Nepovedenné jutsu 12

Nepovedenné jutsu 12

Kisame si povzdychnul a stáhnul si ze zad svůj meč, za kterého pomalinku odmotával plátno. Kushina se při tomto pohybu zachvěla, moc dobře si ten meč pamatovala z posledního setkání. Na nic nečekala a i se svými klony zaútočila.
„Nic lepšího tam nemáš,“ zeptal se jí ironicky, když jí všechny klony zlikvidoval jedním máchnutím.
„Možná,“ ucedila Kushina a v rychlosti složila několik pečetí. Chvíli se nic nedělo, ale pak se zvedl prudký vítr a zformoval se do menšího víru, mířeje si to přímo na Kisameho.
„To už je lepší,“ ocenil její snahu a uhnul z cesty tomu víru, co kdyby to bylo nějak nebezpečné, že ano. Ale pohled z něho nespustil a dobře udělal. Jelikož vír v okamžiku, kdy minul Kisameho, změnil směr zpátky na něho. V podstatě se ho jal pronásledovat, vcucnout ho do svého středu a odletět s ním neznámo kam.
„Sakra,“ zavrčel a uhýbal, seč mu síly stačily. Kushina stála opodál a celkem dobře se bavila. Dívat se, jak někdo utíká před vaší technikou, může být zábavné, ale jen do té doby než přijde na to, jak jí zničit nebo použít proti vám. Kisame si, totiž v poslední chvíli než ho vítr pohltil, stoupnul, tak že jeho meč se ocitl uprostřed víru. Kushina nevěděla, jestli ho napadlo, že tím, že do větru pustí trochu své chakry, ho zničí, ale neměla čas to zjišťovat. V okamžiku, kdy Kisame zničil vír, se na ní okamžitě vrhnul a snažil se jí zranit nebo jinak znemožnit boj.

Sasuke stále bojoval se svým nenáviděným bratrem, střídali jeden útok za druhým a snažili se toho druhého zranit nebo jinak zpomalit. Oběma v očích svítil sharingan, ale jenom jednomu jeho vyšší verze. Sasuke moc dobře věděl, že když ho bratr dostane do jedné ze svých iluzí, těžko se z ní bude dostávat ven. Vlastně by ho musel Itachi propustit a ani tak nebylo zaručeno, že by mohl ještě dál bojovat. A proto si moc dobře hlídal, aby mu nepohlédl přímo do očí.
Ani si to neuvědomil, ale dostávali se čím dál, tím dál od ostatních. Nebo možná to tak od začátku jeden z bratrů plánoval. Odvést pozornost a zbavit se zbytečného břemena. Útok oplácel útok a obrana střídala obranu. Žádný z nich nevydal unaveně ani neutržil žádné vážné zranění, které by mu stěžovalo boj. Bojovali vyrovnaný souboj, byl jenom na matce štěstěně, na kterou stranu se přikloní. A jakoby štěstěna chtěla vyslyšet jejich prosby a zařadila se do tohoto boje.
Itachi se prudce otočil a v ruce kunai, kterým švihnul po Sasukem a ten bohužel nestačil uhnout, takže ho zbraň zasáhla do ramene a udělala tam dlouhou ránu, která začala okamžitě krvácet. Tím pádem se mu ztížila možnost boje nablízko, jelikož poraněná ruka, byla ta, ve které svíral svojí katanu. Krev mu ztékala do dlaně a zbraň mu začala vyklouzávat. Boj s tím stal pro Sasukeho těžší a pro Itachiho daleko jednodušší, ale chtěl tuhle výhodu využít.

Kakashi zrovna poměřoval svoje síly s Kakuzou a Sakura stále bojovala s Hidanem, když se bojištěm rozlehl obrovský výbuch, který otřásl zemí a odhodil je o několik metrů dál, než původně stáli, a udělal v zemi několik děr. Sai to všechno sledoval z bezpečné výšky na svém inkoustovém zvířeti. O několik metrů dál se vznášel na ptákovi Deidara a díval se dolů na své partnery v boji. Nezajímalo ho, kolik jich přežilo, ale kdo byl příčinou toho zmatku.
„Přes výbuchy jsem tady já,“ zavrčel naštvaně a snesl se o trochu níž. V tu chvíli úplně zapomněl na Saie a jejich malou etídu. Sai se vznášel o trošku výš a snažil se zjistit, zda jeho kolegové přežili onen výbuch.

„Sakra, co to bylo,“ zamumlal Hidan a zvedal se ze země. Rozhlédl se kolem, zjistil, že stojí v díře a kolem něho je jenom zvrásněná země. Našel svou zbraň, pevně ji sevřel v ruce a vyškrabal se z díry. Když už konečně stanul na pevné a celkem rovné zemi, rozhlédl se kolem a zjistil, že o kráter dál vylézá Kakuza.
„To jsi byl ty,“ zeptal se ho, když k němu došel.
Kakuza zvednul jedno obočí a podíval se na něho: „Copak jsem ty?“
Tentokrát zacukalo v obočí Hidanovi, když mu odpovídal: „Kakuzo, ty!!!“
„Zmlkni,“ řekl ten s černou maskou na obličeji. „Máme důležitější starosti než tvoje ego.“
„To bych rád věděl jaký,“ odseklo velký ego.
„Například chytnout Devítiocasou Lišku,“ ozvalo se vedle nich.
Hidan i Kakuza se otočili na a nedaleko od nich uviděli stát Sasoriho, jak se rozhlíží po té spoušti, která byla všude kolem.
„Co se to vlastně stalo,“ zajímal se Hidan.
„Jinchuuriki,“ odvětil prostě Sasori.
„To ten spratek má takovou sílu,“ pokračoval v rozhovoru Hidan.
„Už to tak vypadá,“ odtušil Kakuza. „Ale kde je teď. Kdyby se přestal ovládat, tak bychom viděli nějakou verzi Kyuubiho, ale kolem nic není.“
„Třeba ho, vlastně ji, dostal Kisame,“ nadhodil Sasori tiše a očima stále propátrával okolí, hledaje sebemenší známku jejich partnera.
„Kisame,“ odfrknul si znechuceně Hidan. „Ten nechytí ani mouchu, pokud si mu nesedne na nos.“
„Být tebou, hlídám si, co vypustíš z pusy,“ zpražil ho Kakuza.
„Plně s tím souhlasím,“ ozvalo se za nimi mírně naštvaným hlasem. Všichni tři se otočili a uviděli Kisameho. Měl několik škrábanců, ale jinak vypadal nezraněně na to, že bojoval s Devítiocasým démonem.
„Výborně,“ odtušil Sasori, když sjel pohledem do Kisameho náruče. Držel v ní totiž dívčí tělo Kushiny, které bylo zřejmě v hlubokém bezvědomí, jelikož až na dýchání nejevila jedinou známku života.
„Co ti to tak dlouho trvalo,“ neodpustil si Hidan poznámku.
Kisame na to nic neodpověděl, jelikož by ho musel zabít, jak mu lezl Hidan krkem, jenom řekl: „Někdo zavolejte Itachiho, ať odtud vypadneme.“
„Už se stalo,“ odpověděl Deidara, který přistál vedle nich.
„Dobře,“ usmál se Kisame. „Pein bude mít radost.“

Sai to všechno sledoval z bezpečné vzdálenosti ve vzduchu a zhrozil se, když uviděl, že Akatsuki chytili Kushinu. Zároveň se snažil objevit v rozvalené zemi Kakashiho nebo Sakuru. Věděl, že Sasuke bojuje v nedalekém lese, jelikož zvuk boje se nadal jenom tak přeslechnout. Nakonec shledal, že ani s jedním z nich nemůže počítat, takže se rozhodl, že se pokusí osvobodit Kushinu sám. I když by měl jít proti pěti členům Akatsuki.
Vytáhl z batohu svitek, rozšrouboval lahvičku s inkoustem a namaloval několik hrozivě se tvářících lvů s křídly. Složil ruce do několika pečetí, v tom okamžiku vyskočila zvířata z papíru a mířila si to přímo na nepřítele.
„Co to,“ podivil se Hidan, když ucítil sílu nárazu. Když se vzpamatoval, stál mu na hrudi obrovský lev a netvářil se zrovna přátelsky. Ostatní čtyři se stačili vyhnout svým protivníkům, dokonce i Kisame, který měl u sebe určitou zátěž.
„Ach bože,“ zakroutil hlavou Kakuza, když uviděl, že lvi dostali Hidana.
Deidara se jenom ušklíbl a pronesl: „A tohle je tvůj partner? Měl by ses ho, co nejdříve zbavit.“
„Myslíš, že jsem to už nezkoušel,“ zavrčel v odpověď, ale zároveň se musel rychle vyhnout lvovi, který se rozhodl, že si s ním zahraje na honěnou. Ač byla zvířata pouze z inkoustu, byla silná a rychlá a zničit se taky jen tak nedala.
„Deidaro,“ promluvil zase po dlouhé chvíli Sasori. „Sundej toho spratka z nebe!“
„Ale,“ snažil se protestovat.
„Hned,“ přerušili ho ledově ostatní dva. Deidara jenom vztekle něco zavrčel a jal se vyrábět nějakou pěknou bombu, kterou hodlal použít na toho otravu vysoko na obloze.
Mezitím se Hidanovi podařilo nějakým způsobem se osvobodit z lvího objetí: „Slez ze mě, ty vypelichanino.“
„Ale ne,“ neodolal Kakuza při pohledu na něho. „Kdo pak se nám to konečně přidal.“
„Mlč,“ okřikl ho s cukajícím obočím. Hidan se pomalinku dostával do varu a nemohly za to jenom Kakuzovy poznámky. Napřáhl svojí kosu a v okamžiku, kdy se k němu rychle blížil lev, tak ho s ní rozsekl. Cítil, jak to jde ztuha, jakoby lev byl skutečný a ne jenom z inkoustu.
„Tak přeci jenom si nějak užitečný,“ zadeklamoval Kisame, který se právě mihnul okolo.
Hidan začínal vidět rudě: „Tak tohle teda ne.“
A švihnul kosou po zvířeti, které se hnalo za Kisamem, zabilo ho a sám se vydal s napřaženou kosou na původní cíl útoku. Kisamemu hrál na obličeji pobavený úsměv, který trochu ztuhnul, když uviděl Hidanův výraz vzteku.
Už se napřahoval, aby žraločí hlavě ukázal, zač je toho loket, ale jeho paže byla něčím zastavena. Překvapeně se podíval, cože ho to zastavilo.
„To už by stačilo,“ řekl ledově klidný hlas, který okamžitě přiřadil. Za Hidanem stál Itachi Uchiha. Nevypadal, že by měl sebemenší zranění či něco podobného.
Když Itachi uviděl Kushinu v Kisamově náruči, řekl: „Výborně, odcházíme.“
„Teď,“ povzdychnul si žraločák. „Zrovna jsem se začínal bavit.“
Na to Itachi nic neřekl, jenom trošku nahnul hlavu, aby se podíval po vetřelci na obloze, ale už viděl jenom, jak padá rychle k zemi, když mu tam nahoře něco bouchnulo. Deidara se nadšeně usmíval.
„Odchod,“ zavelel a sám jako první zmizel z té zničené planiny.

Sai zatřepal hlavou, když se trochu vzpamatoval z úderu, který utržil, když padal k zemi. Nechápal, jako to že najednou padnul k zemi. Ale rychle na to zapomněl, jelikož si vzpomněl na Akatsuki a to že mají v držení Kushinu. Rozhlédl se kolem sebe, ale zjistil, že nepřátelé jsou už pryč i s dívkou.
„Sakra,“ zavrčel vztekle a přešel doprostřed zničené země. Přitom se rozhlížel kolem sebe a hledal ostatní členy jeho týmu.
První zahlédl Kakashiho. Ležel v jednom kráteru, měl zavřené obě oči a vypadalo to, že neutržil vážnější zranění a je jenom v bezvědomí. Přešel k němu a poklekl u něho. Zběžně zkontroloval jeho stav a oddechl si, když zjistil, že je opravdu jenom v bezvědomí.
„Kakashi,“ zatřepal s ním opatrně.
Muž sebou trochu trhnul, ale otevřel obě oči a pokusil se zaostřit na obličej nad sebou: „Saii?“
„Ano,“ usmál se na něho a pomohl mu se posadit.
„Co se stalo,“ zeptal se zmateně.
„Nevím,“ odvětil popravdě, jelikož opravdu nevěděl, co zapříčinilo ten výbuch. „Ale mám jednu špatnou zprávu.“
Kakashi se na něho podíval a zeptal se: „Neříkej, že jí dostali?“
Sai jenom pouze přikývl, nechtělo se mu to vyslovovat.
„Sakra,“ zavrčel Kakashi a stoupnul si. Rozhlédl se kolem a pískl: „Páni, to je spoušť. A kde jsou ostatní?“
„Nevím,“ odtušil.
Jakoby v odpověď se ozval dívčí hlas: „Kakashi-sensei, Sai!“
Oba se otočili po zvuku hlasu a uviděli, jak si to k nim středem bojiště vykračuje Sakura. Držela se za levou paži, ale jinak nevypadalo, že by měla vážnější zranění.
„Jsi v pořádku,“ zajímal se Kakashi, když k nim došla.
„V mezích možností,“ odvětila. „Mám zlomenou ruku a nedokážu si ji sama vyléčit.“
„Další komplikace,“ utrousil jounin na půl úst.
Sakura se rozhlížela kolem, ale nakonec se zeptal těch dvou: „A kde je Kushina a Sasuke?“
„No, Kushina,“ zavrtěl sebou Sai.
„To ne,“ vydechla Sakura bolestně. „To není pravda.“
„Bohužel,“ potvrdil jí to Kakashi a sledoval, jak si Sakura sedla na zem, aby unesla toto sdělení. Věděl, že s Kushinou dost sblížili, takže to pro ni byl o to větší šok.
„A kde je Sasuke,“ zeptala se ještě.
„Tady,“ odpověděl jí samotný Sasuke, který se vynořil z lesa. Opíral se o kmen stromu, jelikož díky ráně, kterou měl na paži, ztratil dost krve, takže na něho šli trochu mdloby.
„Sasuke,“ vykřikla překvapeně. S bolestným zaupěním se postavila a vydala se k němu, že ho ošetří. Ale o ní odmítl se slovy, že ona sama je zraněná a potřebuje sílu na uzdravení.
Pak jakoby mu něco došlo a zeptal se: „A kde je Na..Kushina?“
„Dostali ji,“ odpověděla Sakura tiše.
Sasukemu se na tváři vystřídalo několik pocitů od překvapení až po vztek. Beze slova se otočil a zamířil si to zpátky do lesa.
„Kam jdeš,“ zastavila ho Kakashiho ruka na rameni.
„Kam asi,“ zavrčel v odpověď a v očích se mu rudě zalesklo.
„Jsi zraněný,“ pokračoval jounin. „My všichni máme nějaká zranění. V takovém stavu se je nemůžeme vydat sledovat, to bychom jí moc nepomohli.“
„Tak co budeme dělat,“ zeptal se Sai.
„Vrátíme se do vesnice,“ zamyslel se Kakashi, ale svůj pohled ze Sasukeho nespustil. „Pro posily a pak jim všem nakopeme.“
Mladý Uchiha nakonec uvolnil svůj postoj a řekl: „Dobře.“
Neměl moc na vybranou. Cítil, že si na něm boj vybral svou daň. Museli se vrátit do Konohy a požádat o posily pro záchrannou akci.
„Jdeme,“ zavelel Kakashi a už jich víc nebylo.