Gaaro!Osud nelze změnit 18: Další problém. Jednoocasý Jinchuuriki

Dny plynuly. Plynuly velice pomalu, jakoby se každá sekunda prodlužovala víc a víc. Jakoby šel čas proti ní. Jakoby chtěl, aby trpěla co nejdéle a seděla mlčky ve svém křesle tak jako to teď dělala většinu času. Čekala až nastane noc a ulehne do postele, i když věděla, že spánek přijde jen zřídka kdy pravidelně. Její myšlenky teď byly podobné smetišti. Některé byly prázdné, některé zbytečné a jiné opotřebované a nesmyslné. Nic racionálního se v její mysli neodehrávalo. Až jednou při západu slunce udělala jednu věc, ke které se přemlouvala už plno dlouze ubíhajících dnů. Její písečný přívěsek se opět houpal na bledém krku a zlatavé zrnka se jen nepatrně leskla. Stiskla ho v dlani a vší svou silou rozdrtila tak, aby ho už nikdy nic nemohlo dít zpět dohromady. Už ho nebude potřebovat, už je konec. Ano, byl nejspíš konec všeho. Všeho, čemu se mělo říkat láska. Ach bože, jak nemožné a vzdálené slovo to teď bylo.
Jak moc a nepříjemně se jí zarývalo do myšlenek a nechtělo se jich pustit.
Západ slunce protkal stříbrný sníh na okenním parapetu zářivým světlem a vytvořil tak třpytící diamanty, zdobící okenní tabule.
Zavřela oči. Chtěla uvolnit své napjaté tělo a konečně si odpočinou.
Chtěla toho na její vkus opravdu hodně. Tolik, že jí samotné se z toho nepatrně zvedal žaludek. Takový nepříjemný, protivný pocit, deroucí se odněkud, odkud neměla ponětí.
Povzdechla si. Tak hlasitě, že jí samotnou to překvapilo.
Pořád tiše seděla ve svém křesle, neschopna pohybu. Její svalstvo jakoby rezignovalo a jí samotnou přestalo poslouchat.

„Takovou tě neznám,“ za zády se jí ozval hlas tolik známý, melodický a přívětivý.
„Znáš ty mě vůbec?“ zeptala se na oplátku a své náhlé překvapení tak perfektně zakryla.
Poznala okamžitě osobu, která se tak tiše dostala až za její záda. Poznala jeho hlas a teď poznávala i jeho přítomnost.
„Myslím, že ano,“ odvětil. V jeho hlase se chvěla malá známka pobaveného tónu. „Myslím, že jsem jediný kdo tě zná.“
„Nevím co jste si všichni navykli chodit mě bez ohlášení navštěvovat.“
„Nejsi ráda, že jsem přišel?“
„Spíše překvapená,“ opáčila a konečně se k němu otočila čelem. Ke svému nečekanému návštěvníkovi. „Itachi.“
„Tušil jsem, že budeš chladná,“ pronesl tlumeným hlasem.
Yuti i Itachi stáli naproti sobě, probodávajíc se pohledy různých významů.
Napjatá atmosféra přeplněna tolika emocemi jaksi těžkla a těžkla.
Dokonce i jejich myšlenky se prohýbaly pod tíhou jejich nečitelných pohledů.
„Neloučila jsem se pro nic za nic. Chtěla jsem, aby to tolik nebolelo a teď se mám loučit po druhé?“ zašeptala nakonec. Uhnula svým pohledem a přehnaně hypnotizovala dřevěnou židli v rohu místnosti.
„Byl jsem rád, že mám důvod, aby tě mohl vidět,“ řekl po chvíli naprosto tiše, ale přesto zřetelně. „Můžu říct….nikdy jsem nebyl tak šťastný.“
Konečně na něj Yuti upřela svůj pohled. Cítila, že i v ní se zvedá náhlá vlna radosti, kterou ale nemohla nechat jen tak vyjít ven.
„Důvod?“ zeptala se místo toho.
„Navštívil tě, pokud se nepletu,“ začal pomalu.
„Odkud to víš?“
„Na tom nesejde,“ odbyl jí Itachi stroze, ale jeho náhlé napnutí v hlase zase rychle pominulo. „Přišel jsem tě varovat.“
Zmocňovala se jí čím dál tím větší zvědavost a zároveň panika. Nevědomky tiskla a mačkala svou levou ruku, aniž by jí to způsobovalo vědomou bolest.
„Varovat?“ zopakovala nechápavě a ke svému údivu zjistila, že jí náhle vyschlo v krku.
„Myslím, že teď tě postavím před jedno velké rozhodnutí,“ vysvětloval jí Itachi pomalu a dával si velký pozor, aby každé slovo vyřknul dostatečně zřetelně.
„Jaké rozhodnutí?“ podivila se Yuti stejně opatrně.
„Deidara a Sasori dostali rozkaz chytit jednoocasého démona.“
„A?“ pozvedla obočí. Všechny její svaly se konečně uvolnily a ona pocítila náhlý příval úlevy, která se okamžitě vypařila po dalších Itachiho slovech.
„Kazekage Písečné vesnice je jinchuuriki jednoocasého,“ zdůraznil velice přesně slovo kazekage.
Útroby se jí okamžitě sevřely další vlnou nevolnosti a napětí. Uvědomila si, že automaticky sevřela obě ruce pevně v pěst až jí zbělaly klouby. Snažila se uklidnit svůj roztřesený hlas a vypustit z úst něco smysluplného, ale zmokla se jen na podivný, hrdelní zvuk.
Sesunula se na židli a temně modré vlasy jí spadly do bledé tváře, která rázem potemněla.
„Proč mi to říkáš?“ vypravila ze sebe nakonec tiše.
Itachi stál překvapen jen kousek od ní. Nečekal, že bude reagovat až tak chladně. Čekal, že jí konečně obměkčí a přesvědčí jí, aby přestala dělat ty svá pitomá rozhodnutí, které stejně nikomu nepomůžou.
Opřel se oběma rukama o desku stolu a trochu povolil svůj postoj. Chvíli sledoval její zbědovanou tvář. Ten smutek trval už příliš dlouho. Chtěl zpět tu starou Yuti, tu, která byla skoro jeho mladší sestra a věděl, že někde tam pod tou tíhou neustálého a zbytečného smutku pořád je.
„Uvědomuješ si, že až z něj vytáhnou démona tak zemře?“promluvil k ní, stále opřený o desku stolu.
Zvedla k němu hlavu.
„Nehraj na mě svoje divadélky, že tě to nezajímá nebo, že to tak snad bude lepší. Deidara a Sasori jsou na cestě do Písečné. Pokud hneš zadkem, mohla by si alespoň stihnout obřad zapečetění.“
„To je zbytečné,“ škubla hlavou. „Je to přece kazekage, dokáže se o sebe postarat.“
„Kolik času si strávila v Akatsuki, abys všechny poznala? Znáš styly jejich boje?“ zeptal se jí Itachi a usilovně se snažil, aby se ho nezmocňoval vztek.
„Mám se postavit proti přátelům?
„A chceš se postavit proti Němu? Člověk prostě někdy musí udělat rozhodnutí, které občas zabolí. Je jen na tobě jaké bude to tvoje. Klidně ho nech zemřít, jen jsem chtěl, abys měla tu možnost konečně chytit svoje štěstí. Možná jsem se mýlil.“
Zakončil tak své přesvědčování a otočil se čelem ke dveřím. Cítil na svých zádech rentgenový pohled Yuti, ve které se teď odehrávalo milión různých bojů s emocemi a myšlenkami.
„Já se vrátím za nimi do jeskyně. Budu u toho obřadu, ale nepočítej s tím, že bych ho snad zachraňoval já. Doufám, že se ještě uvidíme.“
Zmizel. Tak tiše a skoro nepostřehnutelně. Nechal jí tam, aby se sama porvala se svým rozhodnutím. I když už sama věděla co udělá. Sama tušila, že to věděla už ve chvíli, kdy jí Itachi řekl o Deidarovi a Sasorim.
Vstala ze své dřevěné židle a svižným krokem zamířila k ošuntělé skříni na druhé straně místnosti. S lehkým váháním ji otevřela a chvíli jen civěla dovnitř. Srdce jí začalo bušit jako o závod. Bušilo tak, že bolestivě naráželo o žebra. Sáhla svou bledou rukou dovnitř a opatrně uchopila lem černé látky. S trhnutím jí sundala z věšáku a natáhla ho na sebe.
Po těle se jí rozprostřel zvláštní pocit nostalgie. Červené mraky na černé látce, tak dobře známé jí dávaly i nějakého nevysvětlitelného důvodu, pocit bezpečí. A takhle to rozhodně být nemělo.