Vítej doma, … ehm …, synu 04

Konoha je plná krásných dívek

Za tři dny se můj stav trochu zlepšil. Hýbat se sice stále bolelo, ale už jsem zvládl jíst poměrně normálně. Jednou za mnou přišla Shizune, aby mi vyměnila obvazy a zmínila se, že brzy už budou mít možnost vyléčit i mě. Jak řekla, stalo se. Pátý den nemocnici mě navštívila Tsunade. Zkontrolovala rány a nakonec mi oznámila : „Odpoledne vám rány zacelíme. Bude dobré, když potom ještě přespíte tady, abychom je ještě jednou zkontrolovali, ale pak můžete jít.“
Rozzářil jsem se: „Opravdu? To je skvělé! Děkuju.“ Raději jsem odvrátil pohled. Odešla. Odpoledně se vrátila a sundala obvazy. Rány se skoro jakoby pouhým jejím dotykem zahojily a já se mohl plně hýbat. Ohromeně jsem na to zíral. Hned jsem se protáhl, rychle jsem ale zase přestal. Svaly byly nedostatkem pohybu rozbolavěné a ochablé. Prošel jsem se po pokoji trochu kulhavě.
Tsunade mi podala hůl, což mě trochu zaskočilo. „Nesmíte zatím tolik namáhat zahojené rány. Můžete se trochu projít po vesnici, ale ne moc daleko,“ oznámila mi.
„Děkuju,“ zvolal jsem nadšeně a popadl hůl. S ní mi to šlo mnohem lépe. „Tak já se teda kouknu po vesnici.“
Oblékl jsem si svoje oblečení, když odešla a vyrazil ven. Vyšel jsem z nemocnice přímo po cestě. Za krátko jsem se objevil před budovou, která nejvíce ze všeho připomínala školu. Kolem mě se prohnalo několik dětí, až jsem málem spadnul. Pokračoval jsem až před jakousi pouliční restauraci, kde jsem zastavil.
Prohlížel jsem si to kolem a nakonec jsem zvedl oči k nebi. V tu chvíli mi padla čelist dolů. Nad celou vesnicí se tyčila obrovská skála se čtyřmi vytesanými hlavami. Hádal jsem, že tváře těch mužů patří pravděpodobně Hokagům Listové. Chvíli jsem tak tam na to zíral a obdivoval monument, než jsem si uvědomil, jak blbě musím vypadat. Okamžitě jsem zavřel pusu a doklopýtal k židli v restauraci, jenž nesla název Ichiraku ramen. Posadil jsem se k pultu a hned ke mně přistoupila dívka. Usmála se: „Vítejte u Ichiraka! Dáte si něco?“
Přikývl jsem: „Když se to tu jmenuje Ichiraku ramen, to znamená, že děláte jenom ramen?“
„Jistě, pane.“
Její hlas byl příjemný. Takový ten, který dokážete poslouchat dlouho, ať dotyčný mele cokoliv. Ale i přesto jsem měl chuť zašklebit, protože ramen není zrovna moje oblíbené jídlo a z nějakého důvodu bylo neustále na jídelníčku nemocnice. Prohlédl jsem si menu. S jistou nechutí jsem si nakonec objednal saké a menší porci oné polévky, protože se mi nechtělo hledat jinou restauraci.
Chvíli jsem čekal. Za mnou se ozval hluk, a tak jsem se otočil. Nějaký blonďatý kluk táhl k pultu toho staříka z nemocnice. No, nebyl zase tak starý, ale vlasy měl bílé jako já šedé, to znamená, že jste na jeho hlavě nemohli najít jediný vlas jiné barvy.
„Naruto, povídám ti, začneme s tréninkem,“ mluvil přísně.
„Ale, Ero-sennin! Teprve mě propustili z nemocnice. Musím se posilnit aspoň pěti porcemi ramenu.“
„Povídám ne! Právě kvůli tobě tam nikdo nejedl nic jiného, takže by jsi měl být silný až až!“
„Prosím! Tři rameny denně jsou strašně málo. Potom vyrazíme, až si teda sbalím věci.“
Sledoval jsem hádku a začal do sebe ládovat ramen, co mi přinesli, jako kdybych se díval na chuuninskou zkoušku. Nakonec oba skončili na židli vedle mě. Klučina si hned dal jednu mega porci, ale dědek jenom chlastal saké. Uhnul jsem pohledem jinam.
Po ulici si to kráčela žena asi o několik let starší než já. Měla dlouhé tmavě hnědé vlasy a bílé šaty. Nevím proč, ale nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Konečně jsem zatřásl hlavou a zjistil, že ji stařec pozoruje ještě lačnějším pohledem, než já.
Všiml si, že se na nj divně koukám a přestal slintat. Zvedl se: „Naruto, už jsi jich měl sedm. Jdeme!“
„Ještě jednu porci.“
„Ne, pojď!“ Zaplatil. Vyšel pryč, aniž by se otočil.
„Mhm,“ zalykal se kluk jídlem, „E-Ero- sennin, počkejte!“ Hodil do sebe zbytek a vyběhl.
Otočil jsem se k jídlu a pomalu zhltl polévku. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem dopil i saké. Vzal jsem hůl, položil peníze na pult a zase šel dál. Podle slunce jsem hádal, že už je pozdní odpoledne. Prošel jsem kolem jakéhosi tréninkového hřiště, kde stáli čtyři lidé a trénovali údery. Pobavil mě, když jsem zjistil, že dva z nich vypadají jako klauni navlečení do zelených kombinéz. Oba měli černě vlasy ostříhané podle hrnce. Pokračoval jsem dál.
Zastavil jsem se na křižovatce uliček a uvažoval, kam dál půjdu. Je to opravdu stresující nevědět, kam chcete jít. Nakonec jsem se rozhodl a vykročil, když do mě kdosi vrazil.
Spadl jsem na zem a na chvíli se mi zatmělo před očima. Vyjasnilo se mi až za pár vteřin. Ležel jsem na dlážděné cestě a nade mnou se skláněla dívka s dlouhými fialovými vlasy.