Akatsuki, jak jste je zatím nepoznali 10. - T + T a new T

Modrovlasá žena stále rozpačitě před otevřenými dveřmi.
„Dobrý den, vy jste Konan?“ řekla žena ve dveřích laskavým hlasem.
„A-ano, to jsem, přišla jsem na vaši žádost.“ Kon překonala prvý dojem zděšení a žena ji teď přišla i celkem sympatická.
„Velice mě těší, jsem vám moc vděčná za vaši ochotu. Já děti nechci nechat doma samotné a Hana (paní Takamine) mi o vás tak pěkně vyprávěla.“
Konan se pod tou lichotkou mírně začervenala. „Ráda pomůžu, mám děti ráda a rozumím si s nimi-“
„Mami,“ přerušil ji malý klouček, který se najednou objevil u dveří,“ to je ta paní, která si hrála se Sakurou a o které jsi říkala že přijde na návštěvu?“
„Ano broučku,“ odpoví mu matka a pohladí do po rozčepýřených vlasech barvy mědi,“ jmenuje se Konan a přes večer na vás dohlédne, než se vrátím.“
Blue se k chlapci sklonila, usmála se a řekla, „Ahoj, ty jsi ale velký kluk, jakpak se jmenuješ?“
„Toramaru a dokážu se o sebe klidně postarat sám,“ vyhrkl ostře chlapec.
„Tora, nebuď tak paličatý, na to abys byl celý večer doma sám jsi ještě moc malý.“
To malého urazilo. „Nebyl bych sám. Je tu ještě Torimaru, copak jsi zapomněla kolik máš dětí? Ty jseš teda dobrá máma.“ A nasupeně vběhl do bytu.
„Prosím omluvte ho, děti v jeho věku jsou prostě příliš sebevědomé. Tak pojďte dál.“ A obě ženy zmizely v domě.

„Tak ahojte a nezlobte, nashledanou,“ rozloučila se paní Tsuchi a odešla.
Dveře zaklaply a Kon si prohlížela klučičí dvojčata zaraženě sedící před ní na pohovce. „Já jsem jak už víte Konan. Takže ty jsi Toramaru a ty Torimaru.“
Kluci součastně zavrtěli hlavou. „Špatně, já jsem Torimaru.“ „Špatně já jsem Toramaru.“ řekli součastně a Blue to mírně znervóznilo. Nejenže měli velice podobné obličeje, byli úplně stejně oblečení a bylo vidět, že nechtěné prohození jmen jim nebylo dvakrát příjemné. A ani teď pořádně nevěděla, který je který.
Po delším stresujícím tichu Konan navrhla, aby si zahráli nějakou hru.
Kluci se na ni odměřeně podívali. „A co byste navrhovala?“ řekli pěkně synchronizovaně.
Konan plácla, co jí zrovna napadlo „Tak třebaaa … pexeso?“
„Pro malý děti.“
„Co kdybychom se dívali na televizi? Určitě dávají něco pěkného.“
„Nuda.“
„Tak nějaké stolní hry?“
„Nemáme náladu.“
„Ehh.“ Konan už došly nápady.
Po chvilce jeden z hochů navrh Ninja schovku II. Modrovláska se chvíli rozmýšlela než se zeptala na podrobnosti.
„Jistě znáte obyčejnou schovku,“ začali kluci, „tak tahle je o něco lepší, že se při ní bojuje a, má to oproti Ninja schovce I., kterou jsme vymysleli dřív, méně pravidel. Prakticky platí jedno! Přežije jen ten se dobře schová! Tak rychle, máte na to pět sekund!“

Mezitím se u vchodu do základny Akatsuki procházel sem a tam muž a občas zazvonil na zvonek. „Tož kurňa to zas nikdo nepřijde? Já abych si udělal nějaký tajný vchod nebo něco podobného, ts.“ Říkal si.
„Kisame?“ Zašeptal známý hlas uvnitř.
„NÉÉ,“ zahučel hlasitě otrávený hlas, „Tady Nemo! Proč sakra-uhm.“
„Pst!“ Zasyčel Itachi po bleskurychlém otevření dveří a následném ručním umlčením svého modrého přítele, „Jestli přijdeš šéfovi pod ruku-au!“
„To je taky nápad strkat někomu ruku před pusu!“
„Kousnout jsi mě fakt nemusel a nekřič tolik. Šéf je teď pořádně nas***** na tebe a ten černobílý plevel, kvůli tomu vystoupení v televizi.“
„Aha, tak proč jsi to neřekl hned?“
„Dyď to říkám! A pojď už.“ Zasyčel Uchiha a vlekl Kisameho do sídla. „Mimochodem, netušíš náhodou, kde je Zetsu?“
Kisame jen zavrtěl hlavou a vešli oba dva do sídla.

Domem Tsuchiových se rozléhalo zuřivé řvaní typu „Zdechni!“. Konan se nechtěla uchýlit k použití jutsu, takže jen běžela, co jí nohy stačily. Kluci po ní při pronásledování házeli vše, co se dalo, včetně vybavení ledničky.
Nutno dodat, že byt tím docela trpěl. Děti zřejmě neměli ponětí, jak drahý byl nábytek a všechny ty různé dekorační předměty - obrazy, vázy i ten krásný křišťálový lustr byly drahé. Paní Tsuschi si totiž v takových doplňcích docela libovala.
Konan přemítala, jak ty kluky zabrzdit, až došla k závěru, že se dál nesmí držet zpátky. Zastavila se v běhu, provedla několik ručních znamení a soustředila chakru.
„Po tomhle mě asi nebudou mít příliš rádi, ale co naplat,“ pomyslela si a provedla své jutsu.
Z jejích tváří se začaly jakoby odlepovat papírové cáry. Vytvořený papír poté začal kroužit kolem obou vyděšených chlapců až je omotal.
Koan už nevypadala jako hodná milá žena. Její pohled se změnil, sálala z něj přísnost a říkal něco jako „odporuj mi a zemřeš!“.
Promluvila chladným odměřeným hlasem, „Odteď už žádná schovka! Budete jen poslušně sedět a dělat co řeknu!“
V tu chvíli se ale domovní dveře rozletí. „Co si myslíte že děláte?!“ Křikne paní Tsuchi. Pak krátce prohlédne místnost a poničený nábytek. „Tohle je podle vás hlídání dětí!? A co ten nábytek?!“
Zrudlá Konan zrušila techniku a nejraději by se vytratila.
Paní Tsuchi prudce otevřela dveře a její zlý pohled jasně říkal: „Zmiz! Vícekrát se tu neukazuj!“

Itachi s Kisamem došli do obýváku, kde zrovna řešil Hidan Kakuzův vylepšený plášť. Oba si jich ani nevšimli a ťafali se dál.
„Hele co to jako má bejt? Dyť těch mraků máš tam víc než my všichni dohromady,“ ukázal na Kakuzův plášť. Na jeho zevnějšku totiž převažovala spíše červená než černá.
„Jseš úplně mimo. Copak nevíš, že víc mraků přece znamená více Akatsuki?“
„A to jako od kdy? Fakt ti už začíná z toho za**anýho nicnedělání hrabat.“ Chvilka odmlky a zamyšlení. "A nebo to je spíše jako, více skrytých kapes, tím více místa na peněženky?“
Kakuzu ale nechtěl dát v průchod svou úchylku na sběratelskou vášeň peněženek. Pravá zatlá pěst mu začínala černat. „Drž sakra hubu!“
Nesmrtelný dostal chuť někoho pošťuchovat a začal posměšně do Kuku šťourat. „Ale, ale, začínáš nervóznit coo? Pche tak to ku*va s tebou je, máš je opravdu moc rád, jseš posedlý svýma peněženkama?“
Kakuzu se po Hidanovi ohnal. Ten to ale čekal a na poslední chvíli se skrčil. Takže ho jen zasypala stěna za ním.
Peněžní maniak se ale nevzdával a máchal rukama hlava nehlava.
„Joo BITKÁÁÁ“, zařval Kisame a zapojil se s svou věrnou Samehadou do klubka.
Itachi si přitáhl židli a povzbuzoval.

Pranice pokračovala, ale po chvilce bylo ze dveří zvoláno. "Héj kluci nechte toho, jde sem šéf!"
Ovšem pozdě.
„TICHO TU BUDE!!“ Zařval Pein stojící za Deidarou ve dveřích. Ten přepadl do místnosti. „VYSVĚTLÍ MI TU NĚKDO DŮVOD DALŠÍ STUPIDNÍ BITKY! VÍTE PŘECI, ŽE SI TO MÁTE NECHAT NA OPRAVDOVÉ NEPŘÁTELÉ!“
„A takové to obvyklé blá blá blá,“ zazněl komentář.
„ŘÍKAL JSI NĚCO KISAME?!“
„Ale neee ...“
Pein obrátil rinnegan v sloup. Poté v duchu napočítal do deseti, spolkl zase několik prášků a chtěl odejít, když si ale něco uvědomil. Zahleděl se na Rybičku dlouhým tvrdým pohledem a výhružně zasyčel, „Kisame … jsi si doufám vědom svého velice nepříčetného činu.“
„Jakého činu?“ Zeptal se nejistě Modrouš a nepatrně se skrčil.
Pein se nadechl a chtěl začít kázání, ale přerušil ho jemu dosud neznámý hlas.
„Zetsu-san, takže tohle jsou ti hoši z organizace, do které mě chcete propašovat?“