manga_preview
Boruto TBV 07

Vláda temnoty 03 - Pozvání

Osm lidí se pomalu a tiše snažilo dostat do Konohy. Podle tvaru postav se dalo díky měsíčnímu světlu velmi lehce uhádnout, že jde o čtyři ženy a čtyři muže. Bylo na nich znát, že to tu znají a očividně stráže brány také, ale ani se je nesnažili vzbudit. Nevěděli totiž, jestli jsou na straně nepřítele nebo jejich. Proklouzli branou a zadívali do mapky, kterou vytáhla jakási žena.
„Vypadá to, že Hin se neztratí. Bydlí v domě klanu Hyuuga. Divím se, že ho nějak nezničili nebo něco,“ zašeptala a bedlivě pozorovala jak jmenovaná se svým partnerem odchází.
„Pokud dobře vidím, tak Temari s Hidanem bydlí v domě klanu Nara,“ poukázal na další zakreslené místo jakýsi muž.
„A mohl by nám taky někdo laskavě sdělit, kde to je?“ zeptala se ledově Temari.
Žena, která držela mapu, jim cestu do podrobna popsala a Temari s Hidanem také vykročili ke svému novému domovu.
„Hm. Tobi, jdeme!“ zavelela krátkovlasá blondýna a táhla svého “manžela“ směrem, který si našla v mapě.
„Kam jdou?“ zeptal se muž.
„Směrem k domu klanu Yamanaka. Kam půjdeme my?“
„Do domu klanu Uchiha, Sakuro,“ promluvil muž a v očích mu probleskl Sharingan.
Všichni ihned šli spát, protože po tak “kouzelné“ noci byli velmi unavení. Ránu už byli někdo jiný. Každý měl novou identitu, nové jméno a novou minulost. Teď teprve začne to, co plánovali celých pět let.

Budete se nejspíš divit, že se za tu celou noc všechno změnilo. Změna celého baráku za jednu noc není tak častý jev a v Konoze, která je pod vládou Orochimara, kterému za dobu jeho vlády totálně cvaklo (jednou to přijít muselo) to byl přímo nadpřirozený úkaz, ale díky Nejimu to tak divné nebylo. On přece neměl Znak Času pro nic za nic, že? Tak se podíváme, co se vlastně za tu jedno noc změnilo a nejdřív se podíváme k domu Uchihovců…

Sakura se probudila velice pozdě. Potichu vstala a podívala se na Itachiho, který sebou v posteli neklidně házel.
„Asi se mu zdá nějaký zlý sen.“
Otevřela svojí skříň a spatřila samé krásné oblečení. Vybrala si tedy modré zlatě protkávané kimono. Své dlouhé vlasy si sepnula do rozcuchaného drdolu a ze šperkovnice si vzala dlouhé zlaté náušnice. Obula si modré lodičky a mohla na prohlídku celého domu, i když měla dojem, že ho zná odjakživa.
Otevřela dveře a nestačila se divit. Po chodbách lítalo služebnictvo a uklízelo. Jedna komorná se u Sakury zastavila a uklonila se.
„Lady Natsumi, jaké máte rozkazy?“
„Nastumi? O tom nám nikdo nic neříkal. Co mám dělat?!“
Sakura se zasekla a komorná si toho hned všimla.
„Lady Natsumi, vy jste zapomněla, že váš manžel má dnes narozeniny?“
„Cože? Kolikátého je?“ vzpamatovala se trochu a čekala na odpověď.
„Devátého června, madam.“
„Děkuji. Dárky jsou už připraveny?“
„Ano, madam. Jsou v obývacím pokoji.“
„A kde je jídelna?“
„Není vám něco? Dnes se chováte nějak divně.“
„Ne, není. A víš co, nic mi neříkej a běž radši dělat to, co máš.“
„Ano, madam,“ uklonila se komorná a odběhla pryč.
Sakuru jistý instinkt do jídelny dovedl a tam se setkala s dalšími obtížemi.
„Lady Nastumi, stačí vám k snídani slanina a vejce nebo chcete na dnešní den něco honosnějšího?“ zeptal se Sakury kuchař.
Sakura nereagovala.
„Lady Natsumi?“ podíval se na svou pan kuchař starostlivě.
Až teď si Sakura uvědomila, že to je na ní.
„Udělej, co uznáš za vhodné.“
„Děkuji, madam.“
Sakura se otočila a radši vyběhla ven na zahradu. Tam se pomalu procházela po cestě a rozjímala.
„ÁÁÁ, to je k vzteku. Nemůžu si zvyknout, že mi říkají Natsumi a ještě k tomu lady. Až uvidím Tsunade dám jí co proto, za takovej švihlej nápad.“
Sakura se po cestě procházela jako opravdová dáma a nikdo by nevěřil, že není šlechtické krve, ale kdo ví? Třeba její předci šlechtici byli.
„Lady Natsumi, měla byste jít dovnitř nebo váš manžel uvidí to překvapení, které jste mu přichystala,“ oslovil Sakuru zahradník.
Sakura se usmála a za tím úsměvem byla zlost. Zlost na Nejiho, který se ani nenamáhal říct jim jejich jména.
„Jistě,“ řekla jen, otočila se a vznešenou chůzí vešla zpět do domu.
Tam za ní přiběhla komorná, která u ní byla ráno.
„Lady Nastumi, váš manžel, lord Kami se už probudil!“
Sakura přikývla a vešla do ložnice. Zavřela dveře a podívala se na Itachiho.
„Konečně ses vzbudil.“
Itachi si ublíženě povzdechl.
„Já doufal, že to byl sen. Netěší mě být zase v tomhle domě.“
„Staly se tu velké změny, takže se nemusíš bát, ale dej si pozor, jestli tě někdo osloví nebude ti říkat pravým jménem.“
„A jaký mám jméno?“
Sakura se rozesmála.
„Kami. Takové zvláštní jméno,“ rozesmála se žena.
„No dík. A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se jí škádlivě.
„Natsumi.“
„To se k tobě vůbec nehodí,“ řekl provokativně.
Sakura se rozesmála a pokynula rukou, jako kdyby jí to bylo jedno.
„Radši se rychle oblíkni a přijď do jídelny. Mám pro tebe překvapení.“
„Jaký?“
„To už by nebylo překvapení.“
Sakura zavřela dveře a rychle odešla do jídelny. Z obýváku rychle vzala ty malé balíčky a přenesla je do jídelny. Stůl již byl prostřený a služebnictvo u dveří do kuchyně čekalo, až přijde Itachi. Ten si nedával moc na čas a za pár minut byl dole.
„Všechno nejlepší, zlato.“
„Co?“
„Máš dnes narozeniny. Copak jsi zapomněl? Je devátého června.“
„No tak to jsem opravdu zapomněl,“ usmál se Itachi, rozbalil drahocenné dárky a začala se podávat snídaně.
Itachi se napil ze číše a zpozoroval, že na ní něco je. Zahleděl se i na Sakuřinu a docvaklo mu to.
Na číších byl vymalován jakýsi erb a něm nápis.
Unarchijo
„Tak to je naše příjmení.“

A zatímco Sakura a Itachi snídají, v domě klanu Hyuuga právě prochází Yakushi Kabuto. Služebnictvo mu uhýbalo z cesty a ten, kdo ho měl za vést za pánem domu a jeho manželkou, byl velice neklidný.
„Už můžeš jít,“ odehnal sluhu Kabuto, když stanuli před dveřmi do přijímacího salonu.
Kabuto vešel dovnitř a počkal až se dveře zavřou. Očekával, že se otevřou dveře naproti jemu, což se také pochvíli stalo.
„Co vás sem přivádí?“ zeptal se zdvořile jakýsi muž, který vešel jako první.
Za ním šla žena, nejspíše jeho manželka.
„Barone Akene, je mi ctí, že jste mě zde přijali,“ promluvil s pokorou Kabuto.
„A není to samozřejmé? Vždyť jste pravá ruka Orochimara-sama,“ namítla žena.
„Baronko Lilian, tohle nehraje roli.“
„Tak co chcete?“ zeptal se stroze Deidara.
„Orochimaru-sama si vás vyžádal.“
„A jenom nás?“ zeptala se Hinata.
„Ne.“
„Kdy máme přijít?“
„Barone, přijďte až v pět hodin. Musím toto pozvání vyřídit ještě několika lidem,“ uklonil se Kabuto a rychle z domu odešel.
„Deidaro, myslíš, že to prokoukli?“ zeptala se Hinata vystrašeně.
„Určitě ne, jinak by sem vpochodovala jejich armáda,“ chlácholil jí Deidara, ale sám o tom přesvědčený nebyl.

Situace v domě klanu Nara byla podobná. Kabuto tam vpochodoval a divil se, jak byl přijat.
„Hm… Nemáte nijak dobrou náladu, lorde Ryo,“ ušklíbl se Kabuto.
„To teda nemám! Byl bych radši, kdybyste nás otravovali odpoledne!“
„Prosím tě, zklidni se,“ chytila ho za zápěstí mladá žena.
„Dobrá volba, lady Serafino. Nechtěl bych, aby jste Byli odsouzeni. Buďte tam tedy v pět odpoledne.“
Kabuto rychle odešel z domu a štrádoval si to k dalším aristokratům.
„Ten klan, myslím, že se jmenuje Sinodaneriu mě pěkně štve.“

„Ale, co vás sem přivádí, Kabuto?“ zeptal se vrátný.
„Musím něco vyřídit lordu Mashiro.“
„Tak to se ho nedočkáte. Není totiž doma.“
„Aha. A lady Kioko je?“
„Ano, pojďte prosím za mnou.“
Vrátný Kabuta zavedl k Ino, která seděla v křesle a hladila bílou kočku, která jí seděla na klíně.
„Lady Kioko, Orochimaru-sama by byl rád, kdybyste vy a lord Mashiro přišli v pět hodin odpoledne. Potřebuje s vámi něco probrat.“
„Dobrá, manželovi to vyřídím,“ odbyla Kabuta Ino a dál se věnovala kočce.
Kabuto odešel rád, protože Ino mu naháněla strach nejvíce.
„Myslím, že Orochimaru to ještě netuší, ale co tedy chce?“
Zvedla se a šla napsat dopis, který bude muset večer odevzdat.
Všem ženám, které Kabuto navštívil se honila jedna jediná myšlenka: „Co nám Orochimaru chce?“

Poznámky: 

Troječka je tady! Snažila jsem se, aby to bylo dlouhý, ale nějak mi to hold nevyšlo. Mě osobně to připadá divný, na to že jsem to psala 2-3 dny Smiling

4.941175
Průměr: 4.9 (17 hlasů)