Špatné rozhodnutí? Kdo ví... 06

Uteklo pár let. Tsunade, která nevypadala ani o minutu starší seděla ve své kanceláři a zamyšleně hleděla z okna. Vedle stála její věrná asistentka a přítelkyně Schizune, jež ji sledovala se zasmušilou tváří. Dělala si o Tsunade starosti. Poslední dobou moc pracovala a málo odpočívala. I když to na ní ostatní nepoznali, ona věděla, jak hodně unavená Godaime je. Z myšlenek je vytrhlo zaklepání na dveře.
„Dále,“ vyzvala Schizune příchozí.
Dovnitř vstoupila jednotka Anbu. Tři muži a jedna dívka, za kterou dveřmi proběhl poslední člen jednotky – krásný, velký bílý vlk, který sebou ledabyle plácnul u stěny a zůstal tam ležet.
Do popředí vstoupil velitel jednotky – poměrně malý, ale velmi hbitý muž, který dával tušit skrytou vnitřní sílu. Na obličeji měl masku krysy.
„Godaime,“ pronesl uctivě s úklonou.
Pátá přikývla a bez meškání se pustila do vysvětlení úkolu.
„Dostali jsme hlášení, že se v jedné vesnici objevil Orochimaru v doprovodu toho svého poskoka a mladého černovlasého muže o němž předpokládáme, že je Sasuke.“
Dívka se při jejích slovech prudce nadechla. Orochimaru, Kabuto a… a… Sasuke.
„Od vás chci, abyste se neprodleně do této vesnice vydali a pokusili se zjistit, co tam Orochimaru chce, jaké má plány a případně objevili jeho skrýš. Do boje se s nimi nepouštějte. Jen pokud sami zaútočí. A i tak se boji pokuste vyhnout za každou cenu. Zprávy posílejte průběžně.“
„Hai,“ ozvalo se čtyřmi různými hlasy a Anbu opustila kancelář. Poslední se za nimi líně vyšoural vlk.
„Je moudré na tuto misi posílat i Shiku?“ zeptala se ustaraně Schizune.
„Nevím jestli moudré, ale nic jiného nám nezbývá. Jsou jediní volní, které tam můžeme poslat,“ odpověděla pátá.
„Může selhat. Přeci jen, Orochimaru ji držel v zajetí a odnesla si z toho slušné psychické trauma.“
„Ne, neselže,“ podložila si Tsunade bradu rukama. „Sledovala jsem ji po ty tři roky. Není z těch, co by je strach svazoval.“
Schizune přikývla, ale přesvědčeně nevypadala.

„Takže jste to slyšeli,“ obrátil se velitel na svou jednotku. „Úkol znáte. Za hodinu vás čekám u hlavní brány připravené vyrazit. A běda tomu, kdo přijde pozdě. Po návratu si to s ním vyřídím,“ přelétl výhružným pohledem ostatní členy a zvlášť se zastavil na jednom s maskou dravého ptáka, který se nervózně ošil.
„Rozchod!“ zavelel velitel a každý se na ta slova vydal svou vlastní cestou.
Shika se rozběhla do svého malého pokoje, do kterého se při nástupu do Anbu přestěhovala. Domů už docházela jen sporadicky. Práce a trénink jí zabrali prakticky všechen čas a také, ve vlastním bydlení měla klid na věci, na které se potřebovala soustředit. Její vlk se vydal jiným směrem.
Na chodbě narazila na Hatakeho. Když se nastěhovala, nemohla uvěřit, že jejím sousedem bude právě Hatake Kakashi. Muž, se kterým v době nepřítomnosti Naruta trénovala a získala mnoho důležitých poznatků o Sharinganu.
Sharingan… Právě tomu nejspíš budu čelit. Vlastně, co mě to napadá. okřikla se. Godaime jasně řekla, že s nimi nemáme bojovat.
„Ahoj Shiko,“ usmál se pod maskou Kopírovací a zamával jí na pozdrav volnou rukou. V druhé ruce držel, jak jinak, svou oblíbenou knihu.
„Ahoj, Kakashi-san,“ opětovala mu Shika úsměv i když ho nemohl pod její maskou vlka vidět.
„Na misi?“
„Jak to víš?“
„V tuhle dobu máš normálně trénink se svým týmem. Předpokládám, když se tu tak náhle zjevíš, že se něco děje.“
„Bod pro tebe, Kakashi-san,“ odpověděla a zmizela za dveřmi svého pokoje.
Sharingan… Vím jak ti čelit. Nebude tak jednoduché mě dostat, Sasuke. přemýšlela, zatímco se připravila do bojového. Na záda připnula katanu, byť ji moc nepoužívala. Přibyly kunaie, pouzdro na lékárničku, svitky a sada shurikenů.
Připravena k odchodu se ještě naposledy podívala z okna. Proč vlastně přemýšlím nad tím, že ti budu čelit? Rozkaz je jasný – vyhnout se boji.
Okno nakonec použila jako dveře a namířila si to směr les. Ale mám takový zvláštní pocit. Pocit, který mi říká, že se boji zřejmě nevyhneme.
V lese, jak předpokládala, narazila na Kibu, který tu trénoval se svým Akamaru. Obrovský bílý pes nyní stál a výhružně vrčel na bílého vlka, jemuž se ježily chlupy na hřbetě a cenil své velké bílé, jako břitva ostré tesáky.
Rutame. oslovila v duchu svého čtyřnohého přítele. Nečekala, že by to mělo mít nějaký účinek. Chtěla jenom, aby věděl, že s jeho chováním nesouhlasí.
Vlk naposledy výhružně zavrčel a odešel si lehnout pod strom, odkud jeho žluté oči nadále sledovaly jeho nepřítele – psa.
„Shiko,“ zamával vesele Kiba dívce na pozdrav.
„Jdu se rozloučit,“ odpověděla bez jakéhokoli pozdravu.
Kiba se na Shiku podíval a nechtěl si připustit význam slov, které jeho kamarádka řekla.
„Rozloučit?“ vypravil ze sebe přiškrceně.
Neodpověděla. Pouze přikývla.
„Nemýlíš se?“
„Nic není stoprocentní,“ odpověděla. Někde uvnitř sebe ale věděla, že se nemýlí.
Víš moc dobře, že je to pravda. ozval se jí v hlavě hlas Rutameho. Nemá smysl si nalhávat, že se mýlíš. Instinkty neklamou.
Kiba nevěděl, co říct. Nevěděl, co dělat. Chtěl by ji obejmout, tak jak to dělával, když byli menší. Ale Shika teď vypadala tak nepřístupně. Tak odtažitě. Nebyl si jistý, jestli by se jeho čin setkal s pochopením. A tak jen stál a smutně se na ni díval.
„Kibo,“ oslovila ho potichu. „Obejmi mě prosím.“
Udělal, oč ho požádala. Byla oproti němu mnohem menší. Nesahala mu víš, než po hruď. Mezi nimi se rozhostilo ticho. Ani jeden nevěděl, co říct. Emoce a myšlenky, které jimi proudily, se snad ani slovy vyjádřit nedaly. A tak oba zůstali ponořeni do ticha, které bylo mnohem výřečnější.
První sevření uvolnila dívka.
„Už musím jít,“ zamumlala.
Kiba jen křečovitě přikývl.
„Sbohem,“ naposledy mu Shika zamávala a se svým zvířetem po boku vyrazila k bráně.
Kiba se díval na její záda, dokud ji les zcela nepohltil. Pak už ji sledoval jen svým neomylným nosem. Věděl, že je to buď naposledy nebo na hodně dlouhou dobu, než se opět setkají.