Akatsuki, jak jste je zatím nepoznali 11. - Když to organizace už vážně přehání ... The end

Všichni zdepřítomní vyjeveně koukali na černovlasé stvoření oděné převážně v černém a s divnou oranžovou maskou na obličeji.
Pein viděl, slyšel a nevěřil celkovému vlastnímu posudku. A dokola si opakoval: „Pro-pa-šo-vat? K-nám?“ Poté opět vytáhl své všudepřítomné protistresové prášky.
Mezitím se ozval mladík v masce. Zamával kamarádsky pravačkou, ve které ještě držel ceduli „Začínejte den zdravě se snídaní BeBe“ a pronesl: „Ahoj, já jsem Tobi. A jsem hodný kluk!“
Kisame, Itachi, Hidan, Deidara i Kakuzu se začali jako na povel okamžitě chlámat.
Tobi očividně nechápal co je tu tak směšného. „Ale Zetsu-san, proč se tak strašně smějou.“
„Smějou se furt, nevšímej si jich.“ Zahučel Zetsu na Tobiho, odkašlal si a zvolal: „Pánové, tak tohle je Tobi. Souhlasil s tím, že bude pro nás pracovat jako můj podřízený a-“
„NE! Ne, neexistuje, aby si tady dělal každý co chtěl a s tebou musím probrat ještě spoustu věcí, Zetsu!“ Zahulákal Pein, který už opět byl na prášky. „Nikdo se nesmí jen tak přidat do naší organizace a navíc toto,“ ukázal na nováčka, „vypadá velice pochybně na to, aby bylo schopné plnit nějaké těžší mise.“
„Já jsem Tobi. Tobi je hodný kluk!“
Pein si povzdychl a vytasil na Černobílého hromadu otázek, kde byl a co dělal a vzápětí na to ho zahrnul „radami“ ohledně lepšího využití času.
Zetsu z toho zazmatkoval a dvojitá osobnost v něm se ozvala, což Leadra ještě více rozzuřilo. Ten do sebe znovu nacpal několik tabletek.
Kisame, Itachi, Hidan, Deidara i Kakuzu se raději stáhli do bezpečné vzdálenosti od šéfa.
„Ehm, pane ŠÉF! Co to do sebe pořád sypete?“ Optal se nevině Tobi.
Pein zakoulel očima a přemýšlel, až v jak nízkém mínusu se nachází úroveň IQ toho maskovaného paka. Po chvilce odpověděl: „Víš, to je proti bolení hlavy.“
„To vás tak moc bolí hlava?“
Pein stočil oči v sloup. „Né, mě vůbec nebolí hlava.“
„Tak proč je tak hltáte, když vás hlava nebolí?“ Vyzvídal dál Tobi
„Jo, lidi,“ šeptl k přihlížejícímu obecenstvu Hidan, „tomuhle se říká umění blbosti.“
„UMĚNÍ BLBOSTI! To není žádné umění, pravé umění je-“
Ostatní hned začali rozohněného Deidaru uklidňovat, že všichni moc dobře ví, co je to pravé umění. Poté dál a napětím sledovali vyvíjející divadlo Tobi vs. Pein.
Tobi dělal strašně chytrého. „Víte šéfe, možná byste si měl zajít k doktorovi, když vás ta hlava tolik bolí.“
„Tyyy, jak se menuješ ...“ Peinovi už v hlavě pořádně dunilo. Těžko říct, jestli to byla nakažlivá blbost od Tobiho, nebo vedlejší účinek protistresových prášků. „Mohl byl už alespoň na chvíli, na pět minut, ztichnout!“
„Já jsem Tobi! Tobi je hodný kluk!“
Pein chtěl Tobimu na to něco kousavého říct, ale přerušil ho Kanibal: „Tak šéfe přijmem ho? Tobi je fakt hodný kluk.“
„On a hodný kluk?“ Zajíkl se šéf.
„Tak tak, Tobi je moc hodný kluk!“ Vyhrkl jako vždy nadšeně Tobi a začal mávat ručkama a cedulí, kterou zatím neodložil.
Zrzkovi už začínalo být dosti nevolno. „Ne!“ zachraptěl, „Dokud stojím na této pevné půdě, individum jako on se mi nebude při řízení Akatsuki plést pod nohy.“
Zem se ale ku překvapení všech začala otřásat.
„Neříkal jste někdo pevná půda?“ Křikl kdosi z opodál postávajícího hloučku, který následkem nepevnosti půdy uspořádal valnou hromadu.
Kisame dal Deidarovi pod sebou pohlavek a optal se ho, jestli to náhodou nemá na svědomí on a jeho miny.
Dei se bánil, že kdyby to bylo jeho dílo, dům už by nestál.
Otřesy nabývaly na síle a Itachi se dokonce začal radovat, že uvidí sopečnou činnnost v akci. Pak podlaha rozpraskala a v jejím středu se objevila špička čehosi. Zetsu to zkusil identifikovat jako vrtný hrot.
To se hačícímu Leaderovi příliš nelíbilo. „Copak je pod námi ropa?“
Kakuzovi se při té myšlence rozšířily oči nadšením a hned začal vykládat, jaké by to bylo super, kdyby pod nimi bylo opravdu ropné naleziště.
Ale to už se pekelný stroj skoro vyvrtal na povrch a ostatní úskostlivě čekali co bude. Parkety byly v háji a monstrum už dokonalo svou práci. A v tom v té záhadné věci najednou Deidara rozpoznal ...
„Hiruko?!“
„To mi ani neříkej,“ zabědoval šéf.
„Nazdar vespolek.“ ohlásil se Sasori, který už vystupoval se své loutky ven. Než se Pein stačil zeptat, proč nešel normálně dveřmi, Sasori pokračoval, „Stejně by mi nikdo nepřišel otevřít, tak jsem to vzal zkratkou. Stejně bych ty drahý ocelový dveře stěží vyrazil.“
Pein zbledl zděšením „Přes sklep?“
„Ale šéfe, máme přece náhradní.“ Prohlásil lhostejně Červenovlasý.
Zrzkovi to ale o moc ulehčující nepřipadalo.
„Hlavně se, Peine, prosim tě zbytečně nestresuj.“
Až po téhle větě všichni zaregistrovali totálně zřízenou Konan. Ona totiž po tom incidentu u Tsuchiových šla rovnou domů a cestou se ani nezastavila, aby se alespoň trochu upravila.
Šéf, dalo by se říci, mlel z posledního. „J-j-jak s-s-ses p-p-pro-p-p-p-ána d-d-dostala d-d-dovnitř? Snad ne, vyražením dveří.
„Ne.“ Zajela rukou do kapsy a něco v ní zacinkalo. Pak z ní vytáhla …
„K-k-kdes h-h-ho n-n-našla?“ Zakoktal a nevěřícně zíral rinneganen na dlouho hledaný klíč od základny v Konanině ruce. „A-a k-k-kde s-s-ses t-t-tak z-z-zřídila?“
„Klíč byl pod postelí a … PEINE?!“
„Zetsu-san, co je to za divnou ženskou a proč na šéfa tak hrozně řve?“
„Protože je asi po něm ...“ Odpověděl suše Zetsu Tobimu, ale hned si sám začal odporovat, že šéf má přece tuhý kořínek.
Ostatní včetně Modrovlásky se seskupily kolem omdlelého šéfa a začali ho všemožně křísit. Tobi stále nechápal, proč kolem toho je takový povyk a ptal se na to Kytičky, ale ta se opět dohadovala sama se sebou, jestli je Pein mrtvý, či není, a jestli by ho v prvním případě stálo za to sežrat.
Asi po dvou minutách se Zrzavý-železný pološrot probral a jen co viděl nad sebou tolik známých obličejů, začal strašlivě ječet a mlátit rukama. Poté vyskočil na nohy a začal zmateně pobíhat kolem díry v podlaze a zuřivě přitom cosi nesmyslného vykřikoval. Na to Zetsu došel ke konečnému závěru, že šílené zombie je povoleno sežrat. A tak začal svého nadřízeného honit s vyceněným zubatým úsměvem, dokořán otevřenou pastičkou a velice mlsným pohledem.
Ostatní se raději sklidili do dveří, aby mohli při prvním možném hrozícím nebezpečí rychle zdrhnout.
„Tak se lidi obávám, že nám šéf zešílel. Běžte někdo zavolat do blázince,“ řekl smutně Itachi.
*žbuch*
„Ach jo, ženská.“ Zamumlal Sasori a začal budit Konan.
Kisame od telefonu ohlásil, že už jedou a když viděl, jak Sasori neprofesionálně křísí Konan, řekl: „To musíš takhle.“ A předvedl názornou ukázku vodní spršky.
Vodní technika se ale protáhla i po honící dráze Peina a Zetsu a šéf hodil tlamičku. Zetsu se už po Leaderovi natahoval, když ho zastavil Konanin papír.
*HÚÚÚÍÍÍ*
„Super, už jsou tu,“ zaradoval se Hidan a běžel doktory řádně přivítat.
Příchozí chlapíky v bílém mírně znepokojila zdejší společnost, ale o Peina se postarali. Po delším boji se podařilo zrzka zpacifikovat. Boj by jistě skončil 1:0 pro Peina, kdyby byl ovšem při zdravém rozumu a byl schopen normálně jednat. Pod vlivem svých antistresů byl poněkud nerozhodný a neschopný samostatného odporu, natož samostatné vetší bojové akce. Odvedli ho ve svěrací kazajce a měli patřičné pochybnosti, zda by se neměli postarat i o Zetsua, případně Kisameho, ale zbytek organizace je přesvědčili, že jdou na maškarní a proto vypadají „poněkud jinak“.
Vůz z houkáním odjel a Akatsuki, seřazení pěkně v řadě, se dívali dlouze za odjíždějícím vozem.
Uvědomili si, že jim začínají nová éra sice bez šéfa, ale zato …
„Co je to vlastně za skrčka?“ Optala se oparně Konan, když pohledem zavadila o oranžovou masku a Sasori také začínal být zvědavý.
„Já jsem Tobi! Tobi je hodný kluk!“