Ve jménu oddanosti 4

Zranění

Itachi se probudil a chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, co se včera v noci dělo. Věděl, že se neudrží, pokud jí dovolí mu být pořád nablízku. Stalo se přesně to, co nechtěl. Ještě se zavřenýma očima zašátral po posteli a zjistil, že tu leží sám. Otevřel oči a zvednul se. Nebyla ani na druhé posteli a její oblečení bylo také pryč. Že by byl až tak moc zlý? Přesně si nevybavoval detaily večera, ale ještě stále jasně cítil její vůni na svých prstech. Vyšel z pokoje a jal se jí hledat. Na stopu ho přivedl až zvonivý smích ozývající se z kuchyně. Zvědavě nakouknul za roh a píchlo ho u srdce. Hachi seděla na pracovní desce u sporáku a vesele rozmazávala nějakou tmavou hmotu polonahému Hidanovi po obličeji. Ten se různě pitvořil, ale vyloženě mu dělalo dobře, že si s ním hraje. Bělovlasý také strčil prsty do misky a rozhodl se ušpinit i hnědovlásku. Ta se ze všech sil bránila a tím ještě bujařejší veselí sílilo. Když už byla zmazaná i ona, natáhla ukazováček, sundala kus hmoty z Hidanovi tváře a strčila si ji do pusy.
„Chutná?“ zachechtal se Hidan a Hachi spokojeně kývla.
„A to ještě nevíš, co všechno se dá s čokoládou dělat,“ zamrkal na ní a přistoupil k ní ještě blíž. Ucítila jeho ruku na svém koleni. Moc se jí to nelíbilo, ale než se stačila zamračit, zaznamenala cizí přítomnost. Otočila se ke dveřím, usmála se a zamávala.

„A hele, kdo se nám to tu schovává,“ otráveně dodal Hidan, když mu došlo, že s ní nic nebude.
„Drž jazyk za zuby, pánbíčkáři!“ odsekl Itachi, když se vynořil zpoza rohu.
„Máš problém, Uchiho?!“ začal si ho podezřívavě měřit Hidan.
„To mám, ale myslím, že bych ho mohl rychle vyřešit!“ zasvítily v kuchyni červené oči. Nikdy ho moc nemusel, ale teď ho nemohl přímo vystát.
Hachi seskočila z linky a rozešla se k Itachimu, aby ho uklidnila. Cítila, že za to může ona, ale nevěděla proč.
Došla k němu, ale než se ho stačila dotknout, chytnul jí za napřaženou ruku.
„Nemotej se do toho!“ sykl a postavil ji za sebe.
„Nech toho, Itachi! Nevim, o co ti jde, ale rozhodně se s tebou tady nechci po ránu prát!“ odměřeně ho sledoval bělovlasý.
„Bojíš se?“ zkusil provokovat Itachi a viděl, že se mu to daří.
Hidanovi ztvrdnul výraz a začal se rozhlížet po nejbližším volném noži. Hachiiny oči ho zastavily. Byla v nich prosba. Nechtěla, aby si něco udělali a vypadala tak žalostně, že se nakonec ovládl.
„Ať řekneš cokoliv, nepřinutí mne to, abych s tebou teď bojoval. Máš smůlu, najdi si na to někoho jinýho!“ nakonec ještě řekl a Hachiiny oči mu na dálku poděkovaly.
Itachi nevěděl o jejich tajném dorozumívání, ale i přesto se uklidnil alespoň napůl. Otočil se na hnědovlásku.
„Co tu vyvádíš? Máme jít na misi a já tě tady zatím hledám!“ vyjel na ní až se lekla. Omluvně sklopila hlavu.
Chtěl jí toho říct ještě víc, ale nemohl. Nakonec ji popadl za ruku a odtáhl pryč. Cestou se stavili v koupelně, posadil ji na skříňku u umyvadla a začal jí umývat ušpiněný obličej. Držela i když to místy docela bolelo. Pak to bolelo až moc a tak ho mávnutím ruky odehnala. Mračila se jako nebe před bouřkou. Nesnášela, když s ní někdo zacházel jako s dítětem. Dělávali to všichni a dělávali to pořád. Itachi byl ale pořád naštvaný a to se jí nelíbilo. Otřela si tedy zbytek čokolády prstem a vložila mu jej do překvapených úst. Olízla se a povzbudivě se usmála. Vzal jí za ten prst a jemně ho olíznul. Na jazyku se mu rozplynula sladká chuť dobroty a on znovu podlehl jejímu klidu. Vrátil jí nesmělý úsměv a ona mu skočila kolem krku.
„No dobře, už se nezlobím!“ snažil se povolit její sevření a něco uvnitř něj si oddechlo.
Odtáhnul jí od sebe, odolal pokušení jí zbytek z obličeje slíbat a cípem ručníku jí hnědé šmouhy z obličeje odstranil. Tentokrát už ale ne tak drasticky a tak byla spokojenost na obou stranách.
U hlavního vchodu se připojili ke Kisamemu a vyrazili na misi.

„Slyšel jsem, že ses nepohodl s Hidanem,“ načal ještě ten samý incident po cestě Kisame.
„Nic důležitého. Jen ho poslední dobou nemohu ani cítit,“ zabručel Itachi.
Hachi cupitala o kousek dál a radovala se z volného pohybu.
Kisame ho chvíli pozoroval.
„Itachi, nežárlíš ty trošku?“ zvednul se mu pobaveně koutek.
„Nebuď směšný!“ odsekl černovlasý a jeho partnera to ještě víc pobavilo.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny modrý. „Už ses jí ale ptal, proč jí ta štěnice včera oslovila jiným jménem?“
„Ještě na to nebyla vhodná příležitost,“ zavrtěl hlavou.
„No dobrá. Až půjdeme zpět, budeme mít dostatek času,“ nakonec rozhodl Kisame a zavolal Hachi.
„Teď budeme muset spěchat. Umíš skákat po stromech?“ otázal se jí, ale dívka jen smutně zavrtěla hlavou.
„Tak tě poneseme,“ navrhnul Itachi.
Hachi se ale začala bránit a naznačila, že umí rychle běhat.
„Dobrá, tak to zkusíme. My budeme v korunách stromů, tak nás neztrať,“ nenechal Kisame ani jednomu z nich prostor k tomu, aby si vyměnili názory o tom, jak každý z nich bude spěchat a vyskočil na nejbližší větev.
Hachi kývla a připravila se k běhu.
Itachi vyskočil na strom také a vzápětí oba zmizeli ve větvích.
Hachi na nic nečekala a pustila se za nimi po zemi.
Itachi sem tam pohlédl pod sebe, ale zatím jejich doprovod nikde neviděl.
„Zastav, Kisame! Myslím, že nám nestačí!“ zavolala na svého partnera.
„Ale stačí! Podívej se pořádně!“ usmál se oslovený a pokračoval dál.
Černovlasý se zrovna podíval dolů, když se mezi houštinami mihl velký, bílý stín.
Byla rychlejší než si myslel a téměř je předehnala. Mezi stromy na chvíli vykoukla její hlava a její žlutý pohled se upřel přímo do jeho černých očí.
Uklidnilo ho to a pokračoval dál ještě s větším tempem.
Po pár hodinách zaslechly temné vrčení a oba okamžitě seskočili na pevnou zem.
Bílý vlk stál na kraji lesa a cenil zuby na nedaleký keř.
„Co se děje?“ optal se Itachi a vlčice přešla k jeho boku. Srst na hřbetě měla stále zježenou.
„Máte s sebou opravdu dobrého stopaře,“ odpověděl místo ní muž vycházející z houštin, zahalený v dlouhé hnědé kápi.
„Kdo jsi?“ kývnul k němu bradou Kisame.
„Na tom nezáleží. Spíš bych rád věděl, kde jste vzali tak velkého vlka. Ten už se jen tak nevidí. Kdysi jsem v klášteře čítával o takovém druhu, ale jejich rasa je už dávno minulostí,“ vedl si dál svou neznámý.
Vlčice ještě zvýšila temnost svého vrčení.
„Jsi tedy mnich?“ upřeně ho sledoval Itachi.
„Ano, myslím, že jsem jím býval,“ kývnul, ale dál nespouštěl z Hachi zrak.
„Podívejte, nevím, kdo jste, ale rád bych od vás toho vlka koupil,“ promnul si malou, šedivou bradku.
Hachi vycenila zuby a připravila se ke skoku.
„Hachi, uklidni se,“ šeptnul Itachi.
„Takže vlčice, ještě lepší,“ promnul si ruce mnich a dál si ji zálibně prohlížel.
„Nikoho ti prodávat nebudeme. Spíš ty bys nám měl dobrovolně odevzdat to, co u sebe schraňuješ,“ odvětil Kisame.
„A to má být jako co?“ ušklíbnul se zahalený.
„Svitky o ocasatých démonech!“
„Nevím, jak jste přišli na to, že je mám, ale budiž. Potom uzavřeme obchod. Svitky za váš obezřetný doprovod,“ úlisně se usmál.
„A ty si myslíš,“ tiše začal Itachi, „že my budeme smlouvat?!“
Sharingan se zablýsknul v odpoledním slunci a Hachi vystřelila proti nepříteli.
Nestačili ji zadržet a tak ji jen mohli sledovat.
Mnich se pohrdavě usmál , kousnul se do palce a vyvolal před sebou smečku krvežíznivých psů. Všech dvanáct bestií se okamžitě rozeběhly proti ní.
Hachi zavrčela a skočil přímo mezi ně. První pes se jí zakousl do nohy, ale to jí ještě více rozzuřilo. Otočila se na něj a jedním mocným pohybem tlapy mu přerazila vaz. Dalšího ještě v letu rozpárala drápy na druhé noze. Třetí pes se jí bolestivě zakousnul do boku, ale stačila se ohnat, zakousnout se mu do krku a prokousnout mu hrdlo.
V tlupě, ze které lítaly jen velké chomáče chlupů se čím dál více ozýval psí nářek. Mnichovi začal tuhnou úsměv na rtech. Než se stačil vzpamatovat, z jeho smečky přežili jen dva, kteří se utekli za něj schovat.
„Zbabělci! Vraťte se bojovat nebo vás zabiju sám!“ syčel na ně, ale vystrašená zvířata se jen čím dál více krčila k zemi.
Hachina bílá srst byla ulepená od krve a byla stále víc vzteky bez sebe. Ta odporná lidská bytost poslala místo sebe bojovat ubohá zvířata a ještě je chce zabít sám. I když už kulhala na jednu nohu, rozeběhla se proti tyranovi.
Cizinec složil pečetě a bouchnul znovu rukou o půdu.
Než si Hachi stačila uvědomit, co hodlá dělat, ze země vyrazily tlusté šlahouny, které jí svázaly nohy k sobě a ona po čumáku dopadla k jeho nohám.
„A teď budeš poslouchat mě, milá zlatá!“ zasyčel mnich a plnou silou jí nabral botou do boku. Hachi bolestně zakňučela.
„Hachi!“ vykřikl Itachi a vyrazil proti tomu, kdo právě tolik ublížil jeho svěřenkyni. Toužil ho zabít tím nejhorším způsobem a litoval toho, že ji pustil bojovat samotnou.
Přiblížil se k mnichovi, ale nepodařilo se mu ho chytit do genjutsu.
„Tak to nepůjde! Koukám, že celá vaše výprava je plná vzácných bytostí. Poslední vlk a poslední Uchiha. Jen tak dál!“ zasmál se zle mnich. „Znám ty vaše techniky jen tak mě nedostaneš!“
„Pak se tedy braň!“ křiknul černovlasý a hodil po něm několik shurikenů. Mnich se jim hbitě vyhnul, tasil katanu a ta se střetla s Itachiho kunaiem.
Hachi ležela na boku a zoufale sledoval souboj těch dvou. Sledovala neohroženost svého přítele, ale stále jí jímal nepopsatelný strach.
Nakonec se Itachi dostal za záda opovážlivého cizince a podrazil mu nohy. Muž přistál na zádech a Itachi toho využil a pevně se mu zadíval do očí. Cizinec začal nekontrolovatelně hystericky řvát bolestí. Po půl minutě byl konec a skelné, prázdné oči se obrátily směrem k ní. Uhnula pohledem a změnila se zpět do své lidské podoby. Ale ani tak se nedokázala dostat ze svých pout.
„Hachi, jsi v pořádku?“ doběhnul k ní Itachi, rozseknul svázání a pomohl jí vstát. Na chvíli se jí podlomily kolena, ale snažila se být statečná. Kývla , ale zároveň si všimla, že Itachi krvácí z očí.
Rukou mu utřela červené slzy.
„To nic není. To se mi stává,“ snažil se, aby se netvářila tak vyděšeně.
„No, vidím, že si poradíte i beze mě,“ smál se už z dálky Kisame a oba na něj stejně nevraživě pohlédli.
„No no! Snad jsem toho tolik neřekl!“ ohradil se modrý a začal prohlížet bezvládné tělo jejich nepřítele.
Našel případné svitky a rozešli se pomalým tempem nazpět.
Šli mlčky a každý přemýšlel o něčem jiném.
Hachi stále měla před očima bojujícího Itachiho a čím dál více než strach pociťovala vzrušení z boje. Byl tak neohrožený a odvážný. Cítila něco, čemu by mohla říkat obdiv, ale nebylo to ono.

Itachi mě také před sebou jejich boj, ale spíše než vidiny, stále slyšel její bolestní zakňučení a v duchu se otřásl. Zamrazilo ho stejně jako den předtím, kdy se kvůli nehodě zranila. V duchu se oklepal. Už nikdy nechce ten zvuk zažít. Ten zvuk, který mu trhla srdce na kousky.

Kisame oproti nim měl ale úplně jiné myšlenky.

„Kiro?“ vypustil pak najednou z úst a Hachi se vystrašeně zastavila.
„Tak tě včera ten špeh oslovil, ne? Je to tvé pravé jméno?“ sledoval ji.
Hachi vypadala zaraženě, ale nakonec skoro neznatelně kývla.
„Předpokládám, že nám asi nechceš říct, jak to, že tě znal,“ díval se na ní stále modrý a Hachi zatnula pěsti a s očima sklopenýma jen zavrtěla hlavou.
„Tak...máme ti alespoň říkat tvým pravým jménem?“ zkusil Itachi svou otázku. Dívka vyvalila oči a vrtěla hlavou až jí dlouhé vlasy létaly kolem.
„Nejspíš se jí asi líbí tvoje jméno,“ usmál se Kisame a hnědovláska změnila směr a začala horlivě kývat.
„Ano, dobře. Jmenuješ se Hachi,“ neubránil se úsměvu ani Itachi a dívka si hlasitě oddechla.
Byla občas roztomilá, jak se je snažila o něčem přesvědčit bez toho, aby vydala sebemenší slůvko.
„Tak pojď, jdeme domů, Hachi,“ nabídnul jí poprvé ruku Itachi sám od sebe, ona se jí vděčně chytla a vydali se na cestu zpátky.

V domě předali svitky Peinovi a dostali všichni tři volno. Pein byl spokojen a dokonce ve slabé chvilce Hachi pochválil za bojovnost, kterou prokázala v prvním boji. Pak se odebrali společně do kuchyně něco pojíst. Společně se najedli a Itachimu se vracela docela dobrá nálada. Jen ho trápilo, že Hachi se netváří moc nadšeně. Zachtělo se mu pro ní něco udělat.
„Nechceš se jít projít?“ vyzval Hachi jakoby nic.
„Vždyť jsme teď přišli,“ pozdvihnul obočí Kisame.
„Ptal jsem se tebe?“ ohradil se Itachi, ale dál se zabýval jenom Hachi.
„Mohli bychom jít na nějakou louku plnou květin, Tu máš ráda ne?“
„Vždyť to nesnášíš!“ stále víc nepochopeně zněl jeho partner.
„Kisame!“ výhružně zavrčel Itachi.
„No jo! No jo! Už jdu! Pochopil jsem!“ rozhodil rukama modrý a zmizel za rohem.
„Konečně!“ ještě ucedil Itachi na jeho konto, ale dál se věnoval hnědovlasé a zkroušené dívce.
„Tak co ty na to? Chce se ti?“ začínal si připadat divně a děkoval všem bohům, že ho nikdo jiný neslyší.
Hachi zvedla oči od stolu, jen smutně zavrtěla hlavou a pomalu odešla pryč.
Nechápal to. Co se jí tak najednou stalo? Musel na to přijít. Vydal se za ní.
Vyšel z kuchyně, ale nikde ji neviděl.
Prohledal celý dům, ale nemohl ji najít. Nakonec se naštval sám na sebe, že je takový hlupák, že určitě odešla za tím jashinovským hlupákem. Vrazil k sobě do pokoje s tím, že na to nebude myslet a našel ji ležící na posteli.
„Hachi, co tu děláš? Všude tě...,“ začal ale nedokončil větu, když viděl jak se tváří. Obličej měla zkřivený bolestí.
„Hachi, bolí tě něco?“ kleknul si k posteli, ale ona jen statečně zavrtěla hlavou.
Nenechal se odbýt a začal ji jemně prohmatávat. Když se dostal až k břichu, bolestivě zaskučela. Odrhnul jí triko a našel obrovskou modřinu hrající všemi barvami, zejména pak fialovou. Musel to být pozůstatek od toho kopnutí.
„Proč jsi nedala nic najevo?“ zamračil se, ale víc jí vynadat nemohl, když viděl její uslzené oči. Nechal jí tam ležet a na chvíli odběhl.
Zanedlouho se vrátil i se Sasorim.
„Tak copak si zase prováděla, co? Neříkal jsem ti, aby ses trochu šetřila?“ mračil se na ní loutkař a začal prohlížet její zranění.
„Nevypadá to, že by měla něco zlomeného, ale pohmožděná je dost. Nechám ti tu mast, která jí pomůže od bolesti, tak jí vmasíruj do kůže jednou teď a jednou večer. To by mělo stačit,“ obrátil se pak Sasori na Itachiho a ten kývnul.
„A teď ty! Nakazuji ti den na lůžku, tak se opovaž vstát. Jestli tě uvidím tady někde trajdat, přivážu tě k posteli!“ hrozil Sasori, ale viděl na ní, že nemá chuť se ani hnout.
Když je pseudo-doktor opustil, opatrně ji posunul na posteli a začal jí roztírat mast po citlivém místě. Bolestivě mrkala, ale nevydala ani hlásku. Bylo to zvláštní. Vždy se musel jen snažit, aby jeho počínání pro ostatní bylo co nejbolestivější, teď se musel mít na pozoru, aby to bylo co nejněžnější. Kolem se rozlinula vůně kafru a Hachi se trochu ulevilo. Itachi se snažil mazat lék jenom na zraněnou část, ale její triko se mu tam pořád pletlo. Když si uvědomil, co by měl udělat, nasucho polknul.
„Nedá se nic dělat, to triko musí dolů,“ pokrčil ramena a pomalu ji posadil.
Zadívala se na něj velice zvláštně, ale automaticky zvedla ruce, které nad hlavou překřížila.
„Ne, nemusíš se bát. To, co se stalo včera už se nebude opakovat,“ pochopil směr její úvahy. „Tedy ne bez tvého svolení,“ nakonec se ještě opravil a jen tiše doufal, že svůj slib nikdy neporuší. Sundal jí triko a zase jí šetrně položil na postel.
Když skončil, vzal prostěradlo z druhé postele a zabalil jí do něho.
„Teď odpočívej a večer to namažeme znovu,“ seděl vedle ní a ulehčeně sledoval, jak jí utrpení pomalu mizí z tváře.
Zvedla ruku a vděčně ho pohladila po tváři.
„Mám tu zůstat nebo se chceš prospat?“ snažil se odvést svoji pozornost od jejího teplého doteku. Chytla ho za ruku a stiskla jí.
„Tak tedy zůstanu,“ souhlasil a byl rád, že si zvolila tuhle možnost.
Hachi se pak zamračila a ukázala na jeho oči. Kývnutím brady naznačila otázku, co s nimi má.
„Mé oči? No, moje techniky nejsou dvakrát jednoduché a čím těžší technika, tím víc je náročná pro uživatele. Proto tedy ta krev,“ vysvětlil jí.
Zamračila se ještě víc, ukázala znovu na jeho oči a zavrtěla hlavou.
„Je mi líto, ale svoje genjutsu musím využívat v boji. Je to sice vždy poslední varianta, ale i tak je důležitá,“ zavrtěl hlavou a ona posmutněla.
„Nemusíš se ale bát. Dá se to přežít,“ pokusil se o povzbudivý tón a doufal, že alespoň trochu zabere.
Dosáhl ale toho, že si jej znovu stáhla k sobě a lehce se k němu přitiskla tak, aby jí zranění nebolelo.
Dívali se na sebe zpříma z očí do očí a ona nepouštěla jeho ruku. Nakonec zavřela oči a unaveně se propadla do blahodárného spánku. Ještě chvíli ji pozoroval stejně jako tenkrát, když se vedle ní probudil v lese. Stále stejná touha ji chránit nepovadla ani o milimetr za těch několik dní, ba co víc, vzrostla.
Usnul s ní objetí a probudil se až když byla venku tma. Hachi stála u okna jen v průsvitném prostěradle a sledovala měsíc.
Otočil se na bok a sledoval Hachi, která nyní vypadala jako nadpozemská bytost prahnoucí po nekonečné záři měsíce.
Ucítila pohled, podívala se na něj a usmála se.
„Nemáš ležet?“ snažil se o káravý tón, ale moc mu to nešlo.
Zavrtěla hlavou a zvedla proti němu palec, že už je všechno v pořádku.
„Ne, není. Pojď si lehnout, já zatím zapálím svíčku a namažu ti ránu ještě jednou,“ zavelel Itachi a zvednul se z postele.
Hachi poslušně ulehla zase zpátky a když Itachi přivedl do jejich tmavého pokoje světlo, odhrnula prostěradlo.
Itachi překvapeně přejel prsty po kůži. Na břiše nebylo ani stopy po nějakém zranění.
„Hojíš se opravdu rychle,“ podotkl a ona jen kývla. Pak ale její pozornost opět převedla na okno.
„Čekáš někoho?“
Trhla sebou , ale zavrtěla hlavou. Vstala a dotáhla ho za ruku k oknu, kde mu ukázala veliký bledý koláč visící nad krajinou.
„Dneska je úplněk,“ řekl jakoby pro sebe, ale sledoval na ní, jak se v tom světle mění a stává se snad divočejší a neklidnější.
„Má to na tebe nějaký vliv?“ díval se na ní a ona kývla.
Najednou vypadala jako že dostala nápad, popadla ho za ruku a táhla ho ke dveřím.
„Kam mě vedeš?“ zkoušel se bránit Itachi, ale položila mu prst na ústa, aby byl zticha.
Potichu vyklouzli ze sídla a rychlým tempem se vzdalovali od domu. Itachimu se to přestávalo líbit, ale rozhodl se, že ještě chvíli počká. Když už ji chtěl zarazit, stanuli na obrovském kameni vysoko nad propastí a pod nimi ševelil temný les v nočním větříku. Nad celou jinak tichou krajinou se velký úplněk schovával za mraky a celá příroda jakoby čekala, co bude dál. Jasně cítil to vnitřní napětí, které prostupovalo i jím a všimnul si, že Hachi se čím dál více usmívá.
Podíval se na nebe v okamžiku, kdy se úplněk vynořil z pod mraku v celé své kráse a v dálce zaznělo žalostné vytí. Vzápětí mu v odpověď přišel další vlčí nářek. Po chvíli jich mohl počítat na desítky a když už myslel, že ho nic nemůže překvapit, náhlá intenzita zvuku vedle něj ho skoro ohlušila. U nohou mu stála bílá vlčice a nespoutaně prokládala své city do každého vylouděného zvuku. Byla v tom všechna její osamělost, trápení i chvilky štěstí. Její hlas se nad tichým lesem přidal k ostatním a on jen pokorně mohl vnímat vlčí modlitbu. Bylo to nádherné a on nemohl pochopit, kolik emocí najednou dokáže ještě vstřebat. Zatoužil být na chvíli vlkem a přidat se k jejich smutné písni.
Po chvíli vytí ustalo a vedle něj opět stála ta samá, hnědovlasá dívka, teď už o poznání klidnější.
Usmála se na něj a on jí úsměv opětoval. Jako odpověď jim toto gesto stačilo oběma. Hachi se mírně zatřásla a až teď mu došlo, že tu v noci běhala polonahá. Na nic nečekal, sundal své tričko a přetáhl jí ho přes sebe.
„Teď už je ale na čase jít domů,“ řekl jí domlouvavě, ale neměla už jiné plány.
Chtěla mu ukázat krásu úplňkové noci a doufala, že jí přiroste k srdci stejně jako jí. Jediné čeho se bála bylo, aby její vytí nepoznal nikdo blízký. Musí si teď dávat pozor, jinak její dny po jeho boku navždy skončí. Na chvíli jí zatrnulo, ale pak se odhodlaně vydala za Itachim a jeho teplou náručí. Už o něj nechce přijít. Je to přece přítel....