Společný návrat 03

Byla hluboká noc. Ale díky měsíci, který byl v úplňku, byla výborná viditelnost. Bývalá obrovská, živá vesnice upadla do ticha. Ale ne všude. Na jedné straně vesnice, stál mladý blonďák, před nějakou ženou s rezavými vlasy. Kyuubi se usmála a řekla:
„Jsi nedočkavý jako obvykle,“ a začala přemýšlet. Po chvíli dodala:
„Asi bych tě mohla naučit, několik mých ohnivých technik!“ Uzumaki se na ni udiveně díval a zeptal se:
„Já budu moci používat ohnivou podstatu chakry?“ Jeho nová učitelka přikývla a vysvětlalila mu:
„Budeš schopný to používat, protože jsem ve tvém těle já, démon ohně.“
„Huh… Tak to jsem nevěděl. A jak se ta technika jmenuje?“ vydechl překvapeně Naruto.
„Jmenuje se to Ranshaakuma no jutsu (Technika: Nekontrolovatelné střely démona),“ zazněla odpověď.
„To zní dobře. Co mám dělat?“ ptal se horlivě. Liška chvíli přemýšlela a pak mu řekla:
„Sedni si naproti tady tomu ohni,“ ukázala na oheň, který si Naruto založil, aby mu nebyla v noci zima a pokračovala:
„Musíš se soustředit na ohnivou podstatu chakry. Až pocítíš, že ji ovládáš, tak otevři oči a zaměř se do toho plamene. Když oheň zesílí, tak jsi zvládnul první krok k ovládnutí této techniky.“ Mladý Uzumaki se usmál a hned se dal do toho. Sedl si naproti ohni a začal se soustředit. Po chvíli konečně otevřel oči. Oheň sice zaplápolal, ale hned na to se uhasil.
„Cože?“ nemohl uvěřit tomu co se stalo, Naruto.
„Sice jsi v sobě vycítil oheň, ale přestal jsi se soustředit moc brzo. Máš strach z tepla, které se v sobě vytváří. Dokud nedokážeš, vydržet vyšší teploty, tak tu to techniku nezvládneš,“ začala ho poučovat Kyuubi. Blonďák se zatvářil sklesle a řekl:
„Nebude to tak lehké, jak jsem si myslel, ale já se nevzdám!“ Hned, jak to dořekl, tak začal pokračovat v tréninku.
„Myslela jsem si, že jsi to už vzdal,“ pomyslela si Kyuubi a dodala:
„Ale zapomněla jsem, že jsi to vlastně ty, koho to učím.“ S lehkým úsměvem na tváři se posadila naproti němu a sledovala ho.

Naruto stále trénoval a jeho nová učitelka ho sledovala. Před půl hodinou začalo svítat, ale Uzumaki si toho ani nevšimnul, jak byl zabraný do svého tréninku.
„Měl by jsi, už jít…“ vyrušil ho hlas jediné osoby, co tam s ním byla. Trhnul sebou a prudce se začal rozhlížet na všechny strany, aby zjistil co se děje.
„Kam jít?“ zeptal se udiveně lišky. Ta na něho jen hodila otravný pohled a řekla:
„Kam? To máš tak krátkou paměť? Tvoji přátelé, už budou určitě vzhůru a budou s tebou chtít probrat vaše další kroky.“ Konečně to Narutovi došlo. Zvedl se ze země a protáhl se. Otočil se směrem, kterým včera navečer přišel a dal se do kroku. Najednou se s trhnutím zastavil a zavolal na osobu za sebou:
„Ty nejdeš nebo co?“ Kyuubi jenom zakroutila hlavou a řekla:
„Tak zaprvé, já jsem nejobávanější démon všech dob a nemůžu, tam jen tak napochodovat, a zadruhé jsem v tobě zapečetěná, takže se můžu do tebe kdykoli přenést. Když o tom přemýšlím, tak to bude asi nejlepší styl cestování. Já budu v tobě, ale budeme spolu v podvědomí moci mluvit.“ Naruto souhlasně přikývnul a řekl:
„To máš asi pravdu. Tak se už teda do mě přenes. Nechci tě tu nechávat.“ Démon jen přikývnul a zmizel v plamenech. Uzumaki dal do kroku a začal hledat, kam to vůbec jeho přátelé šly.
„Takhle to bude děsně na dlouho,“ pomyslel si, složil několik pečetí a vykříkl:
„Kage Bushin no Jutsu!“ Okolo něho se objevila stovka jeho klonů.
„Všichni hledejte Sasukeho a Sakuru! Kdo je najde, tak ať se zruší a dá mi vědět,“ rozkázal jim jejich stvořitel. Všichni přikývli a rozeběhli se na všechny strany. Pravý Naruto nezahálel, a také se vydal hledat své přátelé. Po několika minutách se jednomu z klonů podařilo zahlédnou velmi zajímavý výjev.
„Tak tomu se Naruto zasměje taky,“ usmál se a složil nějaká pečetě. Hned jak to udělal, tak zmizel v bílém kouři.
Blonďák se začal z ničeho nic smát.
„Že by jsi konečně do toho prásknul?“ Složil několik pečetí a zrušil všechny klony, které vytvořil. A rychlím krokem se vydal ke spící dvojici, aby je mohl překvapit. Netrvalo mu to ani moc dlouho a dosáhl svého cíle. Když je viděl na živo, tak se musel zase začít smát. Oba se k sobě tak tulili, ale asi si to ani neuvědomovali. Po chvíli se konečně zase zklidnil a promluvil na ně tak, aby je zaručeně probudil:
„Už dávno je den! Tak vstávejte vy hrdličky.“ Oba sebou překvapeně trhnuli. Prvně se podívali udiveně, každý sám na sebe a potom na tu osobu co je vzbudila. Když Uzumaki uviděl ty jejich pohledy, tak si nepomohl a začal se zase smát. Čímž si vysloužil další jejich nechápavé pohledy.
„Aspoň se mu trochu zlepšila nálada, od toho včerejška,“ pomyslela si Sakura a usmála se.
„Kde jsi vůbec byl celou noc?“ ptal se ho Sasuke. Stejnou otázku chtěla zrovna položit i Sakura. Naruto chvíli přemýšlel o tom co by jim měl říct, ale nakonec jim odpověděl s vážnou tváří:
„Protože se chystáme v budoucnu napadnout Akatsuki, tak jsem začal trénovat nové techniky a také jsem v noci získal nového silného mistra o kterém vám bohužel zatím nic říkat nebudu.“ Oba na něho udiveně hleděli. Když nějakou tu dobu nikdo nic neříkal, tak se ozval zase blonďák:
„Co budeme vůbec dělat teď? Máte nějakou představu o tom kam bychom měli jít?“ Sasuke nad tím přemýšlel, ale nic neříkal.
„Měli bychom jít do Písečné! Zaprvé tam jsou naší lidé a zadruhé nemůžeme vědět, jestli nebudou potřebovat naši pomoc. Mohou být také pod útokem Akatsuki,“ odpověděla mu Sakura.
„To máš asi pravdu. Měli bychom si opatřit nějaké jídlo a vodu. Přece jenom budeme muset jít po poušti,“ uvažoval nahlas Uchiha. Všichni přikývli a Naruto dodal:
„Dobře, tak je rozhodnuto. Seženeme jídlo a dáme si sraz v budově Hokageho. Dáme si něco k snídani a vyrazíme směrem k Písečné vesnici. Nějaké námitky?“ Odpovědí mu bylo jen dvojhlasné:
„Ne!“ A tak se rozdělili. Každý měl nějakou jinou část vesnice na prohledání. Naruto dostal za úkol prohledat okolí hradeb. Když se tam přenesl pomocí svého jutsu, tak před sebou uviděl obrovskou rezidenci klanu Hyuuga.
„Tady by mohlo být nějaké jídlo,“ pomyslel si a vešel dovnitř. Otevřel vstupní dveře a začal prohledávat každý pokoj, jestli tam něco neobjeví. Otevřel jedny z další dveří, ale v tom se zarazil. Z té místnosti se na něho dívalo jeho vlastní já z nějaké fotky.
„Co jeto? Čí je to pokoj?“ divil se a stále se rozhlížel. Potom si všimnul nějakého dopisu na stole. Tak ho zvednul a začal číst:
„Hinato, vím že už strašně dlouho máš ráda Naruta, ale on už se ani nemusí vrátit! Vždyť je to už skoro pět let co odešel a nejsou po něm žádné zprávy. Nechci, abys zůstávala stále sama. Odpověz mi prosím, Kiba.“ Uzumaki si musel sednout. Tohle na něho byl moc velký příval informací.
„Takže ona mě celou dobu milovala? Jak to, že jsem si ničeho nevšimnul?“ divil se sám sobě. Ještě nějakou tu dobu tam seděl a rozjímal o celém svém životě, když se podíval na hodinky a zděšeně vykřikl:
„Proboha, co jsem tady tak dlouho dělal?“ Divil se sám sobě a opustil Hinatin pokoj. Když zavíral dveře, tak ještě pronesl jen tak do větru:
„Neboj se! Já tě zachráním, alespoň nějak odčiním celá ty léta, kdy jsem tě přehlížel…“ Zavřel dveře a šel pokračovat ve svém pátrání.

Sasuke a Sakura tam již nějakou tu chvilku čekali na dalšího z jejich týmu. Ani jeden nic neříkal, ale oba po sobě házeli zvídavými pohledy. Sakura se nadechla, že již přeruší to trapné ticho a řekla:
„Sasuke-kun…“ Ale než stihla něco říct dalšího, tak ji přerušil blonďák, který se právě vracel a vesele na ně volal:
„Kdyby jste jenom věděli, kolik jsem toho našel.“ Zvesela k nim doběhl. A najednou se za ním vynořilo ještě pět klonů stejně obtěžkaných jídlem a dalšími věcmi coby mohli potřebovat.
„Naruto ty blbě! Zrovna teď, když jsem se rozhoupala…“ křičela vnitřní Sakura.
„Kde jsi to všechno nabral?“ divila se skutečná Sakura nad tím co všechno donesl.
„Vždyť to ani nepobereme,“ musel se smát Sasuke nad přívalem všech těch surovin. Uzumaki se usmál a řekl:
„Byl jsem v sídle klanu Hyuuga a našel jsem tam skrytou, chlazenou spižírnu. Tak jsem ji celou vybrakoval a donesl to vše sem.“ Vysvětlil jim to Naruto.
„Jak dlouho tu ještě zůstaneme?“ optal se jich ještě. Oba na to jen pokrčili rameny a Sasuke řekl:
„Nasnídáme se a vyrazíme. Tady nás asi už nic nedrží. Kdyby to tu aspoň nebylo tak mrtvé, tak bychom tu mohli zůstat, ale když je to takhle…“ Radostný výraz v Narutově tváři byl tatam a nahradil ho smutek a řekl:
„Je to všechno jen má vinna, ale já se jen tak nevzdám, dokud je všechny neosvobodím!“