Jak jsme vyháněli Naruťáky - 21. kapitola - V Inuzuka rezidenci

Rika spí

Mladík s vlasy barvy medvědí hnědi se skláněl nad spokojeně se odpočívající modrovláskou, tedy přesněji řečeno na ni poulil oči. Dívka nic netušila, dlela v krajině snů.
Zpoza dveří vykoukla žena. „Kibo! To se dělá, civět na pacienta, když spí?“ napomenula bratra Hana Inuzuka. Přešla chodbu, aby neslyšel, jak se mu směje, protože ve chvíli, kdy promluvila nahlas, se ozvalo podrážděné: „Au!“
Rika se totiž probrala rychlostí blesku, příšerně se lekla a naprosto neplánovaně zavadila o Kibovo čelo a udělali berany berany duc. Mladík spadl vedle postele, modrovlasá si mnula spánky a snažila se vzpomenout si, kdo to byl.
„Kuba?“ prohlásila nejistě.
„Ehm, to je trochu nepřesné. Já jsem Kiba!“ představil se nejmladší člen Inuzuka klanu.
„Aha, dobrý. Ty jsi ten, co mě zachránil, že jo?“ snažila se Rika vší silou zakrýt svůj omyl.

Kiba se na ni nepřestával dívat. „Víš, že jsi někomu hrozně moc podobná?“ řekl a hned se nad svými slovy zamyslel. „Připomínáš mi mou kamarádku Hinatu.“
„Tu holku neznám!“ ohradila se Rika prudce. „Ale jestli se jí podobám, no tak to potěš!“
„Ale… ona je hezká!“ bránil se Kiba, jenž byl evidentně zahnaný v koutě.

Jejich špičkování a hašteření přerušil hlas Hany: „Bráško, jdi teď na chvíli ven. Musím jenom něco vyřídit.“
Rika vzhlédla a ihned si povšimla injekční stříkačky. „Hele, to jsme si nedomluvili!“
„Je to moje práce!“ namítla hnědovláska.
„Ale ty jsi veterinářka!“ opakovala Rika s důrazem na poslední slovo.
„Dostala jsem rozkaz.“
„Tak se na něj vykašli, mně nic není!“
„Ale já mám za úkol vyšetřit tě. Tak měj rozum, prosím,“ domlouvala jí Hana Inuzuka.
„Ty jsi veterinářka! A já člověk, žádný zvíře. Chápeš už konečně ten rozdíl?“
Ne, nezdálo se, že by to chápala, neboť k ní směle vykročila. To ovšem cizinka nechtěla akceptovat. Udělala ke svému překvapení perfektní salto vzad, a ocitla se tak těsně před zdí, která jí poskytla dokonalé krytí.
„Ták… v tomhle světě by to teoreticky mělo fungovat. A teď bacha!“ Vytvořila pečeť a v příští vteřině v dostatečné vzdálenosti od zdravotní sestřičky stála… neforemná prsatá blondýna s masitými rty a ohromnou zadnicí. Zpoza rohu pokoje byl slyšet něčí záchvat smíchu.
„Kibo! Tohle není legrace!“ Hana na to „stvoření“ pohlížela s mírnými rozpaky.
„Teda… to musím říct Uzumakimu, že má pěkně silnou konkurenci,“ hýkal Kiba Inuzuka při pohledu na nepovedenou Tsunade.
Zklamaná Rika se proměnila zpět. Kapitulovala. Mávla nad vším rukou a nechala si odebrat trochu krve. Hana se spokojeně usmála. Modrovláska po celou dobu zlostně brblala, že doktor by byl na tohle lepší, ale stejně jí to bylo k ničemu.

Nařídili jí, aby si odpočinula. Neprotestovala, beztak se jí chtělo tak nějak spát. Brzy opravdu usnula spánkem spravedlivých. Sourozenci nad ní ještě chvíli stáli, než se rozešli každý svou cestou. Přede dveřmi už čekal obrovský bílý hafan. „Je pěkně ostrá, co říkáš, Akamaru?“ Pes spokojeně ňafl.

Rika se probudila asi tak o dvě hodiny později, odpočatá a svěží. A někdo už na ni čekal, jeden zvědavý kluk. „Co se takhle jít projít?“
Rande? S Kibou? Modrovlasá zpozorněla, ale nijak nezapomínala na svou roli. Zatvářila se lhostejně a pak kývla hlavou.

Hnědovlasý mladík ji nenechal vydechnout ani na chvíli. Klidná procházka se až příliš rychle změnila v běh na dlouhou trať. Oba její společníci nabrali doslova zběsilé tempo. Jestli to měl být efektivní způsob, jak ji zabít, pak se jim to vcelku dařilo. Sotva popadala dech, jak za nimi běžela s vyplazeným jazykem. Už ani na pořádnou stížnost neměla sílu, a to neměl být jejímu trápení ještě konec.

Prudce se otočila. Už předtím zaslechla štěkání a vrčení. A už spatřila i nebezpečí… hodně velkého psa, možná ale spíše vlka, který měl jen jedno ucho a pásku přes oko… a hnal se k ní obrovskou rychlostí. Rice se rozšířily zorničky a dala se na zběsilý útěk. Nemohla uniknout. Kuromaru po ní skočil, povalil ji na zem, tlapy položil na břicho a začal jí foukat do obličeje svůj smrdutý dech. Pohni se a roztrhám tvé tělo na cáry. Pes zlostně vrčel. Riku nepřekvapilo, že mu rozumí. Zaštěkala na něj také.
„Já nejsem tvůj nepřítel,“ sdělila mu.
Ustoupil od ní. Zvedla se ze země nevšímajíc si přitom Kibova nechápavého výrazu. Zhluboka vzdychla a začala si oprašovat oblečení.

Hana Inuzuka strávila celé odpoledne nad mikroskopem a snažila se rozluštit strukturu buněk, které měla dívka přimíchané v krvi. Vzala do rukou i některé nesmírně staré dokumenty, jen aby našla odpověď. A pak přišla na něco strašlivého… neuvěřitelného. „Ale to je přece… tkáň tříocasého!“