Vysokou rychlostí - část XI.

Vysokou rychlostí - část jedenáctá - Hyuuga to viděl

„Jsem tu,“ zvedla jsem pomalu ruku a předvedla vzorně odfláknuté zasalutování Hokagemu, jako obvykle sedícímu za svým stolem. Podíval se na mě zpod svého klobouku.
„Meiri, když skončíš misi, kde se obvykle hlásíš?“ zeptal se mě jako malého dítěte na Akademii.
„V nemocnici,“ odpověděla jsem naprosto upřímně. Třetí se zahleděl na desku stolu a spojil konečky prstů.
„Co je v tom dopise?“ přešel konečně k věci. Zahleděla jsem se do tmy venku.
„Nečetla jsem ho,“ pokrčila jsem rameny a sáhla do pouzdra. Obálka tam stále byla. Pomalu jsem odlepila voskovou pečeť a vytáhla složený papír.

Drahá sestřičko!

Dopis začal oslovením, z něhož přímo čišela ironie. Sklopila jsem oči k dalšímu řádku.

Nechci tě zatěžovat zbytečnými okolnostmi, které mne přinutily k věcem, které jsem udělala.
Pokud jsi dostala tento dopis, několik let mě neuvidíš, možná už jsem mrtvá, což tě jistě potěší. Ale přestože se navzájem nenávidíme, jsi jediná osoba, které mohu svěřit své tajemství. Jen ty budeš vědět, co dělat...

Sandaime byl neskutečně trpělivý. Počkal, až si dopis přečtu celý. Rozhodně mu potom neutekl můj šokovaný výraz.
Nezmohla jsem se po dočtení na slovo a podala jsem papír Třetímu, ať se na to podívá sám. Vždyť se to týkalo i samotné vesnice.
„To je opravdu zajímavé,“ vrátil mi dopis, „co s tím budeš dělat?“ Zeptal se mě. Vytřeštila jsem na něj oči.
„Ale ona není mrtvá! Takže se mě to vůbec netýká,“ bránila jsem se chabě. Hokage mě nepřestával propalovat pohledem. Ačkoliv mě tím pohledem propaloval pokaždé, když jsem u něj byla na návštěvě – nejčastěji když jsem byla malé dítě, stejně jsem pokaždé znejistěla.
„Dobře, bude nejméně dva tři roky v kómatu,“ připustila jsem neochotně účinek mého genjutsu.
„Je to tvá rodina,“ upozornil mě Třetí.
„Ne, je to její rodina,“ zamračila jsem se. Už byla opravdu pozdě. Zívla jsem.
„Neměl byste si dávat přesčasy kvůli mně, Hokage-sama,“ snažila jsem utéct od tématu. Třetí mě probodl ještě přísnějším pohledem.
„Měl jsem tady neodkladné záležitosti,“ přerušil mě okamžitě a pokračoval, „Meiri, teď tě nepustím, za pět dní začínají chuuninské zkoušky a já tě potřebuji u sebe.“ Odpustila jsem si úšklebek a poslouchala dál.
„Ale potom se půjdeš podívat do Země Blesku po odkazu tvé sestry,“ přikázal a dodal hned, kdybych chtěla protestovat, „- ber to jako misi.“ Zamumlala jsem si pro sebe něco o neférovém životě a pak urychleně zmizela pryč.

Myslela jsem si, že pro mě tenhle den už skončil – bylo půl dvanácté – a toužila jen po své posteli. Měla jsem ale opravdu štěstí a ještě jsem potkala další členy Listové. Zrovna jsem kráčela uprostřed ulice, když se objevili ti dva. Řítili se ke mně opravdu obdivuhodnou rychlostí – obyčejného člověka by převálcovali, ninju přinejmenším srazili. Já jsem se s pomocí chakry na poslední chvíli odrazila vzhůru, pootočila se a většího pořádně kopla do zad. Stačilo to k tomu, aby oba zastavili. Učitel a jeho žák.

„Ačkoliv se předpokládá, že slušní lidé v tuto hodinu spí, trénovat je lepší mimo vesnici,“ zamračila jsem se na ně a lépe zaostřila. Matko, co to je? Musela jsem se hodně ovládat, abych se nerozesmála nad jejich vzhledem. Zelené obleky, vlasy sestříhané podle hrnce a extra tlusté obočí.
„Omlouváme se, krásná kunoichi,“ pravil pokorně sensei a masíroval si zasažené místo. To už jsem nevydržela a zahihňala se, jedna kvůli oslovení a jednak kvůli určitému zadostiučinění, že ho to bolí.
„Ale docela slušná rychlost,“ poznamenala jsem s uznáním, jakmile jsem zas byla pánem svých emocí. Oba dva nahodili zářivé úsměvy a já v duchu protočila oči v sloup.

„Já jsem Maito Gai a tohle je můj žák Rock Lee,“ představil okamžitě učitel sebe a svého svěřence. Nebýt dobře vychovaná, zeptala bych se, koho to zajímá.
„Meiri,“ usmála jsem se – příjmení jsem opět vynechala, „občas nazývaná Rudý blesk.“ Vynahradila jsem chybějící příjmení alespoň prozrazením přezdívky. Gaiovi spadla čelist.
„Opravdu Rudý blesk? Nejrychlejší kunoichi v celé zemi?“ neskrýval své nadšení.
„To se o mně povídá?“ nepřestávala jsem se usmívat, i když jsem už trochu dostávala křeč, „opravdu...to potěší.“ Chystala jsem se co nejrychleji zmizet.
„Počkejte!“ zastavil mě Maito Gai, „chtěl bych se s vámi ještě setkat.“ Kdybych se dvacet let neučila ovládat, asi bych odpověděla něco s velkou dávkou jízlivosti. Naštěstí jsem to vydržela, nezaváhala ani na chvíli a odvětila, že si ho sama najdu. Potom jsem rychlostí hodnou svého neoficiálního jména zmizela. Dokázala jsem se soustředit jen na jedinou věc – jít spát.

Bylo šest hodin ráno a nikdy neklepal na dveře. Nikdo mě nepřišel otravovat s trénováním či s misí. Ten den rozhodně začal nádherně. Mohla jsem se věnovat běžným věcem – kupříkladu přeprat nějaké mé věci, které přežily z dob dávno minulých. Protože jediný člověk, s kterým bych chtěla jít na procházku, byl s týmem na misi, hned po obědě jsem zamířila do lesa, neboť jsem cítila potřebu protáhnout své tělo po ležení v nemocnici. Bylo docela horko, tak jsem si ohnula nohavice kalhot ke kolenům a košili vyměnila za tričko bez rukávů.

„Uno, duo,“ počítala jsem si pro sebe, když jsem přeskakovala se zavřenýma očima mezi dvěma větvemi. Bylo to cvičení na dokonalou přesnost, neb jsem se pokaždé musela vyhnout dalším haluzím kombinacemi přemetů, salt a podivných cirkusáckých kousků. Právě v nejlepším někdo přišel právě pod můj výchozí strom. Tetování na pravém rameni jsem měla stále zavázané černým šátkem, naštěstí. Ten tmavovlasý kluk určitě netuší, kdo jsem, na to je příliš mladý. Doskočila jsem na větev kousek nad hlavou kluka a spustila se dolů stylem a la Spiderman. Setkala jsem se s bledýma očima bez zorniček. Mozek začal běžet – velice neochotně - na vyšší obrátky.

„No ne, to je přece Hyuugovic Neji-kun!“ zvolala jsem vesele po pár vteřinách napjatého ticha, jakmile jsem se vrátila v čase několik let zpátky. Dostala jsem ho, stoprocentně nečekal, že ho budu znát. Pravda, já byla také zaskočená, že se s ním potkávám. Bylo mi asi třináct let, když se Neji narodil, o rok později Hinata. Pamatovala jsem si na to moc dobře, protože jsem nejen tomuto klanu zrovna dělala poslíčka – no jistě, komu jinému by to strčili, než mně.

„A ty?“ zeptal se mladý Hyuuga. Žádná úcta, pomyslela jsem, ale vzápětí se napomenula – vždyť jsem vypadala jen o tři roky starší.
„Tvoje noční můra,“ odpověděla jsem se stále nepřerušeným pohledem do očí. Ušklíbl se. Trochu mě to naštvalo a rozhodla jsem se jít s pravdou ven.
„Uchiha Meiri, jounin, přechodně v ANBU,“ seskočila jsem na zem a zcela automaticky zaujala bojovou pozici.
„Uchiha?“ ujišťoval se. Pro změnu jsem se teď ušklíbla já.
„Chcete se mnou bojovat?“ upozornil na můj postoj. Se zadostiučiněním jsem si všimla, že mi začal vykat.
„Když se tak ptáš,“ naklonila jsem hlavu na jednu a potom na druhou stranu s dvěma křupnutími, „určitě tě zajímají tvé schopnosti, co, Neji-kun?“ Trochu jsem ho popíchla. Zamračil se. Kývla jsem hlavou směrem k nedalekému cvičišti. Beze slova jsme se tam oba vydali.

„Jestli aktivuješ...“ začala jsem trochu pomaleji, než jsem měla, protože mladému Huuygovi už naběhly žilky okolo očí. Vzápětí šokovaně odstoupil. Nevinně jsem se uculila.
„Dýchej,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale po jeho nesouhlasném pohledu jsem se raději rozhodla vysvětlit, „fakt je ten, že mám dvě chakry, přičemž tu, kterou vidíš jasněji, protože je jí mnohem víc, neumím používat. Dál bych to nerozváděla, protože tě to nemusí vůbec zajímat.“ Probodla jsem ho námitky nepřipouštějícím pohledem.
„Kdyby se ti ale nějakou náhodou podařilo zastavit mou normální chakru a začalo by se dít něco podivného, budeš se snažit utíkat ještě rychleji než já, jasné?“ Dokončila jsem rychle seznámení s mými chakrami. Nejimu došlo, že nic víc mu povídat nebudu. Nechala jsem ho zaútočit.

„Jsi opravdu dobrý. Troufla bych si říct, že momentálně i lepší než Sasuke-kun,“ zapřemýšlela jsem nahlas, když jsem oddechovala. Mladý Hyuuga mě uhnal víc, než jsem čekala, každopádně já jsem musela dávat pozor na bezpečí nás obou, tak jsem ho raději po hodině a půl chytila pod krkem.
„Ani jednou jsem nezasáhl,“ ohradil se.
„No a?“ pustila jsem ho, „Kdyby to byl boj na život a na smrt, vypadalo by to docela jinak. Nešel jsi na mě s úmyslem zabít.“ Neodpověděl.
„Půjdu...“ pronesli jsme oba současně a hned potom ztichli.
„Když dovolíš, doprovodím tě, Neji-kun,“ roztáhla jsem koutky do zářivého úsměvu. Zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla.

Došli jsme k sídlu nejlepšího klanu v Listové. Měla jsem štěstí, Hyuuga-šéf právě trénoval malou dívčinu, snad sedmiletou. Neji-kun se někam vytratil. Počkala jsem si, až skončí souboj.
„Dobrý den, Hiashi-sama,“ uculila jsem se na pána. Měřil si mě podezřívavým pohledem.
„Je to víc než deset let,“ řekl pomalu a výraz v jeho tvář byl přívětivější, „vůbec ses nezměnila, Meiri.“ Vzala jsem to jako kompliment. Hiashi ale věděl, proč jsem doopravdy přišla a jakmile mi představil svou hezkou dcerku Hanabi a ona odešla, zůstali jsme na dvoře sami.
„Nějaké změny? Měla jsi přijít dřív,“ zamračil se nesouhlasně nad mou nezodpovědností.
„Nikdy se nic nestalo,“ bránila jsem se, „popravdě řečeno, mít dvě chakry je nanic, když je neumím používat obě.“
„Ale té bílé máš mnohem víc. Hokage-sama tě měl...“ zkusil poučovat, ale přerušila jsem ho.
„Hokage má lepší věci na dělání než starat se o mně,“ odpověděla jsem.
„Podívám se na to,“ odbočila hlava klanu zpět k tématu a kolem očí Hiashimu naběhly žilky. Nechala jsem se skenovat jeho Byakuganem.
„Vidím jeden otvor, kde se stýká modrá s bílou,“ prohlásil soustředěně a vzápětí přikázal: „Nehýbej se.“

Nehýbej se, když se na mě řítí a chce použít Juuken?!? Stálo mě to opravdu hodně přemáhání, nenakopnout toho pána, neb rána do břicha byla něžná asi jako polibek piraně – ano, té zubaté ryby.
„Oh,“ vypadlo jen ze mě, když jsem se držela za břicho, „to bylo zákeřné, Hiashi-sama.“ Dodala jsem, jen co se mi podařilo nadechnout. Uvnitř mě proudilo něco nového. Písek u mých nohou začal vířit. Sklopila jsem pohled na své ruce. Okolo mého těla se jako had obtáčela bílá chakra. Problém byl v tom, že...

„Nemůžu ji ovládat,“ procedila jsem skrz zuby. Ačkoliv jsem se pekelně soustředila, nemohla jsem uchopit ani trochu. A bílé chakry neustále přibývalo. Zcela proti mé vůli už se okolo mě otáčel chakrový štít. Nic jsem neviděla. Zanadávala jsem a zařvala na Hiashiho kdesi na druhé straně víru. Ani jsem nedokončila větu a dostala jsem podruhé do stejného místa jako předtím druhý úder. Bílá chakra se jakoby vypařila pryč.

Klečela jsem na zemi a držela se za břicho.
„Zajímavé,“ pronesl Hyuuga-šéf. Zavrčela jsem něco o tom, ať si dělá pokusné králíky z někoho jiného. A co mě vytočilo úplně – on se usmíval.
„Není na tom nic zajímavého,“ ohradila jsem se už tak, aby to slyšel, „může ze mě najednou vytrysknout a já s tím nic neudělám.“
„Uvolní se pouze tehdy, když dojde k přerušení toku tvé přirozené chakry, což nemůže udělat mnoho lidí,“ napomenul mě Hiashi, „každopádně už bys měla začít přemýšlet nad tím, jak druhou chakru použít.“ Dívala jsem se na něj pohledem uraženého dítěte a pak neochotně přikývla. Hyuuga se se mnou poté už rozloučil a já se vydala také směrem domů.

Když jsem nastupovala na akademii, zjistili u mě neuvěřitelné množství druhé chakry. Hiashi Hyuuga z příkazu Hokageho zkoušel tuto chakru vyvolat, ale tehdy jsem byla příliš malá na jeho zkoušky s Juukenem. Věděla jsem, že mám další problém. Na tom dvoře to bylo...děsivé. Rozhodně to nechci zažít znovu. Protáhla jsem se a zívla. Musel být tak akorát čas na večeři, tak jsem se rozhodla alespoň jeden den jíst ve správný čas a zamířila do středu vesnice. Sotva jsem dojedla a vyšla do ulic, odchytil si mě jeden ANBU. Přišla jsem k němu blíž.
„Co se děje? Nikam nejdu,“ oznámila jsem na rovinu hned předem svou nechuť plnit mise. Shinobi neodpověděl, jen mi předal složený lísteček a zase zmizel. Rozložila jsem papírek.

Meiri, ANBU nenašli žádnou stopu po Naiaki. Vzhledem k tomu, že jsi nesplnila misi, budeš za tři dny pomáhat u brány.

„Pche, co si o sobě myslí?“ zašklebila jsem se nesouhlasně nad Třetího příkazem. Za tři dny, jistě, to budou přicházet účastníci chuuninských zkoušek. Jak to vidím, budu zase lítat z jednoho konce Konohy na druhý. Zamyšleně jsem procházela ulicemi, už trochu prázdnějšími. Přemýšlela jsem o omladině Listové, nostalgicky vzpomínala na léta, kdy jsem já vyšla z akademie. Pravda, vzala jsem to rychleji než oni. Ze snění mne vytrhl štěkot malého bílého pejska, který se na mě řítil ulicí. Chtěla jsem mu uhnout stranou, ale nečekala jsem, že to čtyřnohé štěně na mě bude chtít skákat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ležela na zemi a obličej mi vesele oblizovalo roztomilé bílé zvířátko. Chjo, to je zas den...