Akatsuki aneb Experiment samotého Jashina-sama! 2.

Po delší přestávce jsme zpět! A tenhle blábol se mnou!
Ale pro pořádek - v minulém díle se Akatsuki dostali na Zemi a začali se učit soužití s tou největší pakáží ve vesmíru - s námi! Yay, jak tohle dopadne to by zajímalo i mě(a to jsme autorka )...

Shaman:
Tak, konec přestávky! Jo, platí to i pro naše oblíbence z Chrámu ohně! Náš Šestý hrdina už letí a my to neuvidíme, protože nemáte na to zvednout tu svojí línou zadnici a přesunout se o pět set metrů dál. Pátý hrdina spadl na strom v Africké savaně a když se konečně vymotal z větví a dostal se na zem, ztuhnul... přímo před ním byl jaguár nejmíň metr a půl dlouhý.
„Hehe, hodná číča, či-či-či,“ snažil se kočku uklidnit ale nevypadalo to, že by si ta čička chtěla hrát s klubíčkem. Spíš to vypadalo, že si chce zahrát na honěnou a měla babu, což našemu Šesému hrdinovi nemusel nikdo vysvětlovat. Tak začal zdrhat, číča za ním; vylezl na strom, číča za ním; seskočil dolů, číča za ním; běžel přes vyprahlou zem, číča za ním; ale když přeplaval řeku, číča už ho nenásledovala. Šestý hrdina si sedl na kládu a začal se číče posmívat, ale ona nevypadala, že by jí to nějak vadilo a hned se ukázalo proč. Ta domělá kláda totiž vůbec nebyla kláda, nýbrž pěkně naštvanej krokouš. Náš hrdina vyletěl rychlostí blesku ven z vody a už čekal další nepříjemné překvapení, ale...
„Sa-já! Hušo johama!“ vyjekli na něj divně oblečení lidé.
„Ahoj,“ pozdravil po svém, ale nerozuměli si ani jeden. Oni si začali mezi sebou šeptat něco, čemu náš Šestý hrdina vůbec, ale vůbec nerozuměl. A potom si prostě odešli! Náš hrdina za nimi čuměl a čekal co bude, když ten krokodýl vylezl z vody.
„Ehh! Počkejte! Hej! Počkejtě na mě!“ začal za nimi křičet, tak se otočili. On k nim udýchaně přiběhl.
„Sice nevim... kdo ste... ani kde sem... ale nenechávejte... mě tu,“ řekl.
„Homato su kaa?“ zeptal se jeden z nich udivěne.
„Co?“ zeptal se ještě udiveněji náš Šestý hrdina ale očividně ani jeden nerozuměl co ten druhý říká. Až jasné gesto „pojď za námi“ ukončilo tento spor.

Kytička a Rybička 2:
„Ááááá! Ta chodící věc mě drží za nohu a nechce se pustit!“ křičel Kisame a snažil se „tu chodící věc co ho drží za nohu a nechce se pustit“ setřást. Zetsu byl v klidu a bylo mu to jedno. Naopak, s oblibou je pozoroval a přemýšlel o nich.
„Vypadají skoro jako u nás, co Kisame?“ řekl po chvíli.
„Možná, ale rozhodně mají odvahu, když se k nám takhle přiblíží,“ přitakal Kisame.
„To je protože nejsme na naší planetě. Sice nevím, kde to jsme, ale rozhodně to tady není stejné jako doma,“ řekl Zetsu a sedl si na pohovku.
„To ne,“ řekl Kisame a sedl si vedle něj. Vzal do ruky ovladač a začal ho skoumat. V tom zmáčkl nějaké tlačítko a televite začala řvát.
„Nahrávka a Góóóóóĺ! Je to tam!“ Oba naši hrdinové leknutím přepadli za gauč. Potom zpoza něho opatrně vykoukli a čekali co bude, ale televize dělala jen to co uměla, přehrávala obrázky.
„Ty jo, co to je?“ řekl ohroměně Kisame a pokusil chytit fotbalistu v televizi.
„Je to tvrdý,“ oznámil a znovu zvedl ovladač. Kliknul a přepnul kanál, což ho ohromilo ještě víc.
„Zajímavé jutsu a ani na něj nepotřebujou chakru,“ doplnil Zetsu a Kisame znovu ohmatal obrazovku. V tom se jedno dítě rozeřvalo.
„Co je?!“ otočil se nevrle Kisame na děcko. To ihned přestalo řvát a místo toho se rozesmálo.
„Lybička,“ řeklo mile. Zetsu se zasmál.
„Pozná tě! Jsou celkem roztomilí,“ řekl a k jednomu se sklonil. Copánkatá holčička se na něj dívala trohu vyjevěně, ale přebýval v tom úžas spíš než odpor. Kisame si znovu sedl na gauč a začal znova přepínat kanály v televizi.
„Jsem zvědavý, jak dlouho tady budem.“

Bloncka 2:
Ráno se Deidei probudil a vyděsil se kluka, co nad ním stál. Vyskočil vysoko do vzduchu a začal řvát.
„Varuji tě! Jsem umělec!“
„Jediný umění, je vys*at se v kulatý místnosti do rohu,“ odvětil hlas z druhé strany pokoje.
„To je ale bl*ej vtip,“ odseknul druhý hlas.
„Tak si ho neměl poslouchat, ty jeden de*ile! Nemůžu za to, že...“
„Držte tam huby! Teď se probudil a vy mu nedáte pokoj, id*oti!“ zařval známý hlas a zpoza stále mlčícího kluka, co Deidaru tak vylekal, a vyběhl Mamka v zástěře.
„Čau! Nevadí ti že sem přivedl celej gang? Zrovna peču, tak chvíli počkej,“ řekl a odešel.
„Ahoj! Já sem Kápo, šéf gangu,“ řekl kluk s černými vlasy a velkýma zelenýma očima a podal Deideiovi ruku.
„Jo? Já sem Dei-“ chtěl říct svoje jméno ale Kápo ho zastavil.
„Neříkej to. Tady si všichni říkaj jenom přezdívkama.“
„Dobře,“ řekl Deidara ustrašeně.
„Já sem Helmut a mam rád chipsy,“ představil se tlusťoch s plnou pusou.
„Mně říkají Magor a tady je má liška, mám rád stromy, mraky, rozlehlá luka...“ začal blonďatý kluk s trikem se znakem GreenPeace básnit o přírodě když ho odstrčil další kluk v tílku, kterému bylo vidět složité tetování po celém těle.
„Já sem Debžot a můj fotřík je tatér,“ řekl a nastavil potetovanou ruku.
„Mě říkají Žabáku,“ řekl hrozně teplej kluk se světle hnědými vlasy a hnědýma očima.
„Nesnaž se ho balit!“ odehnal ho svalnatej chlap, „já sem Drsoň,“ řekl mužným hlasem a Deidarovi nemusel nikdo vysvětlovat, že je to silná povaha. Za ním na bruslích vyjel naopak úplně tenounký klučina, roztřesený po celém těle. Na tenkých kolenou a loktech měl chrániče a na hlavě helmu.
„Já-á sem-m He-He-He-Helmička,“ řekl rostřeseným hlasem. Potom k Deideiovi přišel další kluk s lesklými hnědými krátkými vlasy a velkýma modrýma očima a beze slova mu podal ruku.
„A ty?“ zeptal se Deidara pln očekávání, ale kluk se jen usmál a potřásl mu rukou.
„On nemluví,“ řekl nově příchozí Mamka s pekáčem v zástěře.
„Dáš si? Pekl sem je sám,“ nabýdl Deidarovi sušenku.
„Dík a teď mi laskavě vysvětli, kde to jsem?“
„Tohle město nemá jméno, ale můžeš tomu tady řkat P*del světa, jestli chceš,“ usmál se Mamka. Deidara se podivil ale nic nenamítal.
„A teď to hlavní: Chceš do našeho gangu?“ zeptal se Kápo a všichni začali hovořit (čti: řvát přez celou místnost) o vstupu Deideie do jejich Gangu. Deidara se zapřemýšlel.
Jsou celkem milí a je tu co jíst pít a kde spát, prozatím bych mohl zůstat s nimy, řekl si.
„Tak dobře, zůstanu s váma,“ pronesl odhodlaně.
„E-e, nejdřív musíš splnit Přijímací úkoly,“ řekl Mamka a dal mu kus špinavého papíru:
(PS: Všiměte si jejich pravopisu.)
Přyjýmacý ůkoly:
1.Zvykni sy na přezdíukv, nikdo ty jinka říkat nedube.
2.Ubělej si pírsing a kulbové tetovaní.
3.Nauč se na skeitu.
4.Ůkol ty vimislí lydi z Gangu.

Mike 2:
Hidan sice neměl Miu příliž rád, zato ty wafle byli super. Jashin byl celou dobu s nimy jako malé zelené oko a kontroloval každé slovo. Mia zrovna myla nádobí a Hidan venku zkoušel jezdit na kole, což mu moc nešlo. A ona na něj koukala z okna a přemýšlela.
„Je opravdu jako Mikey, dokonce mě zavrhnul, ale cítím z něho, že mě má rád. Možná si to nepřipustil... co když umře jako Mikey, Ozzy a Ryuzaki?! (Ano, dívala se na Death Note...) Zatím jsem nenašla nikoho, všichi, které jsem kdy milovala, do pár minut v bolestech umřeli...“ zapřemýšlela se, přičemž se jí oči zaleskly slzami stesku. Všichi umřeli, všichi, kteří jí měli rádi a ona cítila, že je prokletá...
RACH! „Zku**ený kolo! Kakuzu, ty sr**ko! Potřebuju sešít! Teda vlastně... Ty p**o, Mio!“ zařval sprostě a snažil vymotat nohy z kola. Mia si vzdycla a šla mu pomoct.
Jashin si povzdychl a sednul si do křesla. Vlastně mu jí bylo líto, ale když na ní v závalu vzteku svalil tuto kletbu, bylo těžké to odvolat, zničil by si autoritu. Zamyšleně přejel po obrazovce rukou, zrovna když se na ní Mia s Hidanem dívali na Wrestlingový zápas.
Mia si v tu chvíli vzpoměla na Mikovu smrt a rozvzlykala se.
„Coe?“ řekl nevrle Hidan a narval si hubu popcornem.
„Ale... vzpoměla jsem si na Mikeho...“ řekla smutně. Hidan protočil oči.
„A jak vlastně chcípl?“ zeptal se nezaujatě, doufajíc že jí zase rozpovídá.
„Měli jsme rande... a řekl mi že mě miluje... a když mi na ulici mával na rozloučenou...“ rozbrečela se a přez slzy vykoktala, „zajel ho autobus...“ Hidan jen znuděně čuměl na televizi a pak se na brečící Miu znovu otočil. Chvíli to skoro vypadalo, jako by mu jí bylo líto, ale potom...
„No a? Život de dál, ne? Přežilas to, buť ráda, že tě Jashin-sama taky nezabil...“ řekl úplně vážně a přepnul na fotbal. Mia zvedla hlavu a přetáhla ho flaškou plnou koly. Sice jí ještě tekly slzy, ale když mu upadla čelist od srdce se rozesmála.

Královna Smeťáku 2:
Konan seděla na křesle, které kdosi vyhodil, protože mu chyběla jedna noha, a peskovala svoje nové poddané. Všichni bezdomovci hystericky běhlai okolo ní a nosili jí všechny věci, které ještě mohly k něčemu být.
„Našel jsem pro vás oční stíny! Ještě skoro nejsou vypotřebované,“ řekl hnědovlasý kluk a podával jí vcelku zachovalou paletu. Konan si jí vzala, jen letmo si všimla jeho bledých modrých očí, a ostrčila ho.
„To je sice hezký, ale já chci něco, co si můžu oblíct, ne blbý stíny!“ zakřičela a vyplašila tak všechny opuštěné kočky v okolí. Kluk rychle odběhl pryč s úsměvem na tváři.
„Našel jsem vložku!“ zakřičel nadšeně Jarda.
„Doufám, že alespoň kulturní,“ řekla Konan znuděně, ani se na něj neotočila. Padl na ní stín.
„Slečno, nemohla byste prosím uvolnit tohoto muže na pár minut ze služby? Potřebuji pomoct s výměnou pneumatiky, ale on se bojí přestat pro vás hledat,“ ozvalů se úlysný hlas. Konan zvedla oči. Před ní stál muž s knírkem v bílém obleku. Za ním byl obrovský karavan s reklamou na casting.
„Ale jistě – ať si dělá co chce, ale ponese za to následky. A kdo jste vy?“ zeptala se a udělal nádherné oči. Muž se usmál.
„Hledám krásné mladé dámy a myslím, že jsme právě jednu našel,“ řekl a políbil jí na Akatsuki prsten. Ona se usmála.
„Mám ráda slušné gentlemany,“ odvětila a chytila ho bradu. Muž se zářivě usmál
„Ale nepůjdu jen tak s někým,“ dodala a odstrčila ho. Přiběhl k ní kluk, který jí přinesl stíny.
„Přesně tak! Ona nepůjde jen tak s někým!“ řekl a pokusil se jí chytit kolem ramen. Ona ho skopla do hromady pet flašek a vstala z křesla.
„Co byste rád?“ zeptala se muže v obleku.
„Hledám herečku vedlejší role do nového filmu Holky z Las Vegas. Je to romantická komedie s prvky dramatu a neusíte se svlékat, abyste tu práci dostala,“ řekl a při posledích slovech laškovně mrknul. Konan se usmála a přikývla. Kluk, který se právě vyhrabal z petflašek zakřičel: „Néé! Nechoďte s ním, slečno Konan!“ Ona jen protočila oči a nastoupila od vozu. Bezdomovci si stoupli na hromady odpadu a mávali rukama, případně čepicemi. Franta dal klukovi ruku na rameno.
„Nic si z toho nedělej, ona nebyla pro tebe. My jsme bezdomovci a ona královna. Musel by ses hodně snažit, abys jí mohl mít.“

Vesničan 2:
Itachi seděl na židli, ujídal štrůdl a sledoval Sýkorky na krmítku. Mno, možná si myslel, že sleduje cosi jiného, ale jeho chabý zrak mířil k ptáčkům. Najednou ho zachvátila hrozná bolest hlavy.
„Neujídej ten štrůdl!“ křičela babka a schovávala jídlo zpátky do trouby. Itachi si třel ránu po sukovnici a představoval si jak jí spaluje Katonem. Potom se uklidnil – stejnak měla pravdu. Do kuchyně se vřítila Kikina v rukavicích a od popele.
„Je přiloženo,“ oznámila jemným hláskem a sundala si rukavice.
„Děkuju, běž a ukaž Itachimu jeho postel. A nejdřív si ukliď v pokoji, máš tam bordel jako by tam projel traktor,“ řekla Klára a Kiki odhopkala do pokoje s Itachim za ruku. Opravdu tam byl velký nepořádek, a to to byla místnost 4x5 metrů. V pravém rohu u stěny s dveřmi byla postel pro dva a vedle ní polička se psacím stolem. Naproti ní byla druhá police s oblečením a ve spodní přihrádce brusle, chrániče loktů a kolen a helma. Rychle zhrábla z postele všechno oblečení a hodila ho do skříně.
„Uklizeno!“ oznámila vítězoslavě a začala postel povlíkat. Itachi stál a jen čekal co bude. O těch lidech měl své vlastní mínění. Klára mu připadala milá a přívětivá, ale vadilo mu, že ho pořád bila (a taky mu tak trochu připadalo, že je trochu senilně... hloupější). A Kristýna byla trochu divná, ale líbilo se mu, že ho obdivuje. Jashinžel, ani nevěděl, jak vypadají.
„Itachi? Proč tam tak stojíš?“ zeptala se Kiki mile a posadila ho na postel.
„Ále... moje oči už nejsou, co bývaly...“