jinak bychom tu nebyli,“ odvětil klidně a trochu se na ní pousmál.
Usadila se znovu na své místo a dále už jen mlčky sledovala.
„Takže nějaké další dotazy?“ ujal se slova znovu Ukitake.
Když znovu nastalo to nepříjemné ticho, které mezi námi a obyvateli Konohy tvořilo jakousi bariéru, znovu se sálem ozval kapitánův hlas.
„Nejprve bych vám chtěl oznámit, že ne všichni se zúčastní nastávajícího boje. Mí společníci,“ kývnul směrem na nás, „teď budou procházet mezi vámi a vybírat shinobi, kteří se nejlépe hodí na boj s Hollow,“ vysvětlil jim a sálem se ozvala nová vlna šumu.
„Vysvětila jste jim co jsou Hollow, že ano?“ šeptnul Kyouraku Tsunade a ta jen mlčky přikývla.
„Prosím neberte si to osobně, ale přece jen někdo musí zůstat tady ve vesnici a chránit jí uvnitř.“
Na pokyn Byakuyi se ten zbytek stojící opodál vydal mezi sedící shinobi.
„Prosíme ty, kteří teď budou vybrání, aby odešli do vedlejšího, menšího sálu.“
Mezitím co Ukitake společně s Kyouraku, Kuchikim a Zarakim mluvili, my jsme se rozdělili a procházeli mezi lidmi.
Všichni byli trochu nervózní a některé dívky si z ramen snažily setřít husí kůži.
První komu jsem dala pokyn byl černovlasý mladík s vlasy stáhnutými do copku.
Beze slov vstal a zamířil s rukama v kapsách do další místnosti. Postupně vstávali i lidé, které vybírali ostatní.
Další byla dívka, která jako jediná měla na začátku dotaz. Růžové vlasy po ramena jí lemovaly obličej a zelené oči se na mě beze strachu upíraly. Kývla jsem na ní a ona vstala a zamířila pryč. Hned vedle ní seděl kluk z restaurace, který byl taktéž vybrán.
Kousek od nich to byl podivně vypadající šedovlasý muž s maskou přes obličej, který nejenže oplýval chakrou a špetkou reiatsu, ale i neobyčejným temperamentem.
Sál se asi ze čtvrtiny vyprázdnil a my se vrátili na svá místa.
„Děkujeme mnohokrát za vás čas. I vás budeme informovat o dalších pokynech. Pro dnešek je to vše,“ rozloučil se Ukitake se zbylými a vydali jsme se za vybranými jedinci.
Tsunade nás následovala a jako poslední zavřela větší dveře.
„Co teď?“ slyšela jsem říkat černovlasého, které jsem vybrala jako prvního.
„Vaše schopnosti jsou vhodné pro boj pro našemu společnému nepříteli. Abyste se o stylu útoků a podobných věcech dozvěděli co nejvíc, rozdělíme vás do skupin, které bude každý z kapitánu s pomocí dalších Shinigami, vést. Podstoupíme tak všichni společný trénink, abychom mohli následně společně bojovat,“ vysvětlil jim Urahara, který se až do teď držel zpět. „Měli bychom začít co nejdřív a proto vás rozdělíme hned.“
„Moment,“ přerušil to Byakuya a zahleděl se na pár jedinců s maskami přes obličej. „Co jsou zač?“ obrátil se na Tsunade.
„Anbu. Speciální jednotka v Listové. Skládá se z elitních ninjů,“ odpověděla mu nevzrušeně.
Unohana-taichou se postavila do popředí. Už svým zjevem na všechny působila mile a proto se všem i trochu oddechlo.
„Nejprve bych chtěla vědět kolik je tady zdravotníků,“ zeptala se svým sympatickým hlasem.
„Tady,“ přihlásila se růžovovlasá a přišla dopředu. Následovala jí vyšší blondýna a pár jen pár dalších dospělejších ninjů.
„Jmenuji se Unohana Retsu,“ představila se. „Všichni lékařští ninjové budou v mé skupině.“
„Haruno Sakura,“ představila se jedna z dívek a druhá následovala jejího příkladu. „Yamanaka Ino.“
Tsunade se nespokojeně zavrtěla a kapitánka Unohana se na ní otočila.
„Ano? Tsunade-sama?“
„Jsem lékařský ninja,“ zamručela.
„Ano to já vím, ale přišlo mi troufalé rozkazovat hokage, aby podstupovala trénink pod mým vedením a krom toho vaše schopnosti musí být nevídané.“
„Přidám se k vaší skupině,“ vyvedla jí Tsunade z omylu a kývla, aby ostatní pokračovali.
Trvalo asi další hodinu než jsme utvořili další skupinky.
Do mého týmu se přidaly Kimmini, Kazeke a Ichigo. Vzala jsem skupinu, kterou mi přiřadil Urahara ven. Byla už tma a jen měsíc ozařoval okolí. Na naše tváře padal podivný stín.
Chvíli bylo ticho, dokud se znovu neotevřely dveře a nevyšel ven tým Toushira, ve kterém jsem si nemohla nevšimnou hezké dívky. Trochu mě bodla žárlivost, raději jsem otočila hlavu pryč od nich a prohlédla si lidi přede mnou.
Kimmini s Kazeke stály po mém boku jako vždy a Ichigo si zastrčil ruce do kapes.
Pokusila jsem se o úsměv a zlomit tak tu bariéru, která se mezi námi vytvořila.
„Ahoj,“ zvedla jsem ruku na pozdrav, ale odpovědi se mi nedostavilo. Odkašlala jsem si a znovu si všechny prohlédla.
„Jmenuji se Yukionna Moenai. Jsem Shinigami a kapitánka páté divize v Soul Society. Ví všichni o čem tady mluvím?“ zvedla jsem obočí dokud všichni nepřikývli.
„Tohle je Sasakami Kazeke a Nijimuno Kimmini, patří pod mé velení,“ představila jsem obě kamarádky a otočila se k Ichigovi, který mě zarazil rukou.
„Čau, jsem Kurosaki Ichigo,“ představil se sám trochu znuděně.
Jako první se ujal slova vysoký ninja s maskou přes obličej a zakrytým okem. Měl podivný účes, ale jeho temperament ani o trochu nezeslábl.
„Hatake Kakashi, jounin,“ představil se.
„Uzumaki Naruto,“ řekl blonďák trochu ostražitě, ale zvědavě.
„Jsem Sai.“
„Nara Shikamaru,“ představil se poslední, opřený o blízký strom.
„Prosím, sejdeme se na cvičišti, které pro nás Tsunade-sama připravila. Cvičiště číslo pět. Dobrou noc,“ rozloučila jsem se rázně a zamířila i s ostatními konečně zpět do domu.
Dorazili jsme jako druzí. Vevnitř už seděli kapitán Kuchiki, Rukia a Renji.
Nikdo neřekl ani slovo když jsme dorazili.
„Rukio…“ začla jsem tak, že ke mně zvedla hlavu s tázavým výrazem. „Ehm, ehm,“odkašlala jsem si a přemýšlela jestli mám pokračovat. „Toushirou ještě nedorazil?“
Na tvářích Kazeke, Kimmini a Renjiho se rozlil podivně vítězoslavný výraz.
„Co je?“ vyštěkla jsem na ně.
„Ne ještě nedorazil,“ odpověděla Rukia a trochu se pousmála.
„Hej! Co vám všem je?“ obrátila jsem se na ně.
Byakuya si našeho chování jako vždy nevšímal a jen Ichigo tady byl jediný, který nic nechápal.
Nasupeně jsem odkráčela do pokoje a nechala všechny být. Zavřela jsem za sebou dveře pokoje a plácla sebou o postel. Zhluboka jsem si povzdychla a zadívala se na strop, na kterém se objevovaly odlesky světla měsíce. Ztěžka jsem ze sebe sundala své haori a hodila ho někam na druhou stranu pokoje. Čekala jsem zvuk dopadnutí na zem, ale nic se neozvalo. Když jsem si to uvědomila napřímila jsem se a zamrkala do tmy na druhou stranu pokoje.
„Nemusela jsi mi to házet do obličeje,“ uslyšela jsem otrávený hlas, který byl pro mě tak moc příjemný.
Trochu jsem se zašklebila a postavila se na nohy. Podal mi ten plášť a kupodivu se trochu pousmál.
„Nevěděla jsem, že jsi tady,“ podívala jsem se na něj omluvně. „Rukia říkala, že jsi ještě nedorazil.“
„Ty ses na mě ptala?“ pozvedl obočí a opřel se o stěnu pokoje.
Děkovala jsem bohu, že je teď taková tma. Alespoň tak nemohl Toushirou vidět jak nepatrně rudnu v obličeji.
„Přišel jsem oknem,“ dodal po chvíli, když jsem neodpovídala.
„Aha,“ hlesla jsem, protože mě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo.
Přešla jsem k otevřenému oknu a vyhlédla ven. Vánek mi pocuchal vlasy a po chvíli jsem vedle sebe cítila stát i svého společníka.
„Tenkrát byla úplně stejná noc,“ podotknul tiše a neodtrhnul pohled od zářících hvězd.
Nechápavě jsem se na něj podívala a v mém obličeji se zablesklo náhlé překvapení.
S lehkým úsměvem na mě otočil hlavu, ale po chvíli ji zase natočil zpět k nebi.
„Pamatuješ?“ zašeptal a trochu se zamyslel.
„Samozřejmě,“ přikývla jsem a na mé tváři jsem rozpoznala ke svému vlastnímu překvapení blažený úsměv.