Akatsuki, jak jste je zatím nepoznali 9. - Nesmíme na sebe upozorňovat!

V úterý ráno ze sídla, krom Kisameho a umělecké dvojky, vyšel i Itachi, který šéfovi slavnostně oznámil, že ho přijali. Vyšel tedy směr kino, ale cíl jeho cesty byl podstatně odlišný … Konan s Peinem šli shánět dárky a vzali sebou i Kakuzu.

Uchiha se vesele procházel po městě, měl plno času, než se bude muset zas vrátit do sídla, tak proč pospíchat? Je to přece jen o dost příjemnější, svobodně si procházet město, než být někde zavřený a dělat uvaděče a šéf je spokojený. Co chtít víc. Přesto věděl, že na konec měsíce bude muset sehnat nějaké peníze, které by Peinovi předložil jako výplatu. Ale na to je času ještě dost.

Dopoledne se přehouplo na odpoledne a poté i na večer. Chlapi se po práci stavili v nějakých obchodech, aby koupili alespoň drobné blbosti jako dárky a namířili si to do sídla. Brzy na to přišel čas pro Konan.

Modrovlasá žena ve slušivém kostýmku tmavě modré barvy nesoucí menší příruční kabelku o něco světlejší modré barvy kráčela po tmavé uličce matně osvětlené pouliční lampou. Dům, ke kterému měla namířeno, stál v jedné z nejzašlejších částí města. Byla to čtvrt s ne zrovna pěknými pověstmi. Lidoprázdnou uličkou se ozvalo zoufalé zamňoukání kočky. Kon z toho prostředí trochu běhal mráz po zádech, ale nepřipouštěla si to. Vytáhla z kapsy papírek s adresou domu a poté jen očima hledala uvedené číslo
„664, 665, 666! Konečně, tady je to,“ řekla si úlevně. Došla ke dvířkám předzahrádky a otevřela je. V tu chvíli světlo nejbližší lampy lehce zablikalo a zhaslo. K tomu zafoukal nepříjemně chladný vítr a rozhučel vzrostlé keříky podél cestičky k domu.
Konan se lehce zachvěla zimou. Stavení s opraskanou, opadávající omítkou naproti ní ji teď připadalo podivně strašidelné, výstražné … Že by špatné znamení?
Modrovláska postávala před domkem a dodávala si odvahy. „Přece nejsem pověrčivá!“ říkala si pro sebe.
Před ní bolestivě zaskřípaly dveře a z nich vystoupila žena s dlouhými kudrnatými vlasy.

Zatím v obýváku sídla Itachi se sklenkou v ruce sledoval televizní noviny. Právě se vysílaly zprávy z regionů. A přišel na řadu okres Deštné vesnice. A s ním také události, které Uchihu překvapily natolik, že vyděšením upustil saké z ruky.
„ … A máme tu poslední dvě zprávy. První událost se odehrála v Lázeňském centru Modrý svět v Deštné vesnici. Návštěvnice po výstupu z bazénu zjistila, že ji chybí velice cenná památeční náušnice. Zvláštní dík patří jednomu z místních plavčíků, který projevil neobvyklou ochotu a obětavě prohledával dno bazénu, až ztracenou náušnici našel ...“
„Hele Uchiho, víš kolik ta televize žere … “ Do pokoje vešel Kakuzu a pohled mu hned padl na vyjukaného Itachiho. Pak ale obrátil oči na obrazovku a doslova ztratil řeč při pohledu na muže s modrou kůží, jak si podává ruku s redaktorkou.
„Hele, že je to ten tvůj kámoš?“ Tentokrát tudy procházel Hidan. Pak ještě do chodby zavolal: „Hej lidi, Kisame je v televizi!“, a to tak, že to nebylo možné přeslechnout.
Vůdce se okamžitě dostavil a sním i další Akatsuki, kteří si nepřáli být ošizení o jedinou srandu.
V televizi proběhlo ještě pár záběrů na Žraloka a poté moderátorka ohlásila poslední zvláštní událost.
„Vážení televizní diváci, jako každé úterý Vám přinášíme novinky o občanských sdružení. Dnes vám přinášíme přímé zprávy z BeBe dobré ráno - Hnutí za dobrou snídani. Máme tu exklusivní rozhovor s velice významným členem a to je Zetsu. Nenechte se mýlit jeho zvláštním vzhledem, pod touhle maskou se skrývá moc milý a hodný člověk. Zetsu, mohl byste naším divákům sdělit něco přibližnějšího o cílech BeBe hnutí?“
A na základně organizace bylo zase jednou veselo. Televizní noviny byly natáčeny naživo, tudíž producenti neměli šanci „poupravit“ Zetsuovy slovní projevy. Ty díky jejich schizofrenickým základům byly značně zmatené a nedávaly valný smysl. I moderátorce se při rozhovoru mírně křivily rty.
Jen Peinovi moc do smíchu nebylo. Kulil oči a polykal prášky proti stresu, které už nosil jako první pomoc pohotovostně po kapsách všech obleků. Přitom si ještě něco mumlal.
Interview skončilo pod záminkou přerušení signálu.Vůdce se snažil ignorovat Sasoriho poznámku, že by mohl někdo skočit do studia a požádat o kopii nahrávky záznamu.
„Ehm, takže bych chtěl něco k tomu dodat, a to že ...“ Šéf se zarazil po zjištění, že ho nikdo z jeho zaměstnanců nevnímá. Každý byl totiž zabraný do debaty vzniklé po vyřčení Loukařova nápadu.
„TAK MOHLI BYSTE MI KONEČNĚ VĚNOVAT POZORNOST?!“ Zrzek byl vzteklý až po piercingy nastřelené v levém uchu.
„Slyšíme vás, šéfe,“ řekl vesele Deidara a vzápětí znovu neudržel smích.
Šéf si vystresovaně povzdechl, „To vidím,“ a spolkl další prášek. Chvíli čekal, jestli se situace uklidní. Marně. Zkusil si znovu získat pozornost po dobrém. Marně. Poté si ještě nešťastně zamumlal, „To se mi snad jen zdá.“ a po chvíli z plných plic zařval pár vět ve smyslu: „Už toho mám vážně dost, koukejte se chovat jako disciplinovaná pořádná organizace a poslouchejte svého šéfa.“ Ovšem v poněkud neslušnější formě.
Na to už ostatní reagovali jinak. Skrčili se a poslušně v tichosti čekali co bude.
Pein všechny přelétl pichlavým pohledem a spustil: „To co se objevilo v televizi se už nikdy nebude opakovat! Je to-“
„Šéfe to myslíte že půjdem do studia a zakážem vysílání večerních zpráv?“
„NE, TY NÁBOŽENSKÝ *****! A NESKÁKEJ MI DO ŘEČI! Nepřeju si, aby-“
„NÁBOŽENSKÝ *****?! KU*** NEURÁŽEJTE JASHINA!“
„Nepřeju si, aby-“
„Jashin si zaslouží úctu a jeho zasvěcenci si nezaslouží oslovení jako náboženský *****!“
„JAK ROZUMÍŠ VĚTĚ, NESKÁKEJ MI DO ŘEČI?! JEDINÉ CO CHCI ŘÍCT JE, ŽE UŽ NIKDY NIKOHO Z TÉTO ORGANIZACE NECHCI VIDĚT V TELEVIZI, PROTOŽE ...“
Hidan chtěl znovu něco připomenout, ale Itachii ho raději růčo - fůčo umlčel. A tak šéf mohl nerušeně pokračovat, za což byl v duchu vděčný a trochu se zklidnil.
„ … nesmíme na sebe upozorňovat! Jakmile teď třeba někde bude Kisame dělat věci pro organizaci a uvidí ho někdo, hned si to spojí s tím, co dnes viděl. A hned bude vědět, že je to TEN Kisame z TOHO Lázeňského centra, a že TAKÉ pracuje pro … naši … ehm … „detektivní kancelář“! A hned si to spojí s námi, protože jasně nás tam jasně zmínili, že ano …Prostě si na tohle musíme dát pozor … JE TO JASNÉ?!“ Zeptal se s hrozivým důrazem a zde přítomní to odkývali.
„Výborně,“ ulehčeně vydechl Pein a spolkl další prášek, neboť měl pocit, že se zblázní nad možnou nechápavostí té bandy. Poté odešel vyhledat trochu soukromí a odpočinout si. Ti dva si to ještě slíznou, to věděl najisto.