Hrozba dvou světů: díl 5:ninja číslo 1.

Otevřela jsem oči. Podle světla dopadajícího do pokoje už bylo ráno. Toushirova postel byla zase prázdná a ustlaná. Vstala jsem a přehodila přes sebe své haori.
Mohla jsem s určitostí říct, že důvodem mého probuzení byl neustálý dupot, ozývající se na chodbě. Odsunula jsem dveře a vystrčila hlavu ven, abych zjistila kdo je jeho původcem.
„Jinta-kúúúúúún,“ ozval se dívčí jekot.
Kolem proběhla Ururu držící si hlavu a v závěsu za ní se řítil malý Jinta. Chytal jí za copky a nemilosrdně za ně tahal. Měl ve tváři výraz typického klučičího uspokojení.
„Hej!“ chytla jsem ho za lem trička a vyzvedla do vzduchu. „Co to děláš?“
Zmítal se v mém sevření a zasypával mě hromadou nadávek.
„Ty jedna hnusná krávo, pusť mě!!“
„Ty jeden malej-,“ zatnula jsem zuby a zavrčela.
„Jinto, takhle by ses k paní kapitánce chovat neměl,“ přerušil mě známý, mužský hlas.
Otočila jsem se za ním, Jintu stále držící ve vzduchu.
„Urahara-san,“
„Dobré ráno,“ pozdravil mě a svou holí ukázal na toho malého skrčka. „Omluv se Jinto.“
Nejdříve mi věnoval nevraživý pohled, ale po chvíli skoro nesrozumitelně zamumlal: „Sumimasen, Yukionna-taichou.“
Pustila jsem ho na zem a on se znovu rozeběhl za Ururu.
„Jak jsi se vyspala Moenai-san?“ ptal se mě Urahara a připojil se ke mně na cestě do obýváku.
Trochu jsem sklopila hlavu a mlčela.
„No jistě, výborně,“ pokusila jsem se usmát, ale jeho to neoklamalo.
„Není třeba dělat si starosti. Jsem si jist, že všechno dobře dopadne,“ ujišťoval mě s úsměvem.
„J-jo. Jistě,“ kývla jsem prkenně.
Došli jsem až do pokoje kde seděla velká většina naší skupiny.
„Taichoooou,“ zakřičela na mě Kimmini a vrhla se ke mně.
„Tak nás s Kazeke napadlo, že bychom si mohly někam zajít na snídani co říkáte?“ navrhla. To už se k nám přiřítila i Kazeke s výbornou náladou. Něco si pro sebe pobrukovala a založila si ruce do kapes. Kývla jsem na souhlas. Vypadalo to, že ne pro ně není odpověď.
Vyrazily jsme tedy do skoro neznámého města. Obě si dnešní den opravdu užívaly a prohlížely si okolí s jasným zájmem.
Lidé si nás prohlíželi s pozvednutým obočím nebo zamračenými pohledy.
Začala jsem litovat, že jsem vůbec vystrčila nos z našeho domu.
„Co támhle?!“ ukázala prstem Kazeke před sebe na menší restauraci Ichiraku.
„Pro mě za mě,“ kývla jsem rameny, ale to mě už popadly dychtivé ruce Kimmini i Kazeke a táhly mě tím směrem. Okamžitě jsme zapadly dovnitř a posadily se na vysoké stoličky.
„Dobré dopoledne,“ pozdravila nás hnědovlasá, vesele vypadající dívka. „Co to bude?“
Moc jsem nevnímala do doby než do mě Kimmini šťouchla. Svraštila obočí a podsunula mi jídelní lístek.
„Nemám ponětí co bych si měla dát,“ zamumlala jsem a položila ho zpět na své místo.
Kazeke se ujala slova a objednala třikrát ramen. Bylo mi jedno co budu jíst. Myšlenkami jsem byla trochu jinde.
„Dobrej den staříku,“ pozdravil právě přicházející chlapec s velice výraznými vlasy a sedl si o pár stoliček dál ode mě.
„Nazdárek Naruto. Jako vždycky?“ otočil se na něj majitel restaurace, načež bez odpovědi začal připravovat všechny objednávky.
Pohled onoho chlapec padl na nás tři. Cítila jsem, že si nás prohlíží. Neubránila jsem se a musela mu pohled oplatit. Otočila jsem na něj hlavu.
„Ahoj,“ vypadlo z něj jakoby se nic nedělo.
„Ahoj?“ zopakovala jsem udiveně.
„To je pozdrav,“ vysvětlil kriticky a trochu se zavrtěl na židli.
Zvedla jsem jedno obočí a vztekem zatnula zuby. Moc jsem si v tu chvíli přála, aby věděl, že mluví s kapitánkou, ale neměla jsem v úmyslu to někomu z ninjů říkat dokud se všichni nesejdou.
„Utahuješ si ze mě?“ zavrčela jsem.
Pohled mu padl na mé zanpakutou na zádech a oděv, který tady ve vesnici nebyl zrovna všední.
„Co jsi zač?“ zeptal se s pusou plnou nudlí. To mě popudilo snad ještě víc.
„My jsme Shi-,“ vložila se do toho okamžitě Kimmini, ale stačila jsem jí zacpat pusu hromadou ubrousků.
„Taichou,“ zamumlala a várku ubrousků zase vyplivla.
Tenhle shinobi nejspíše moc rozumu nepobral. Nějak extra si nás nevšímal a měla jsem podezření, že toho tolik o nás zase vědět nechtěl. Daly jsme se do jídla a užívaly si každého zvědavého pohledu, který se na nás zaměřil.
„Jdu zpátky,“ zvedla jsem se, když jsem konečně dojedla své jídlo.
Krom toho obě kamarádky si dávaly už třetí misku a nejspíše nehodlaly jen tak odejít.
„Uvidíme se později taichou,“ mávla Kazeke a cpala se dál.
Vyšla jsem ven a rozhlédla se po ulici zaplněné lidmi. Byl opravdu hezký den. Ani chladný ani příliš horký. Volným krokem jsem zamířila zpět do toho našeho sídla.
Začínala jsem nesnášet ty pohledy lidí, které se na mě upíraly. Naprázdno jsem polkla a potlačila tak nutkání z plna hrdla zakřičet. Vykřičet ze sebe všechno.
Vedle mě se z čista jasna objevil Byakuya. Skoro se na mě ani nepodíval. Svraštila jsem obočí a založila si ruce na prsou.
„Co se děje?.....kapitáne?“ dodala jsem, když jsem postřehla jeho pohled.
„Setkání se shinobi této vesnice se posunulo na dnešní večer,“ vysvětlil mi svým hlubokým hlasem, do kterého s oblibou přidával ten nepříjemný tón.
„Dnes večer?“ zopakovala jsem, což vedlo k přivření jeho očí a následný studený pohled.
Místo odpovědi se odrazil od země a zmizel někde, bůh ví kde.
Nechal mě tam stát tak jako vždycky. Věděla jsem, že mě nemá rád. Tušila jsem, že ho žere moje kapitánské povýšení. Taky jsem věděla, že Kuchiki Byakuya mě jednoduše neuznává.
Nechala jsem své myšlenky na místě kde jsem stála a trochu zamračeně se konečně vydala tam, kde jsem chtěla.

K mému údivu v té rozlehlé místnosti čekali všichni, krom mých dvou podřízených, které se stále cpaly ramenem.
Kenpachi nepozorovaně usínal někde v rohu na matraci a malá Yachiru seděla se svým typickým ,veselým výrazem vedle něj. Ichigo sotva vnímal co Byakuya říká, ale on se vlastně takovými věcmi moc nezabýval.
„Hokage je nejdříve seznámí se situací sama. Je lepší, aby si to všichni vyslechli z jejích úst,“ dokončil seznamování s novými informacemi Kuchiki a prohlédl si všechny kolem sebe.
„Výborně,“ ujal se slova Ukitake a tak pozornost obrátil na sebe. „Opravdu si myslím, že je to lepší pro obě strany. My jen přijdeme a seznámíme je s plánem.“
„Kolik si myslíte, že bude použitelných shinobi?“ zeptal se Toushirou.
„Netuším, ale doufám, že dost.“
„Dobrá,“ zakončil to všechno Urahara. „Uvidíme se tedy večer. Všichni společně na velitelství policie, kde se to setkání chystá,“ s těmito slovy se otočil a doprovázen svými přáteli Yoruichi, Jintou a Ururu zamířil do pokoje.
Ichigo a Renji se pustili do hraní šach a Rukia s Orihime se vydaly společně trénovat.
Inoue jsem moc neznala. Plachá dívka, která beze sporu toužila pomáhat Ichigovi. Byla milá, ale měla jsem pocit, že se mě tak trochu bojí.
Nebavilo mě to nekonečné sledování aktivit ostatních a tak jsem se schovala v tom malém pokojíčku.
„Toushirou,“ vypadlo ze mě, když jsem otevřela dveře. Trochu jsem se zasekla, když jsem uviděla jeho zamyšlený výraz.
Zvedl ke mně hlavu, ale neřekl ani slovo.
Nechtěla jsem ho zatěžovat zbytečným mluvením. Poslední dobou jsem si připadala jen jako zbytečné břemeno, které každý bez povšimnutí obchází.
Sedla jsem si tiše na svou postel, abych ho nijak nerušila. Bylo mezi námi to trapné ticho, které ani jeden nechtěl nějak přerušit.
„Děje se něco?“ nevydržela jsem to a zabodla do něj pohled.
„Cože?“ podíval se na mě, jakoby byl ještě před chvíli v transu. „Ne nic se neděje.“
„Máš obavy,“ analizovala jsem jeho pocity docela dobře.
Obrátil na mě oči a chvíli mlčel.
„Matsumoto, Hinamori, celá moje divize, všichni jsou uvězněni v Soul Society,“ řekl nakonec tak tiše jak jen mohl.
„Vím jak se cítíš,“ přitakal jsem tiše. To jsem možná ale neměla.
„Ne to nevíš!“ opáčil chladně, že jsem sebou trochu škubla.
„Shiro….kun,“ hlesla jsem.
„A neříkej mi Shiro-kun,“ dodal nakonec a vyběhl zuřivě ven z pokoje.
Zůstala jsem tak sama. Zavrtala jsem pohled do jeho postele naproti mně. Křečovitě jsem stiskla prostěradlo a natáhla se na postel. Hleděla jsem do stopu, dokud se mě nezmocnil spánek.

Pobrala jsem všechny své knížky, které jsem zrovna v tu dobu potřebovala. Zase jsem zůstala v místnosti sama, když se všichni studenti už vypařili.
Moje kroky se nesly ozvěnou, když jsem vycházela schody vedoucí ke dveřím.
Vyšla jsem na širokou chodbu, kde se vesele bavili ostatní se svými přáteli.
Jejich tváře byly tak veselé a zdály se i bezstarostné. Spokojeně spekulovali nad učivem i soukromými věcmi. Jen já jsem zase kráčela sama a snášela pohledy ostatních, kteří si o mě pokaždé s oblibou šeptali. Byla jsem outsider toho nejhoršího typu, pocházející z Rukongaie.
Zrovna v nadcházející hodině jsme měli za úkol rozdělit se do dvojic a společně proti sobě bojovat s bambusovými meči. Ano, katany v tom jsem byla opravdu zručná. Opravdu mi přišlo pokaždé když jsem je chytla do ruky, že mi něco jde.
Stála jsem podél stěny té velké tělocvičny a rozhlížela se kolem. Nedělala jsem si zrovna starosti, že by se ke mně někdo dobrovolně přidal, ale přesto někde v mém nitru bylo maličké snítko naděje.
„Můžu se přidat?“ ozvalo se mi z čista jasna za zády.
Rychle jsem se otočila a oči se mi trochu rozšířily. Zrudla jsem v obličeji.
„Jestli chceš,“ přikývla jsem na toho chlapce, který mi před dvěma dny nejspíš zachránil život. Konec konců nakonec to byl i on kdo mě vzal k sobě domů a ošetřil zranění. Možná bych se teď tak nestyděla, kdybych neutekla bez poděkování.
Podal mi do ruky bambusovou katanu a kývnul na mě ať ho následuji.
„Kdo je další na řadě?“ ozval se hlas kantora, který se po všech podíval.
Toushirou mlčky vstoupil na prostornou žíněnku. Šla jsem za ním a postavila se naproti něj.
„Kdo první udeří protivníka, vyhrává,“ bylo nám vysvětleno.
Toushirou zaútočil. Zablokovala jsem to tak, že naše obličeje byly sotva pár centimetrů od sebe.
„Nejdříve mi řekni proč si utekla,“ zasupěl a zatlačit tak, že mě odstrčil stranou.
Tentokrát jsem útočila já a naše bambusy se zase setkaly.
„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti,“ odpověděla jsem a zase se vzdálila.