Být chráněn 9

Část osmá - Tady

Část devátá – Černobílé třešně, které snědl oheň

„Tak jo… Už za chvíli tam budem. Už jenom pár metrů.“
„Jasně, jasně,“ přitakala Kushina Minatovi a zazubila se. „A kde to vlastně budem?“
„Ááách, ty seš nechápavá…“
„Díky teda.“
A táhl ji dál. Už to bylo asi půl hodiny, co vyšli z bran Konohy. Aniž by se kdekoli zastavili, jak ji v kanceláři Minato čapl za ruku, už ji zřejmě nehodlal pustit. Bylo to asi tak důležité, že ji musel vláčet celou cestu, hodně rychlým tempem.
Ale ta paže už ji začínala bolet.
Taktak se vyhnula jedné hodně rafinované větvi, která trčela přímo do lesní pěšinky a zhluboka se nadechla. Ten lesní vzduch byl vážně pěkně dýchatelný… Ale zároveň, tím, jak spěchají, se taky zrovna dvakrát dobře nedýchal. Jako kdyby se jí v krku něco vzpříčilo.
„Nemůžeme zpomalit?“ ozvala se s hlasitým supěním, ale vypadalo to, že ji Minato vůbec neslyšel. Neříkal, že už je to blízko? Radši držela jazyk za zuby.
Korunami stromů sem na lesní cestu-necestu pronikaly slabé proužky zlatého poledního slunce a ve vzduchu visela nenápadná vůně čerstvosti a přírody. Která nestíhající Kushině ale byla v tenhle moment úplně ukradená.
„Už…“ vydechl Minato a najednou vyšli na místo, nad kterým žádné lesní koruny nerozpínaly svůj stín. Právě naopak – svítilo sem prudké slunce, přímo svrchu, a modré nebe s jediným malinkatým mráčkem kdesi daleko na obzoru se tady doslova vystavovalo na obdiv. Jenom ten povrch pod jejich nohama se změnil… Z nehlučné lesní hlíny – pokryté pár miliardami zelených, zdravých jehlic, jim podrážky začaly skřípat na nepříjemném kameni – pokrytém pár miliardami drobných, nafoukaných zrníček písku.
„Tak jo, jsme tady,“ prohlásil Minato s neurčitým tónem hlasu a konečně Kushininu ruku pustil. Dívka se zadívala na skálu tyčící se nad nimi – zřejmě na to, čeho si tu měla všimnout – přikryla si rukou oči, aby jí do nich nesvítilo tolik slunce, a obdivně hvízdla.
„Fíha… Skála. Ta rozhodně stála za celou tu štreku…“
„Hele hele, nedělej si z toho legraci. Ale abys věděla, fakt za to stála,“ přikývl Minato a zastínil si oči dlaní stejně jako ona, aby nemusel švidrat.
„A proč je tak důležitá?“
„Proč?“ podíval se po ní chlapec, ale pohled hned zamyšleně stočil na špičku ne příliš vysoké skály, kterou by nějací domorodci z hor určitě posměšně nazývali jenom Malý kámen. „Protože… Právě tady prý tehdy zemřel táta. Dneska ráno jsem si to zjišťoval.“
„Aha…“
„A, chápeš, když tu zemřel a věděl, že tu zemře, protože nám nechal ten dopis… Musí tu být něco významnýho. A já prostě musím přijít na to, co.“
Kushina se zamračila a rozhodla se nevypustit z pusy poznámku ve stylu 'A to tě nenapadlo, že tu můžem taky zemřít?' Slíbila přece, že mu pomůže. Takže alespoň na chvíli si bude hrát na hodnou holku. Však si to potom někdy pěkně vynahradí.
„A jak to chceš vypátrat?“ podívala se po Minatovi, ale ten jenom zavrtěl hlavou.
„To je právě to, o čem nemám ani ponětí…“

„Je to úplně obyčejná skála. Až na to, že je prťavá,“ prohlásila rozhodně, ale pořád pokračovala v cestičce, kterou si vyšlapala. Cestičce, která vedla kolem té prťavé skály pořád a pořád dokolečka. Slunce se už mezitím, kdy se Minato snažil prozkoumat každou píď kamene, schovalo za les, takže jim do očí vůbec nesvítilo. Jenomže – blížil se večer. Měli by si pohnout.
„Mám hlad,“ zabručela dívka a znovu na své cestě ‚kolem prťavé skály‘ minula Minata, který přikrčený právě ke skále… čichal?
„Mám žízeň,“ prohlásila při příštím kolečku. Minato právě zkoumal jakousi skalní vypouklinu.
Když ho míjela příště, zavrčela: „Už mě to tu nebaví.“
A pak si kolečka obcházela s: ‚Jsem unavená.‘ ‚Nic tu nenajdeme.‘ ‚Potom paví bůh schoval svá mohutná křídla a nastavil svou tvář bohu vody…‘ – součást jedné legendy z Uzu no kuni, kterou Sueko donutila Kushinu se naučit – a „Smrdí to tu.“
Až při tom posledním si jí začal Minato všímat.
„To je fakt,“ přikývl hlavou a snažil se přitom promáčknout třetí výběžek zespodu na stoosmdesátém centimetru doprava od pátého výběžku, u kterého začal. „Vždycky to tu smrdělo kouřem.“
„Jo, kouř tu smrdí… A proč to tu smrdí kouřem? Není to trošku divný?“
„Hele… Není, vždycky to tu smrdělo kouřem,“ zamračil se a hlasitě vydechl. Byl čas dát si trochu pauzy a to věděl moc dobře, takže se otočil, sedl si na prašnou zem a opřel se zády o skálu. Když to Kushina uviděla, okamžitě se zastavila a sedla si vedle něho. Dokud neseděl ani on, nějak nevnímala, že jí začaly bolet nohy, ale když sedí...
„Proč? Ještě mi řekni, že tu lidi od pradávna začuzujou tenhle kus šutru, aby načichl,“ odfrkla si a než se opřela, dala si ruce za hlavu.
„Hmm...“ udělal Minato jenom a přivřel oči.
„Jak hmm?“
„Hmm jakože to fakt dělali…“
Kushina zavrtěla hlavou.
„Jste střelená země.“
„Jsme.“
Kdesi v lese cvrlikal párek ptáčat a jinak bylo všechno tiše, naprosto tiše. Příroda potichounku dýchala a nevykazovala žádné známky své existence, neupozorňovala na to, že tu žije všude a ve všem. V každé rostlině, v každé té ostře rudé květině, která tady vedle skály nápadně prokvítala, v každém obyčejném mraku, který jim plynul nad hlavou, zatímco oba seděli opření o tu nevelkou skálu. Za tu dobu, co slunce zmizelo za špičky vysokých stromů v lese, ve kterém se tahle malá planinka se skálou nacházela, se jich – mraků – nořilo na nebe víc a víc, ale pořád měly takovou tu práškovou, mlhovou konzistenci. Byly prostě… Prostě nic. Jenom lehké chmýří na obloze, nic z čeho by kdy mělo začít pršet. Alespoň v to oba doufali. V Ohňové byly deště sice ne moc časté, ale když už byly, stálo to za to. Dokázalo pršet klidně dva, tři dny v kuse, pořád a pořád, člověk byl odříznutý od okolního světa, pokud zůstal doma – jestli se tedy nechtěl pořádně vykoupat v dešťové vodě.
Takhle tam oba seděli, v tichu, v klidu… Ale celé to ticho prořezávala nezodpovězená otázka.
„No tak… Čekám na to, že mi o tom něco začneš vyprávět,“ zamračila se Kushina. Měla zavřené oči a kdyby nic neřekla, jeden by si myslel, že tam za tu kraťoučkou chvíli usnula.
Minato se na ni otočil, dal si ruce za hlavu taky a hlasitě vzdechl.
„Jako co?“
„Já nevííím,“ protáhla dívka a vzdychla taky. Zřejmě to bylo nakažlivé. „Máte přece hodně příběhů o všem, ne? To ke každý historii patří. A mě třeba zajímá, proč jste tu začuzovali kus šutru.“
„Hmm…“
„Ty to vůbec ani nevíš, co?“
„Ale vím.“
„Tak mi to řekni…“
„Ale ono to asi nemá pointu,“ podíval se na ni znovu, ale ona v tom svém spánku-nespánku krátce zavrtěla hlavou.
„To je fuk…“
„Tak jo… No, moc jsem o tom neslyšel, ale alespoň něco -,“
„No tak šup!“
„To mě nesmíš přerušovat, víš?“ podíval se na ni otráveně, ale hned se zase v klidu opřel o skálu. „Kdysi hodně, hodně, hodně, hodně…“ – Kushina konečně otevřela oči a kysele se na něj zamračila – „No jo. Kdysi hodně dávno Ohňová pořádala na hodně místech jakýsi… Obřady ohně? Jo, asi se to tak dá nazvat. Obřady ohně, jsme přece Ohňová země, tak podle něčeho ten název máme, že jo… Nemám žádný tušení, jestli si při tom lidi vybírali nějaký speciální místa, nebo jenom tak náhodně, ale vždycky se na nich shromažďovali v určitou dobu a zapalovali ohně. Hodně, hodně… Ehm, prostě moc ohňů,“ přikývl a Kushina se usmála.
„Takže to bylo tady, jo?“
„Jo jo. Tady. Prej… Alespoň tak nějak mi to kdysi sensei říkal… Prostě tak nějak. No a kvůli tomu je celý tohle místo cejtit ohněm. Nevím, jaktože se to tady drží, ale prostě to tak je…“
Oba dva se naráz zhluboka nadechli, snad aby si to ověřili. A v nose jim zůstal kouř.
„No a… Tyhle místa, který maj nějakou divnou historii, jsou divný. Podle mě. Takový neskutečný… Ale ještě divnější a neskutečnější je, že zrovna na takovým nějakým místě s podivnou historií zemřel můj táta… Jako kdyby to bylo nějak divně spojený.“
„Hm, hm,“ přizvukovala Kushina a Minato se na ni sklesle podíval.
„Takže… Takže nemám tušení, co teď.“
„No jasně. Musíme prostě čekat, až se něco stane,“ usmála se dívka.
„Třeba dvě staletí, že jo…“
„Jo… Pěkně si tu počkáme dvě staletí, třeba se do tý doby něco stane. Ale budem se muset snažit neumřít. Tak tak… A stanou se z nás stromy.“
„Stromy?“
„Hmm… Tak já nevím. Když tu budem tak dlouho sedět, třeba zakořeníme, zdřevnatíme a lidi si z nás za nějakejch dvě stě let budou chodit otrhávat jablka a třešně.“
„Ze mě třeba meruňky,“ usmál se Minato a Kushina přikývla hlavou.
„Hmm…“
Vítr kolem obou tiše proudil a cuchal jim lehce vlasy do obličejů. Byl v něm cítit les, celý les v jednom jediném proudu vzduchu a Kushina se znovu zhluboka nadechla, až se jí do nosu dostal ten oheň s lesem zároveň. A zhnuseně se zamračila.
„Ale asi si sem půjdu – než zahájíme to dvousetletý sezení – donýst nějakou voňavku.“
„Vždyť to voní pěkně,“ podíval se po ní Minato. „Hele, poslyš… tobě nevadí, když ti vítr všechny ty tvoje dlouhý vlasy naháže do obličeje?“
„M-m,“ zavrtěla hlavou a skoro si těch pár pramínků nevšímala. Ale najednou se k ní přiblížila jeho ruka a jeden z nich jí jemně sčesala k ostatním. A konečky jeho prstů se lehce dotkly její tváře.
„Nevidím ti do obličeje,“ usmál se a ona mu úsměv vrátila.
Ale přihnal se další závan větru a ten samý pramen rudých vlasů jí přenesl nazpátek.
Oba dva se začali smát. A Kushina trošku zrudla, protože k ní Minatova ruka zamířila znovu.
„Myslim, že to budeš dělat často,“ usmála se, ale Minato jí vlasy vrátil zpátky. Znovu s tím lehkým dotykem.
„Nebo ti prostě a jednoduše koupím sponky.“
„Nebo…“ přikývla. Ale, tam někde v sobě pocítila, že sponky vůbec ale vůbec nechce. Vlastně… Cítila toho víc. Srdíčko jí tepalo rychleji než předtím a když polykala, jako kdyby měla v krku strašné sucho, které musela překonat. A, když si dala ruku do dlaně, cítila, že má nepříjemně studené ruce. Ani jedna z těch věcí jí ale v tenhle moment nepřišla tak důležitá nebo zvláštní.
„Víš,“ podívala se na něho najednou, „když jsem byla v Uzu no kuni, často jsem myslela na těch pár dní, kdy jste u nás tehdy byli. Víš… Těch s tím náhrdelníkem a tak…“
„No jasně. Na to naše malý dobrodružství, co? Taky jsem na to párkrát myslel,“ usmál se Minato. Zdálo se jí to, nebo taky trošku zčervenal?
„Malý dobrodružství? Spíš velký, teda,“ zasmála se. „Bylo to poprvý, co jsem se naučila lozit pomocí chakry po skálách!“
„A neprolezem se i teď? Můžem vylízt nahoru a rozhlídnout se po okolí, po celým lese a myslím, že odsud půjde vidět i Konoha…“
Kushina se nejdřív rozzářila, ale potom najednou zavrtěla hlavou.
„Ne…“ hlesla a podívala se do země. Jí přece nešla vyvolat chakra… Bála se to znova zkusit. Před ním…
„Tak ne, no,“ podíval se do země i Minato. Zklamaně. „Ale až –“
„Au!“ vykřikla najednou Kushina, úplně z ničeho nic. Rychle vyskočila na nohy a okamžitě se podívala na svoji levou kapsu.
„Co?“
„Au! Au! Au!“ vykřikovala a zděšeně si po kapse začala bouchat dlaní. A až teď si Minato všiml…
„Cože?“
Vždyť… Jí ta kapsa hořela!
„Au!“ vykřikla a Minato se k ní rychle vrhl.
„No tak! Udělej nějaký vodní jutsu,“ otočil se na ni, ale ona se na něho vyděšeně podívala. Viděl, jak dívka dělá nějakou pečeť, ale nic se nestalo.
„Co se děje?“
„Nejde… Nejde to!“ vykřikla beznadějně s prázdnýma rukama. Už to pálilo… Minato pozvedl ruce, asi k nějakému jutsu, ale ona to najednou přestala vnímat. Přestala vnímat skoro všechno, co se kolem ní dělo. Cítila, jak se její vědomí boří do tmy. Nevěděla proč… Nebylo to z bolesti, zatím to skoro nebolelo, ale… Když se rozmazaným pohledem podívala na tu skálu – bůhvíproč zrovna tam – viděla na ní jakýsi znak. Byl jí povědomý… Oranžově zářící znak.
Cítila, jak se jí podlomily nohy, potom nějakou zimu a… Omdlela.

Co to je?
Co tu dělám? Co se dělo předtím? Ale ne… Ne, tady vůbec nemám bejt!
Zase ta otravná černobílá místnost… Ale ona to vůbec není místnost. Je to prostě… Prázdnej prostor, jedna jeho půlka v ostrým, bílým světle a ta druhá v úplně černý, hustý tmě. Už zase. Tohle se mi přece kdysi zdálo, ne? Ale mezitím tu ještě byly ovce a strašně moc vlny. A kunaie jsem tehdy počítala. Ale teď jsem tu sama… Sakra. Proč se cítím tak stísněně?
Chci ven!
Ale nevím kudy…
Sakra. Mě se tu nelíbí… Vůbec se mi tu nelíbí! No tak… Chci zakřičet, že se mi tu nelíbí, ale nic se neozývá! To ticho tady bije do uší…
Sakra, sakra, sakra…
Co se děje?
Až teď si toho všimnu. Do tý doby mi to úplně uniklo. Vždyť já stojím oběma nohama na té světlý půlce, ale jenom asi deset centimetrů od toho… Hnusnýho, černýho prázdna. A když trošku pootočím hlavu doleva… Úplně zblízka celou tu tmu vidím. Jako kdybych se dívala… Na všechnu stísněnost světa. Chvíli kapalinu, chvíli pevnou hmotu a chvíli prostě černej vzduch. Sakra… Vidím… nevidím v tom nic kromě tmy.
"Každou ztrátou začíná něco nového…"
Zase… Nějakej neviditelnej a šeptavej, divnej týpek to tady syčí svým hrdelním hlasem a… Já z toho mám hroznou husí kůži.
"Každou ztrátou začíná něco nového…"
Zase! Buď zticha! Chci ho okřiknout, ale nejde to… Pevně zavřu oči. Chci, aby, až je znova otevřu, bylo všechno pryč. Abych byla tam v tom lese, v realitě… Ale…
Otevírám je. Černá a bílá. Nic.
"Každou ztrátou začíná něco nového…"
Je to k zbláznění… Ještě, že se tu něco začalo dít. Ještě, že tu začal foukat ten vítr. Slabě. Zdá se mi to, nebo zrychluje? Zrychluje. Ten blbej vítr fakt zrychluje a fouká mi do obličeje, všechny moje vlasy vlajou na jednu stranu a já si najednou uvědomuju, že… Sakra, vždyť mě ten vítr stlačuje na tu černou polovinu! Studí to. I minule na mě foukal, ale míň. Tenhle je o moc prudší…
Já se sakra nedám!
Ne… Zapírám se nohama o tu bílou podlahu, ale… Moje boty kloužou pořád doleva. A na loktě najednou pocítím strašnou zimu. Prošel tím, můj loket… Prošel tou hranicí mezi černou a bílou. Je v tý divný polovině. Jde tam celá moje ruka… Studí to. Zděšeně se otočím naproti tomu větru a chci udělat krok proti jeho proudu, ale nejde to. A najednou, jako kdyby někdo otočil spínačem, kterej všechno jenom zhoršil, se rychlost větru snad zdvojnásobí a já…
Zima. Černo… Snažím se natáhnout ruku k tomu světlu někde vepředu, ale… Moje oči ponořila čerň. Strašná čerň… A já padám dolů…
Sakra… Pomoc!

„Kushino! Kushino, no tak, hej!“
Něco ji plesklo do tváře a ona jenom neochotně zavrčela.
„Hmm…“
A plesk! Z druhé strany.
„Kushino-chan!“
„Co?“ otevřela najednou prudce oči. Zhluboka se nadechla, jako kdyby nedýchala snad půl hodiny. Vzduch se jí rozlil do plic a jenom zmateně mrkala do denního světla nad sebou. A když se pořádně rozhlídla, uvědomila si, že to žluté, co se nad ní sklání, je Minatova hlava.
„Co…“
„Uff… Co tady nacvičuješ, hm?“ podíval se na ni. Vypadal strašně šťastně a vyděšeně zároveň.
„Co se dělo?“
„Vždyť jsi teď tak pět minut nedýchala! Najednou ses svalila k zemi a přestala jsi dýchat! Konečně ses vzbudila!“
„Holky se nesvalujou, holky padají,“ opravila ho se zvednutým ukazováčkem a posadila se. Ale strašně jí pálila noha…
„Ále, to máš fuk. Použil jsem na ten oheň svůj vítr. Doufal jsem, že se ta troška toho ohně nerozfouká, jinak bych to akorát zhoršil, ale zápalku taky přece sfoukáváš jenom dechem… A pomohlo to. Přestalo to hořet, ale tys už byla úplně mimo.“
„Já… Já nevím, co se dělo,“ podívala se zmateně na ohořelou kapsu tmavých kalhot. „Otoč se!“
„Proč?“
„Sakra, neptej se a otoč se, blbečku…“
Minato jenom popuzeně zavrčel a postavil se k ní zády.
Kushina mezitím prstem trochu zvětšila vyhořelou díru v látce a s pokrčeným obočím sledovala, jak naštěstí jenom malý kousek její kůže chytl lehce červenou barvu. Ale nevypadalo to na nic vážného, v popáleninách se náhodou vyznala. Bude to chtít jenom obklad… Možná i trošku zelené chakry, ve vesnici se musí stavit v nemocnici.
A potom si do té kapsy sáhla - chápala, co zřejmě hořelo. Ale nic v ní nebylo. Tak ještě jednou. Srdce jí začalo divoce bušit. Copak se tím ohněm vypařil?
„Hledáš tohle?“
Minato držel v natažené ruce průhledný kámen.
„Vypadlo to z tý kapsy…“
Podal jí ho a ona kámen, celá rudá, přijala. Dokonce mu zapomněla vynadat, že se otočil zpátky bez jejího dovolení.
„Co je to za kámen?“ pokrčil čelo, ale Kushina zavrtěla hlavou.
„Prostě kámen…“
„Je na něm napsanej znak vody. To ho máš z vaší země?“
„Cože?“ hrklo v ní najednou. „Vody?“
Vždyť… Předtím tam bylo něco, co vůbec neznala…
Rychle se na kámen podívala a doopravdy. Byl tam znak vody, obyčejný znak vody. A ještě něco se změnilo. Když kamenem pohnula trošku doprava, začal zase zářit. Ale ne oranžově… Modře. Začal zářit modře.
„Doprčic,“ vydechla.
„Co je?“
Má mu to říct? Asi by měla. Určitě by měla. Když se zvedla na nohy a podívala se s provinilým pohledem na Minata, když se nadechla a úplně náhodou jí pohled sklouznul na skálu za chlapcem…
„Doprčic,“ vydechla znovu.
„No tak co se sakra děje?“ pokrčil čelo Minato a otočil se, když viděl, jak se dívka vyděšeně dívá kamsi dozadu. A na té skále, tam, kde před chvílí vůbec, ale vůbec nic nebylo… Jako kdyby na ní hořel, oranžovým, ohnivým inkoustem, podivný znak.
„Ten…“ vydechla Kushina a střídavě se dívala na skálu a na kámen se znakem vody ve své ruce. „To je ten, co tam byl předtím…“
A Minatovi došlo, že je tu něco, o čem nemá ani ponětí. A že za to může Kushina a ten kámen.
„Hele, jak se to tady jmenuje?“ podívala se na Minata najednou a ten pořád zmateně zavrtěl hlavou.
„Skála Tří živlů… Proč?“
A Kushina se zhluboka nadechla.
„Doprčic…“

***
Yop. Neříkal jí tehdy ten divnej děda na ulici - však víte, těsně před tím, než potkala Sandaimeho, - že má jít ke Třem živlům? Yop yop...

Snad se vám tahle část líbila Mě se psala strašně dobře, hlavně ten kousek o ovocnejch stromech a všechno okolo nich xD ;)

Pokračování - O tom, jak se zadávají mise a o tom, že baka bakou zůstane