Být chráněn 10

Část devátá - Tady

Část desátá – O tom, jak se zadávají mise a o tom, že baka bakou zůstane

„Víš,“ začala Kushina po chvilce ticha. Oba se zase opřeli o tu chladivou skálu – ne moc velkou, spíš malou, prťavou, která byla v tuhle chvíle důležitější, než nejvyšší hora celého kontinentu. U téhle skály zemřel před nějakou dobou, krátkou bohužel, Minatův otec. U téhle skály před nějakou dobou, ještě kratší, začal hořet jakýsi podivný kámen, který si Kushina schovávala v kapse, který modře zářil a byl do něho vyrytý znak vody. A Minato vůbec nechápal, co to má znamenat. Byl rád, že se probrala, alespoň že tak. Kdyby měla zemřít ještě ona, na tom stejném místě jako otec…
„Vím co?“ podíval se po ní netrpělivě, ale Kushina zavrtěla hlavou a hluboce vzdychla.
„Ale nepřerušuj mě,“ ozvala se káravě a zvedla ukazováček. „Víš…“
A co ona? Jak se cítí ona? Kushina? Copak se to dozvěděla dneska, proč z toho byla tak mimo? Že Hoki Itsukaru, největší kamarád Minatova otce, kterého v životě nikdy nepotkala, zemřel v jeskyni za neobjasněných situací. Proto byla tak mimo? Možná byla prostě citlivá na smrt. Kdo ví…
„Víš,“ začala Kushina znova a Minato už obrátil oči v sloup. Ať toho nechá, v takhle napjatou chvíli!
„Víš, že…?“ snažil se ji rozjet s povzbudivým výrazem, ale ona se na něho jenom zašklebila.
„Hledám správný slova. Neruš mě.“
„Aha… No jasně, no…“
Konečně se na něho otočila a důrazně přikývla.
„Víš. Vykládala jsem ti o tom snu. Když mi něco říkalo přesně tu větu z toho dopisu, co ti nechal táta…“
„Jojo, vím,“ přikývl Minato. Tehdy popravdě nechápal, jak se to mohlo stát – ona ve snu slyší větu a jeho otec ji napíše do dopisu, ale rozhodl se to neřešit. Ona ho možná řešení totiž tak trošku děsila.
„No… Ty věty Každým koncem začíná něco nového…“
„Hmm.“
„A Nespalte se,“ citovala Kushina dopis dál.
„Nespalte se,“ zopakoval Minato zamyšleně a přitom hloupě. „Nespalte se… Aha!“ Rozšířil oči. Ne… Vážně? „To myslíš, že ten oheň teď a -,“
„Jak jsem říkala. Nemáme se spálit ohněm, nebyl to žádnej symbol, jak ses mi snažil namluvit. A já se teď spálila…“
Chlapec se zamračil.
„Myslíš, že to spolu souvisí?“
„Ten dopis a to, co se teď stalo? Asi jo.“
„Sakra…“
„Hmm, sakra, líp bych to nevyjádřila,“ přizvukovala. „Ale, víš, ono to není všechno… Oheň a kámen a to všechno spolu totiž zřejmě fakt souvisí.“
„Jakto?“
Kushina se netrpělivě zavrtěla.
„Když jsem šla do vaší vesnice, když jsem překračovala hranici… Víš, že je přímo na hranici taková jeskyně? Průchozí? Takže spíš… Tunel?“
„Tunel?“ zdvihl obočí Minato.
„Jeskyně,“ opravila ho důrazně.
„Proč nemůžu říct tunel?“
„To slovo jeskyně ti připomene víc.“
To je rozhovor… No ale v jeskyni přece zemřel –
„Ne… Myslíš, že…“ pokrčil obočí Minato s otázkou v očích.
„Jo. Když jsem jí procházela, byl tam ve tmě na zemi mrtvej muž. Vypadal… Hrozně vyděšeně, přesně jak říkal ten váš Hokage. Hrozně vyděšeně. Jakoby viděl ďábla nebo něco podobnýho…“ Trochu se zatřásla. „A víš co tam mohlo bejt ještě? Klidně padesát divokých prasat a-“
„A ten kámen určitě ležel vedle něho a ty sis ho vzala, co?“ přerušil ji.
Proč mu to začalo připomínat detektivku?
„Jak to víš?“ vytřeštila oči. Nikdy netušila, že má Minato dar věštit…
„Je mi to celkem jasný.“
Tak ne. Má dar logiky. Taky výhoda.
Kushina zavrtěla hlavou.
„No, na tom kameni byl tenhle znak - ten, kterej svítí tady na skále a absolutně nemám tušení, co představuje,“ ukázala zdánlivě ledabyle rukou směrem nad jejich hlavy, „a teď, až teď se znak na kameni změnil na znak vody. Bůhvíproč. Je divnej.“
„Zrekapitulujeme si to. Jsou tu dva znaky,“ zamyslel se Minato nahlas a začal počítat na prstech. „Jeden byl na šutru a změnil se ve znak vody a mezitím se ten starej objevil na tý skále… A nevíme, co ten znak znamená… Sakra, to je ale zmatek.“
„Hai,“ přikývla dívka.
Ale chlapec se na ni najednou rychle podíval, docela nazlobeně, a chytil ji za rameno.
„A proč ses sakra… Proč jsi ten šutr vzala? To jsi… To ti to nebylo divný, že u toho leží mrtvej člověk?“
„Já nevím,“ odvětila nezúčastněně. A Minato se jenom ztěžka opřel o skálu za nimi, až jehličí na zemi zašustilo.
„Ach božé…“
„Jo jo… Jsme v kaši.“
„Ne,“ podíval se na ni Minato rázně. „Jsme v pr-,“
„V kaši. Nebuď sprostej.“
„-oblému, kterej nás může stát i život.“ Kushina se mezitím omluvně zahihňala. „Asi jsme se dostali do toho stejnýho, jako můj táta. Tys pár minut nedýchala… Uvědomuješ si to?! Nevím, jaktože ses probrala, ale… Můj táta zemřel kvůli nedostatku kyslíku. Nedávno mi to potvrdili… A ten šutr jsi našla u těla jeho týmovýho partnera, kterej zemřel, když někam spěchal z mise s mým tátou. Máme prostě velkej problém… A jsem zatraceně rád, že jsi se tehdy znova nadechla,“ dokončil a radši zavřel oči. Alespoň na chvíli…
Jo… Jsem sakra rád…
Les šuměl okolo a šuměl krásně, jak to vždycky uměl jenom on. Uklidňoval… Čerstvá vůně jehličí se smíchávala s vůní ohně tohohle posvátného místa a vonělo to tu jak na dětských misích, když si Akademie vyjde na Zkoušku přežití. Jde o to, že učitel vyrazí se studenty do lesa a večer zapalují ohně, povídají si, sensei vypráví strašidelné historky, po kterých se děti nejdřív vyděsí, ale hned rozesmějí… Opakuje se to vždycky v létě, každý jeden ročník na škole. Zábavný výlet skrytý pod děsivým jménem. No přece do protokolů nemůžou psát Táborák…
Ale potom, když mladí shinobi a kunoichi akademii zvládnou, složí zkoušky a do lesa začnou chodit mnohem častěji, zjistí, že umírat v něm není něčím tak neobvyklým a strašidelné historky se stávají pravdou. Všichni chtějí zpátky do těch dětských, skutečně bezstarostných let.
I Minatovi tohle místo vůní připomínalo Zkoušku přežití. Vlastně, pach je strašně důležitý, a on si to uvědomoval už dlouho. S každým máme něco spojené a podle toho to rádi buďto máme anebo ne. Třeba jeho domov voníval po sójové omáčce. Vždycky, když do něho jako malý vešel, zakřičel „Jsem zpátky!“ a nasál vzduch, voněl sójou, protože ji maminka přidávala snad do každého jídla a on se vracíval kolem oběda. Od té doby má rád Ichiraku ramen, protože tam to díky sóji voní právě tak.
Naproti tomu… Nesnáší vůni lilií. Těch bílých lilií, které se pokládají na pohřbech vedle rakví… Lilií, které pro něj symbolizovaly smrt.
Ale teď byl tady a tady voněl oheň, už staletí. Staletí tradic. Jak asi mohly ty rituály probíhat? No jak… Představoval si to jako bandu lidí s bederními rouškami, kteří skáčou dokola kolem téhle malé skály a křičící něco ve smyslu „Ať žije oheň!“ a nakonec obětují potkana.
Zavřel oči ještě pevněji až nakrčil čelo.
Doufám, že nemám pravdu…
Nějak tím totiž celé tohle místo ztrácelo na poetičnosti.
„Co teď?“ přerušila jeho myšlenky najednou Kushina a Minato sebou cukl.
„Co…“
„..teď?“ doplnila, zatímco se opírala o skálu, ruce za hlavu, koutky úst pěkně od sebe. Najednou se na něho otočila a zazubila se a Minato se musel usmát taky. Pořád má ten svůj nakažlivý úsměv.
„Teď,“ zamyslel se, „asi půjdeme do kanceláře Hokage. Všechno mu přiznáme. Možná o tom šutru slyšel něco víc než my...“
Právě začalo zapadat slunce. Ozářilo jí obličej, do oranžova, do červena a ona se pořád zubila.
Škoda, že zase nefouká vítr… Chtěl bych jí sčesat vlasy z obličeje… napadlo ho zčistajasna. Ale na co to teď myslí?! Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Baka, Minato, baka!
„Ehm… No, protože jinak nevím, co máme dělat. Potřebuju někoho, kdo by to věděl…“
„A Hokage ví všechno,“ přikývla Kushina. Rozzářená, i když před pár minutami málem zemřela. No co, už je to přece pryč… Takhle ona přemýšlela. Proč se vracet zpátky, když máme všechno před sebou… „Tak jdeme, nebo jsi to s tím dvousetletým změněním se ve stromy myslel vážně?“

„Tak jo… Zaťukáš?“
„Zaťukej ty, Kushino. Proč mám ťukat já?“
„Tak, jsi místní…“
„Zaťukej už!“
Ťuk ťuk ťuk.
„Dále,“ ozvalo se zpoza bílých, dřevěných dveřích a Minato i Kushina se na sebe podívali.
„No, otevři,“ zvedl obočí Minato.
„Proč já?“
„Otvírej,“ sykl netrpělivě.
A Kushina otevřela dveře.
Nejdřív si ani jeden neuvědomili, že je tu něco navíc. Jenom Kushina se dívala trochu zaraženěji, než předtím… Na pana Hokage, sedícího jako vždycky za stolem, lokty na dřevěné desce, s mírným úsměvem… Ne. Dívala se zaraženě na ženu, která seděla před tím stolem. Právě překvapeně otočila hlavu a –
„Hele, Kushino,“ naklonil se k ní Minato nenápadně. „Já tu ženskou odněkud znám… Nevíš odkud?“
Ale ona si ho nevšímala. Okamžitě se vrhla na kolena, natáhla ruce před sebe a s čelem na zemi vykřikla něco, co mu odpovědělo na všechno:
„Sueko-sensei! Vítejte!“
„Sueko…-sensei?“ zopakoval Minato natvrdle a potom si to uvědomil. Tohle je ta žena, která ráno uhasila oheň u toho domu v centru. Jak potom zvedla palec a on přemýšlel, odkud že ji zná.
Už pochopil. Ale copak si obličeje doopravdy pamatuje tak málo? No, bylo to sice už zhruba pět let, co ji neviděl…
„Ááh, Sueko-sensei,“ zopakoval s nervózním úsměvem. Nebylo mu jasné ani, co tu dělá a ani, proč je k ní Kushina tak uctivá. Ale jestli k sensei chová až takovýhle respekt… Sueko tedy byla zřejmě jediný člověk na světě, ke kterému měla Kushina úctu.
Žena se zvedla ze židle, trochu si upravila své dlouhé nafialovělé vlasy a mírně se uklonila.
„Ahoj, Minato-kun, tys nám ale vyrostl,“ usmála se. Potom najednou mrkla a dala ruce v bok.
„Byla jsem dost dobrá? Co? To hašení ohně dneska… Pamatuješ? Vidíš?! Byla jsem tu sotva pět minut a už jsem zachránila vaši vesnici!“
No jistě. Ona byla přece tak trošku blázen, jak si pamatoval.
„Ehm.“ Chtěl něco říct, ale přerušil ho hlas Kushiny, mačkající se v úkloně na podlahu. Ztišený hlas dřevěnými parketami.
„Sueko-sensei… Co tu děláte?“
Žena s fialovými vlasy se zamyslela.
„No, já…“
„Přišla jste mě potrestat za to, že jsem tak rychle a bez ohlášení opustila vesnici a váš výcvik? Omlouvám se senseii! Omlouvám se!“
Páni… Jak si ji dokázala takhle vychovat?
„Ne. Myslíš, že bych se namáhala pro takovouhle malichernost?“ zvedla Sueko nos.
„Malichernost?“ zašeptal Minato sám pro sebe a udiveně pokrčil obočí.
„Jde o to, že mě sem vyslal feudální pán!“
„Abyste na mě dohlédla?“ fňukla Kushina.
„Trochu.“
„Abyste zachránila naši a tuhle vesnici?“
„Ano,“ zazářila Sueko. Ale Kushina se odvážila odlepit svůj obličej od podlahy a zašklebila se.
„Tak to vás feudál trošku přeceňuje…“
„Takže drzost se vrací?“ pokračoval Minato ve svém monologu, aniž by si ho kdokoli všímal.
„Nepřeceňuje. Víš, Kushino-chan… Jsi děsně velká… Jak to říct,“ zamyslela se Sueko. A potom do Kushiny zabodla svůj pohled. „Baka!“ vykřikla. Dívka se lekla a zase přitiskla čelo k podlaze.
„Jak si to představuješ? Brát kameny, který ti nepatří?!“
„Jak to víte?“ zeptal se Minato, ale všichni ho ignorovali. Samozřejmě.
„Víš, co jsi tím spustila? Víš, co jsi tím odstartovala?! Hroznou zkázu! Zničení světa! Katastrofu!!!“ rozkřičela se a Sandaime konečně zasáhl.
„Ale no tak, Sueko-san, myslím, že to není až tak žhavé…“
„Ale je! Vždyť kvůli ní se začala rozpadat Ohňová země a Vírová! A kdo ví, co bude dál!“
„Cože?“ zeptala se Kushina zděšeně a konečně se narovnala. Ale pořád zůstala na podlaze.
„Prosím, posaďte se, všichni,“ pokynul Hokage a ukázal na dvě volné židle u stěny. Minato je beze slova přinesl a postavil vedle Sueko. Kushina honem obsadila tu vzdálenější.
„Ode dneška vyrážíte na misi,“ usmál se Sandaime za stolem.
„Jakou misi?“ vyhrkl Minato překvapeně. Ale všichni ho ignorovali.
„Jupí,“ nadchla se Kushina a Sueko se uraženě otočila.
„Je to kvůli tobě! Další práce navíc, kvůli tomuhle marnotratnýmu děcku…“
„Nejsem marnotratná! A nejsem děcko! Vždyť…“
„A co se tu vůbec děje?“ zeptal se Minato. Bez odpovědi. „Nějak se v tom začínám ztrácet…“
„Vždyť jsem chuunin! Superninja, ne?“
„K tomu máš ještě daleko… Když pořád bereš nebezpečný kameny!“
„Prosímvás, o co tu jde?“ ozval se Minato. Zase si ho nikdo nevšímal. Ty dvě se hádaly dál.
„Ale já nevěděla, že je nebezpečnej! No řekněte, senseii, vy byste si ho nevzala?“
„Ne! Já rozhodně ne!“
„No jasně, jasně…“
A Minato to už nevydržel. Zhluboka se nadechl a rychle zakřičel, než mu nějaká zase vstoupí do řeči:
„Co se tu děje, haló!?“ Jeho nikdo ignorovat nebude! „Řekne mi to někdo konečně?!“
Obě zaraženě ztichly. A Sandaime se na něho usmál a přikývl.
„Díky, Minato… Hned to vysvětlím, jenom jsem se nemohl dostat ke slovu…“
Obě se začervenaly, naráz, jako na povel.
„No, jde o to,“ očividně si oddychl Hokage, „že jsem tady u Kushiny viděl kámen, o kterém vím, že je nebezpečnější než čert…“
Kushina se začervenala ještě víc.
„Ráno jste ho viděl, že? Když mi vypadl, jak jste mě poprvé potkal…“
„Ano, ano. Víte… Rád bych vám řekl jednu legendu, která se ke kameni váže. Tomuhle kameni se říká kámen Tří živlů,“ –Kushina směrem k do podlaze zašeptala něco jako „Už zase?“– „a vznikl přibližně před čtyři sta lety. Možná víc, možná míň… Víte, Půjčovaly si ho navzájem tři země. Nebo spíš území, na kterých dnes existují ony státní celky. Jistě víme, že jedno bylo v Ohňové zemi. Potom, že ve Vírové a o té třetí se vedou diskuze. Buď se spekuluje, že je v Zemi blesku nebo v Zemi trávy, ale podle jistých informací se mi dostalo tipu na Bleskovou. No… tahle tři území, si půjčovala jistý záhadný kámen. Pořádali díky němu na speciálních místech obřady, kde vyvolávali sílu určitých živlů. Asi vám došlo, že území, ze kterého vznikla Ohňová země, vyvolávalo oheň, Vírové území vodu a Bleskové blesky, čili elektřinu.“
„A v Ohňový zemi se určitě tyhle obřady pořádaly u skály Tří živlů,“ zamyslel se Minato.
„Tak tak.“
Kushina najednou zvedla hlavu.
„Ve Vírové máme vodopád, kterej se jmenuje Tři živly…“
„Tam tedy zřejmě probíhaly obřady vody. Jenom přesné místo, kde se pořádaly obřady blesku neznáme.“
„Aha,“ hlesl Minato.
„No… A představte si,“ pokračoval Sandaime, „že se tenhle kámen přeceňoval. Dokázal totiž absorbovat energii a proto byl pro všechny tři státy velice důležitý. Představte si, že byste měli obrovskou zásobu síly ohně, síly blesků nebo vody… Jenomže, nic nebývá dokonalé a kámen začal škodit. Bylo v něm uzamčeno tolik skryté energie, že v naší zemi začaly vznikat ohromné požáry a ve Vírové potopy od několikaměsíčních neustálých dešťů. Proto ho kdysi dávno schovali, aby kámen už nikdo nikdy nenašel. Ale nic nebývá dokonalé.“
„Někdo ho asi našel, že?“ ozvala se rozrušená Kushina, totálně zaujatá vyprávěním.
„Ano. Jak to říct tak, aby byla zachována anonymita… No představte si, že existoval jistý pan…“ Sandaime se rychle podíval z okna a první co viděl, byl stoletý dub, který svými větvemi jemně šlehal do oken pracovny. Vždyť už dávno říkal, aby ho pokáceli! „Pan Větev.“
Všichni tři svorně přikývli. Pan Větev.
„Pan Větev byl prostý obyvatel vesnice blízko Konohy. Jako typický obyvatel typické vesnice pracoval na poli a z toho živil svoji rodinu. Typicky. Ale jednoho dne, celkem hluboko v půdě našel jakousi zvláštní truhlu. Samozřejmě v ní byl kámen. A pan Větev ho vyndal, protože mu přišlo, že za ten kámen dostane hodně peněz.“
„Hodně peněz,“ zopakovali všichni Kushina, Sueko i Minato bezhlavě zaujetí příběhem.
„Bohužel, jak už se náhody stávají, domů chodil kolem skály Tří živlů. Nikdo neví, co se tam stalo, ale další den byl u té skály nalezený udušený. Bez vnějších známek poranění, jen s popálenýma rukama, se pan Větev udusil.“
„Udusil…“ zopakovala Kushina a Sueko. Minato se protentokrát zdržel. Udusil…?
„Na místo byl poslán tým elitních shinobi. Jeden, ačkoli věděl, co to zřejmě je, kámen ležící vedle pana Větve na zemi vzal do rukou, aby se přesvědčil. Nečekal takovou rychlost. Kámen ho zabil, nemilosrdně. Když to uviděli zbylí dva lidé z jeho týmu, došlo jim, co mají dělat. Kámen se totiž, když se u obřadního místa aktivuje, musí do pěti dnů odnést do dvou ostatních stanovišť, kde se pořádaly rituály. Normálně to kdysi dávno vycházelo, jeden večer rituál, přenos, rituál, přenos, rituál... Celý cyklus končíval pátý den. Ale kdyby se to nestihlo, kámen by tlakem ze vší té energie vybuchl, jako malá… No, spíše velká, bomba.“
„Bomba…“
„Všechny tři země spolu bez problému spolupracovaly. A tak se jeden z lidí, kteří byli v týmu s tím zemřelým shinobi z Konohy, rozhodl donést kámen do druhého stanoviště, aby dokončil onu cestu. Zabalil ho do kusu telecí kůže, kterou si normálně čistil kunaie – to aby se ho přímo nedotkl – a utíkal směrem do Vírové. Ale na cestě ho něco zabilo. Přímo na hranici naší země, v jeskyni.“
„V jeskyni,“ teď zopakovala už jenom Sueko. Kushina zůstala zírat.
„Takže ten, který u té skály zemřel, byl… Můj otec?“ ozval se Minato potichu.
„Ano. Vy jste kámen včas, abych řekl, snad na vteřinu přesně – bylo to pět dnů, ne? Od doby, kdy Kushina přišla zpátky do Ohňové a byla chvíli v nemocnici, za což se ještě jednou omlouvám,“ kývl na ni. „No, vy dva jste ho před chvílí vrátili k prvnímu stanovišti, ke skále, a tím jste všechno odstartovali znovu. Takže teď máme pět dní. V Konoze už předtím začaly propukat ohně a ve Vírové by teď mělo neustále pršet, je to tak, Sueko-san? Přišla jste sem kvůli tomu, že vás feudální pán poslal, abyste se zeptala na možnost existence kamene Tří živlů, že?“
Sueko přikývla.
„Kámen tedy čeká na svá dvě stanoviště, přičemž nikdo neví, co se u kterého bude dít,“ ukončil Sandaime a na všechny se podíval.
„A to je tou vaší misí… Nebo spíš… Úkolem k přežití.“

***
Asi jsem zase překonala svůj osobní rekord v dýlce...
Prosím, berte to jako omluvu za to, že jste museli tak dlouho čekat. Dostala jsem nový nápady, takže teď už to bude bývat rychlejc :-P
Pokračování - Přestárlé dítě a příliš mladý dědeček