Gaaro!Osud nelze změnit 20: Zase pozdě

Yuti uháněla pouští. Už nemohla být daleko od Písečné vesnice. Nějaký nevysvětlitelný pocit uvnitř jí stále popoháněl kupředu.
Černý plášť za ní vlál. Musela si přidržovat na hlavě svůj slaměný klobouk, proti kterému neřízeně létaly ostré zrnka písku. Jakoby všechno kolem bylo proti ní. Proti tomu, aby se tam dostala za včas.
Konečně za pár neúnosně dlouhých minut mohla spatřit vysoké zdi Suny, které jí obklopovaly jako nedobytné hradby.
Na první pohled se zdálo nemožné dostat se dovnitř bez povšimnutí, ale Yuti dobře věděla, že Deidara má své vlastní metody pro vplížení se někam, kde nemá co dělat.
Zrychlila svůj krok. Žaludek se jí nepříjemně svíral a všemi končetinami pomalu prostupovalo vlezlé brnění. Jakoby jí po těle lezlo tisíce mravenců.
Velká zeď z tvrdého kamene se tyčila nad ní. Vzhlédla vzhůru s trochu pootevřenou pusou a oči jí projeli podél zdi až k uličce, kde byl vchod.
Zamířila k němu a šok, který ve chvíli, kdy před ním stanula se nemohl vyrovnat žádnému z těch pocitů, které doteď cítila.
„Sa-Sasori,“ vydechla překvapeně. Křečovitě sevřela lem rukávu svého pláště.
Jeho oči se do ní zabodly.
„Jsi rychlá,“ pochválil uznale. „Stihla jsi nás.“
Měl klidný hlas jako vždycky a jeho výraz šel jen těžko přečíst.
„Jsem ráda, že jsem to stihla,“ odpověděla mu se značnou dávkou chladu v hlase. „Kde je Deidara?“
„Právě je na - -,“ odmlčel se na chvíli. „Na lovu.“
Chtěla oběhnout svého starého přítele a vydat se k na pomoc, ale on jí zastoupil cestu.
„To ti nemůžu dovolit víš, Yuti,“ zašeptal, ale z toho tónu šel strach.
„Nemůžeš? Nebo nechceš?“
„Nezáleží na tom co chci já, ale máme rozkaz však to sama znáš,“ mávnul ledabyle rukou jakoby se jednalo o nějakou banální záležitost.
„Já se těmi rozkazy nějak extra neřídila.“
„Jestli ti můžu poradit, nepokoušej se mu pomoct,“ snažil se jí varovat už mírněji.
„Nech mě projít Sasori,“ požádala ho místo odpovědi.
Chvíli na sebe mlčky hleděli. Staré vzpomínky na přátelství mezi členy organizace se jí znovu promítaly hlavou. Kousla se do rtu trochu provinile, ale zamračila se na člověka stojícího před ní.
„Zdržuješ mě, tak odstup,“ vyzvala ho znovu.
„Ne.“
Yuti nebezpečně zavrčela. Její ruce se zaťaly v pěst. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila své pomalu se uvolňující nervy.
„Jsem rád, že jsem tě vidím Yuti,“ snažil se jí rozptýlit. „Škoda, že je to za takových okolností.“
„Sdílela bych stejnou radost jako ty, kdybys mě pustil,“ odsekla.
Sasori vzhlédl o obloze. Následovala jeho příkladu, když na zem padl obrovský stín.
Její pohled spočinul na tom velkém, bílém ptákovi, kterého Deidara s oblibou používal k cestování. Na ptákovi, který ve svém ocasu nesl až příliš povědomé bezvládné tělo.
„NE!“ zakřičela z plna hrdla a rozeběhla se za ním.
Jílový okřídlenec zakroužil kolem dokola a v nepatrném momentu nabral Sasoriho.
Znovu se vznesl, stále držíc uvězněného Gaaru.
„Prosím!“ zakřičela znovu a padla na kolena do písku.
Deidara nebyl příliš vysoko a otočil na ní svůj obličej plný obav.
„Saso-,“ začal, ale jeho společník ho utnul gestem ruky. Oči měl na pevno zavřené a snažil se neposlouchat prosebné volání.
„Deidaro!“
„Promiň,“ hlesl tak, že to ani nemohla slyšel.
Věnoval jí poslední starostlivý a provinilý pohled a popohnal svého ptačího přítele.
Yuti svěsila ruce podél těla. S očima široce dokořán hleděla za mizícím tvorem.
Nebyla schopna slova. Její tělo se třáslo. Měla strach. Tentokrát to byl opravdový a nefalšovaný strach.
Zlatý písek kolem ní vířil a zaplétal se do modrých, dlouhých vlasů. Padal jí do očí, ale toho si nevšímala. Znovu po dlouhé době neudržela své slzy, které jí v proudech tekly po tváři.
Konečně se přinutila vstát. Sama sebe přistihla jak svírá křečovitě svůj plášť.
Z ničeho nic se její utrápený výraz změnil. Uslzený obličej vystřídal hněvivý výraz plný odhodlání.
Zafoukal vítr a rozvířil jí dlouhé vlasy i plášť. Až překvapivě klidným krokem zamířila směrem, kterým se její dva přátele společně s kazekagem vydali.
Kousla se do palce tak, že z něj vytekl malý čůrek krve. Potřela s ní svou dlaň a následně přiložila k zemi. Na její svolání se na místě objevil asi dvoumetrový pavouk.
„Ohaj Yuti-chááán,“ pozdravila Kari.
„Kde je Taura?“
„Nemá zrovna čas na tvoje výkyvy nálad. Tak co je?“ vyjela na ní pavoučí samička.
„Potřebuju - se rychle přemístit k jedné ze skrýší Akatsuki,“ vychrlila bez otálení.
„Áááá,..mendokusai,“ povzdechla si Kari. „No naskoč.“
Yuti se vyšvihla na chlupatý hřbet svého summona, který v okamžiku kdy se usadila vystřelil rychlostí vpřed.
Pavouci jsou rychlá zvířata a s jejich pomocí by se měla na místo dostat v čas. Dříve než stačí z Gaary vysát jeho démona. Tedy, alespoň v to doufala.