Akatsuki aneb Experiment samotého Jashina-sama! 3.

Shaman 2:
Domorodci odvedli Peina do jejich vesnice a přivedli ho k náčelníkovi. Chvíli s ním mluvili svým jazykem, takže jim Pein vůbec nerozuměl a potom na něj ukázali a předvedli ho před náčelníkovo křeslo. Nevěděl, co má říct.
„Ehh... já sem Pein,“ řekl a ostatní si začali šeptat.
„Já vím, že mi nerozumíte, ale doufám, že nejste kanibalové.“
„Ne to nejsme,“ ozval se za ním ženský hlas. Otočil se a z davu vystoupila mladá dívčina.
„Ty umíš mojí řečí?“ zeptal se ulehčeně.
„Ano, Peine,“ řekla vážně, „jsme domorodecký lid Kawalanů, tygřích lidí. A ty?“ zeptala se suchým hlasem.
„Jsem z Deštné vesnice, asi hodně daleko odsud,“ řekl.
„Fa lak ja... Deštná konsa. Sopa nu kawroki,“ řekla svému lidu.
„Ku sumak Deštná konsa?“ zeptal se náčelník.
„Sumak sadefa ka monai,“ řekla.
„O čem se bavíte?“ zeptal se Pein.
„To je jedno, aspoň prozatím, otázka pro tebe zní, jestli se přidáš. Jestli přijmeš, tak za tvou pomoc při lovu dostaneš díl jídla a střechu nad hlavou. Jestli odmítněš, půjde to podle našich pravidel a nejspíš tě zabijeme a obětujeme našim Bohům,“ řekla.
Mno, super, buď život s těmihle pohany nebo smrt. Jedno lákavější, než druhé, pomyslel si Pein.
„Mno, co mám dělat?! Přijímám!“ řekl naštvaně.
„Deruta! Fa deruta!“ vykřikla holka a všichni se k ní přidali. Pein si povzdychl a nechal se odvést do slaměné chaty.
To sem zvědavej, jak tohle dopadne...

Kytička a Rybička 3:
Kisame se naučil s televizí dokonale zacházet a tak se jen díval na zprávy a tak. Zetsu si četl, z televize pochytil pár písmen a pak se doučil ty ostatní logickým doplňováním slov. A taky zjistil, že jedna učitelka má ráda romány a má jich plnou knihovu. A protože byla knihovna u okna, bylo lehké se jen natáhnout a vybrat si jakou chtěl. Zrovna dočítal Stephena Kinga: To, a byl rád za tuhle náhodu, co ho přivedla ke čtení. Ale nic netrvá věčně...
„Ehh... Haló?“ vešel kdosi dovnitř pokoje. Kisame se na něj podíval zpoza gauče a když uviděl asi třicetiletou blonďatou dámu vstal a přišel k ní.
„Dobrej, co potřebujete?“ zeptal se ve dveřích.
„Já... mám tu syna,“ řekla a nakoukla do dveří, „támhle sedí.“
„Aha, tak si ho vemte,“ řekl Kisame a dítě jim podal. Rodiče jen vyděšeně odešli (a už se nevrátili). Jenomže za chvíli tam zbyli poslední dvě děti a pro ty si nikdo pořád nepřicházel.
„Hele, jaktože si pro ně nikdo nepřišel?“ zeptal se Zetsu, když mu děti lezli po nohou.
„Mě se neptej, já nic nevim, ale možná je tady rodiče nechali a už je nechtějí,“ uchychtl se Kisame.
„Nevím proč, o děti by se rodiče měli starat, když už si je pořídili,“ řekl Zetsu a dál si četl.
„Kytička!“ řekl malý kluk. Zetsu sklopil knížku a podíval se na něj, bylo to hezké. Tak hezké, že se Zetsu dokonce usmál.
„Jejich rodiče musí být hloupí, když si pro ně nepřijdou...“
„Nikolka a Tomášek nemají rodiče a jejich domov je tento Dětský domov,“ řekla holka co přišla dovnitř. Kisame i Zetsu se na ní otočili.
„Kdo jsi?“ zeptal se Kisame.
„Jsem Dora, vychovatelka této třídy. Kdo jste Vy?“ zeptala se slušně.
„Já jsem Kisame a tohle je Zetsu,“ řekl Kisame a otočil se zpět k televizi. Zetsu na ní dál zíral.
„Ucházím se tady o místo, ale ujel mi vlak a přišla jsem pozdě,“ řekla omluvným tónem. „Moje kamarádka tady byla ráno, ale nezvedá telefon,“ dodala a Zetsu si vzpoměl na to zvláštní kručení v břiše.
„Aha... to leccos vysvětluje...“

Bloncka 3:
„Rolnička?“
„Ne!“
„Cukroušek?“
„Ne! Ani náhodou!“
„Princ Krasoň?“
„Hele, chceš mě naštvat?!“
„Tak už se rozhodněte!“ vyrušil Helmut debatu Deidary a Kápa.
„Mě se Cukroušek celkem zamlouvá,“ ozval se Žabák, ale všichni jeho teplé připomínky ignorovali.
„A co takhle Sexoš?“ navrhl Mamka.
„Ne!“
„MissSporty?“ ozval se Helmut.
„Ne!“
„Kamila?“ doplnil Magor.
„NE! NE! NE! A JEŠTĚ JEDNOU NE!“
„Mužatka!“ ovalo se od dveří. Všichni se k nim otočili.
„Čau, Kiss! Jak je?“ pozdravil Kápo.
„Dobře!“ odpověděla černovláska mile.
„Mužatka? To ujde,“ řekl Deidara, co nevěděl, že je to nadávka pro silné ženy. Mylsil, že je to prostě přezdívka. Mamka se usmál, že tenhle blbej rozhovor konečně došel k závěru. Kápo objal Kiss kolem boků.
„Takže Mužatko, tohle je moje holka Kiss,“ představil jí.
„Kápo? To je novej člen? Je sladkej! Tak ho nezapomeň pozvat do baru,“ řekla a šla Mamce pomoct péct další sušenky.
„Do baru?“ podivil se De- tedy vlastně Mužatka.
„Dneska večer tě tam pozvu, něco vypijem a půjdem domů, je to zvyk. A zítra ráno se začneš učit jezdit na skeitu.“

Mike 3:
A tak to šlo dál. Hidan se začal oblíkat jako obyvatel planety Země a Mia byla šťastná, že Hidana má. Ale prázdiny skončili a ona ho chtěla dostat do školy. A tak do třídnice připsala „Hidana Jashinistu“, což šlo celkem lehce, protože třídní byla slepá, stará a sklerotická baba. A najednou měl jít Hidan do školy.
„Tak na to ti se*u! Já do žádný za**aný školy nejdu, ku*va!“ na to Hidan, když ho Mia ráno vzbudila a chtěla mu na záda navlíct aktovku.
„Ale mno tak! Najdeš si kámoše a možná jsou tam i nějací Jashinisti,“ pobízela ho Mia. Nakonec ho pod podmínkou waflové snídaně, waflového oběda a waflové večeře na celý týden konečně dostala ven. A hned tu byl další problém, Hidan se nechtěl vzdát své Kosy a odmítal jí nechat doma. Domluvili se, že si jí teda může vzít, ale nikoho s ní nezabije. A tak vesele (čti: nas*aně) vyrazili kupředu směr škola. Posadila ho na židli vedle sebe, aby měla jistotu, že něudělá žádnou blbost.
„Ahojky, naše Mijičko,“ ozval se nepříjemný a arogantní hlas. Hidan měl nohy na lavici a houpal se na židli.
„Bež pryč!“ vyjekla Mia. Blonďatá holka a její dvě kamarádky se škodolibě zasmáli.
„Ale, ale. Takže kdákat umíš. Si taky tak hloupá jak vypadáš?“ řekla a všechny tři se znovu zasmáli.
„Nechci vidět její matku jestli si jen trošku jako ona. A tady? Ty máš novýho kluka?“ řekla ironicky zaujatě. Hidan se naopak nezaujatě otočil směrem k ní.
„Vypadá jak Mike. Neznáš náhodou mobilní číslo toho řidiče, co ho přejel, chci mu poděkovat. Pff! Dobře že chcípl, aspoň je tu o deb*la-“ chtěla cosi číct ale Hidan rychlostí blesku vyskočil přimáčkl jí ke zdi kosou pod jejím krkem a s úsměvem jí zašeptal do ucha.
„A víš ty co? Nesnáším takový malý bezcenný sr*čky jako seš ty. Nejste k ničemu! A navíc si děláš pr*el ze smrti a sama si jí nikdy nepocítila!“ řekl výhružně, „mohl bych tě zabít na místě! A jestlipak víš proč to neudělám? Protože moje waflo-dárkyně mi to řekla. Poděkuj jí!“ zařval, chytil jí za krkem a přimáčkl jí k Mijině lavici. Když holka dlouho mlčela Hidan jí přimáčkl a znovu na ní zařval: „Poděkuj jí!“
„D-dík...“ řekla ustrašeně a Hidan jí odhodil na zem.
„Máš štěstí! A ještě jednou tě uvidím v okruhu pět metrů od Mii, budu kašlat na zákazy nebo zákony a na místě tě obětuju Jashinovy! Ten už o smrti něco ví!“ Holka se rychle odpotácela s jekem se svýmy kamarádkami na holčičí záchody.
„Kr*va! To mě dokáže nas*at!“ zaklel Hidan a očil se na Miu. Brečela.
„Nebul! Mohlo to bejt horší, mohl jsem s ní souhlasit...“

Královna Smeťáku 3:
Konan jela autem a snažila se nedát na sobě znát úžas. Koukala z okna se znuděným výrazem ve tváři a počítala dýňová pole. Nevěděla však, že za autem jede nákupní košík s divnou posádkou:
Franta, Jarda a ten hnědovlasý kluk s modrýma očima.
„Já říkal, že to není dobrej nápad,“ mumlal si pro sebe Jarda.
„Já z toho taky nejsem dvakrát odvařenej!“ zpeskoval ho Franta a napil se piva. Hnědovlasý kluk stál ve předu a dával pozor, aby se provaz přivazující košík k nákladáku nerozvázal. Konan mezitím přemýšlela, co se asi stalo jejímu Peiňátku. Vlastně Pein byl ten důvod, proč toho hnědovlasého kluka odkopla. Najednou se to venku změnilo k nepoznání. Místo luk a lesů se oběvily domy a ulice. A to je ten slavný Hoolywood! Všude velké nápisy a garáže, v niž jsou zaparkovaná ta největší, nejhezčí a nejrychlejší fára. Konan zírala z okna na tu nádhernou nablýskanost a pozlátko slávy, nemohla popadnout dech z krásných dívek a nabušených mužů, kteří se procházelim ulicemi ve značkových oblecích a šatech. Muž v Bílém obleku, představil se jako Ray, jí vzal za rameno: „Podívej se na ty nány. Ty jsi mnohem krásnější, Konan. Jsi ta nejhezčí květina v Hollywooodu a já tě předvedu celému světu. Pojď se mnou.“ Konan užasle přikývla. Naklonil se k ní a políbil jí na tvář. Potom se uctivě uklonil a seřvel svého asisenta, že kafe bylo moc studené a zmrzlina v něm moc horká.
Chová se úplně jako Pein, pomyslela si Konan. Když jí došlo, co právě v duchu pronesla za větu, vytřeštila oči. Ne, on není jako on. Pein je moje láska, tohle je jen šašek v bílém obleku... Jen nějaký ubožák...

Vesničan 3:
„Tak, je to lepší?“zeptal se doktor a nasadil Itachimu sklíčko s číslem 12. Itachi vytřeštit nezakryté levé oko a co nejvíc zaostřil.
„Teď to poznám, je to T!“ vykřikl nadšeně. Doktor i sestra protočili oči.
„Ne, to jste se podíval z okna a zřejmě viděl telegrafní sloup. Teď koukejte na zeď za mnou,“ řekla sestra, otočila ho správným směrem a nasadila mu rovnou dioptrii 21, aby neplýtvali časem. Itachi si brýle bez větších očekávání nasadil. V tu chvíli jakoby mu někdo sundal z očí šátek. Najednou si všiml, že to, co považoval za věšák na doktorské pláště byla ve skutečnosti sestra a že doktor nebyl černoch, měl jen tmavé fousy. Asi minutu zkoumal ohromeně věci v pokoji, vše mu připadalo tak úžasné! Tak ostré!
„Tak co? Co je na té horní řádce?!“ praštil doktor hranou ruky do obrovského H na ceduli na zdi. Itachi se na něj vesele otočil.
„To je přeci H!“ řekl pohotově. Dotkor si oddychl, že už má tuhle hodinovou rozmluvu konečně za sebou. Itachi mu postupně přečetl tři horní řádky a byl vykopán ven. Tam už na něj už čekala Kiki a Klára. Ta ho ihned přetáhla po hlavě nákupní taškou z Penny.
„Cos tam dělal tak dlouho?!“ spustila až se zatřásly okení tabulky. Itachi se zvedl tvář s omluvným úsměvem. Konečně si jí mohl pořádně prohlédnout. Byla stará a vrásčitá a kdekdo by si jí mohl splést s bezbrannou vetchou stařenkou. To by se ale šeredně zmýlil...
„Nekoukej tak na mě,“ praštila ho Klára znovu.
„Babi, nemlať ho tolik,“ zastala se Itachiho Kikina, ale hned to taky schytala. Itachi si povzdychl, vzal tašky a šlo se domů. Cestou se užasle rozhlížel po okolních věcech, konečně všechno dávalo smysl. Konečně uviděl jak doopravdy vypadají autobusy, stromy, paneláky, zamilované páry... Tohle všechno ho úplně rozjasnilo.
„Itachi, teď když už líp vidíš, musíš si najít práci. Nebudu tě přeci živit a vychovávat zadarmo,“ zasmála se Klára a vytáhla klíče. Itachi vyvalil oči.
„Tady bydlím?!“ upustil překvapeně tašky. Klára ho přetáhla kabelkou přes přakvapenou tvář. „Rozbiješ vajíčka, blbče!“ křikla na něj, ale on jen dál koukal. Byl rozdíl dívat se na nové věci a na staré věci, které vlastně vypadají úplně jinak...