Vysokou rychlostí - část XII.

Vysokou rychlostí - část dvanáctá - Další nebezpečná věc

„Hej, Akamaru!“ zařval na druhém konci ulice chlapecký hlas. Se smíchem jsem chytila malého pejska a postavila ho na zem, nakonec pohled stočila na hulákajícího kluka. Kapuce mu spadla dozadu a odhalila rozježené hnědé vlasy, široký úsměv lemovaný dvěma červenými pruhy mě přesvědčil o jistě sympatickém klukovi.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě trochu starostlivě, jakmile přišel blíž. Pročpak mi tykají? Ne, že bych potřebovala vykat, ale jak si můžou myslet, že jsem ještě nedospělá malá...
„Jo, jsem,“ usmála jsem se.
„Třeseš se,“ upozornil mě mladý genin. Až teď jsem si všimla svých chvějících se rukou a rychle je schovala za záda.
„To nic není,“ zakřenila jsem se nevinně a mimoděk sklopila pohled dolů na bílého Akamarua, který okolo mě začal vesele poskakovat.
„Heh, líbíš se mu,“ zašklebil se přátelsky chlapec, „jsem Inuzuka Kiba a tohle je Akamaru.“ Představil vzápětí sebe a svého psího kamaráda.
„Meiri,“ představila jsem mu a oplatila přátelský škleb.
„Nikdy předtím jsem tě tu neviděl,“ poškrábal se rozpačitě na hlavě a pak si znovu zakryl rozcuchanou kštici.
„No,“ uchechtla jsem, „byla jsem asi tak dvanáct let pryč na misi, což ses tuším zrovna narodil, když jsem odcházela.“ Vychutnala jsem si jeho zmatený výraz.
„Ty...vy...,“ zkusil to k mému vnitřnímu zlomyslnému uspokojení s vykáním.
„Když už jsi začal s tykáním, tak si ho nech, Kibo-kun,“ vyplázla jsem špičku jazyka a cítila jsem znovu jako ono pubertální děvče, které jsem musela většinu času skrývat za masku bezcitného shinobiho.
„Ale teď mě omluv, mám ještě něco na práci,“ rozloučila jsem se s ním a dodala, „doufám, že se ještě uvidíme.“
„Jasně, hm, tak se měj, Meiri,“ zamával mi a Akamaru se připojil zaštěkáním. Naposledy jsem se na oba usmála a zmizela. Doslova.

Krátce jsem povečeřela v jedné nejmenované restauraci a vydala se domů, pevně rozhodnuta umýt se a konečně se pořádně vyspat ve vlastní posteli. To by ovšem nesměl sedět na okně jounin, co se právě vrátil z mise. Jako obvykle začtený do své perverzní knihy. Pár vteřin jsem muže jen pozorovala, pak jsem k němu přišla blíž, jemně do něj bokem drcla a koketně naklonila hlavu na stranu tak, abych mu zabránila číst. Měla jsem teď obličej jen pár centimetrů od toho jeho. On spal.

Tiše jsem se pro sebe zasmála a zlehka muže políbila na maskou zakrytou tvář.
„Ah, Meiri,“ zaostřil na mě.
„Neměl bys usínat na oknech zvenčí, ještě by mi tě někdo ukradl,“ naoko jsem ho pokárala, „půjdeš dovnitř?“ Jenom svou přítomností mi zvedl náladu. Kakashi seskočil dolů, mezitím už se mi podařilo odemknout dveře.
„Třesou se ti ruce,“ všiml si také, „co se stalo?“ Nasadila jsem zářivý úsměv.
„Pan Hyuuga si hrál s mým chakrovým oběhem, ale to se spraví,“ vysvětlila jsem a dál se k tomu nehodlala vracet. Nečekala jsem na žádné přikývnutí, vtáhla jsem Kakashiho dovnitř a nohou zabouchla dveře.

Dloubla jsem bělovlasého jounina do žeber. Bylo okolo šesti hodin ráno, tedy doba, kdy se mé tělo automaticky budilo. Stála jsem nad spícím mužem a v očích mi jiskřil rošťácké jiskřičky.
„Vstávat a cvičit,“ nedala jsem si pokoj. Kakashi se konečně vzbudil a shodil mě zpátky na postel. Vypískla jsem a začala se s ním prát. Jak se dalo očekávat, skončilo to 1:0 pro něj.
„Kakashi-sensei zase přijde pozdě,“ neubránila jsem se úsměvu. Stejně mě odmítl pustit ze svého sevření, nakonec se mi podařilo přesvědčit ho, ať mě pustí, že udělám snídani. Cestou do kuchyňky jsem sebrala prázdnou láhev od saké. Po jídle jsme se rozloučili. On odešel za svým týmem – beztak zase pozdě – a já měla taky svůj plán. A pozítří mám ono pomáhání u brány, vzpomněla jsem si.

Zamkla jsem dveře od svého příbytku a vyrazila do ulic vesnice, tetování stále bezpečně ukryté pod šátkem. Musela jsem připadat lidem trochu podivínsky, protože jsem se okolo nich proplétala se zavřenýma očima. Bylo mi to vcelku jedno, mířila jsem jen na nějaké prázdné místo, kde bych se mohla nerušeně posadit a soustředit. Uznala jsem už, že Hiashi-san má pravdu – měla bych něco dělat se svou druhou chakrou. Po dvaceti šesti letech to bylo docela rychlé rozhodnutí, pomyslela jsem si a musela se pousmát. Ale vlastně až teď jsem měla nějaký čas trochu více se věnovat sobě. Během mé mise bylo normální se alespoň jednou denně s někým porvat – bojovala jsem a bojovala, nosila zprávy přes nepřátelské území, a když jsem měla pár dní nějaké volno, rozhodně jsem ho nehodlala promeditovat. Ale dnes, dnes byl čas.

Sedla jsem si vedle říčky do tureckého sedu, spojila ruce a zavřela i oči vnitřního zraku. Svou přirozenou modrou chakru jsem odmítala, snažila jsem se soustředit na místo, které označil Hyuuga. Zpočátku to bylo těžké, myšlenky mi neustále ubíhaly někam jinam. Rozesmátý Naruto, Kakashiho úsměv, zamračený Sasuke, Kakashiho úsměv, bledé oči Nejiho, Kakashiho úsměv...

Po půlhodině jsem sama sobě vynadala a začalo to všechno brát vážněji. Čas plynul a náhodný kolemjdoucí by mohl říct, že se nic nedělo. Ale uvnitř mě spolu bojovaly dvě chakry. Bílá oproti modré působila nahuštěně, pevněji a rozhodně ničivěji. Přesto jsem ji chtěla vyvolat a ovládnout. Když už poněkolikáté zvítězila modrá, chtěla jsem s tím vším seknout, ovšem myšlenka na Naiaki se mi najednou vetřela do hlavy a hlodala tak dlouho, než jsem se znovu odhodlala zkusit to s bílou chakrou ještě.
„Dej mi jen trochu,“ zavrčela jsem v duchu na vetřelce v podobě bílé chakry. Ruce mi začaly podivně brnět. Otevřela jsem oči. Okolo spojených dlaní probleskovala ona bílá chakra. Velice opatrně jsem sílu uchopila, udělala několik pečetí a pak pravou rukou švihla před sebe.

Zářící chakrové ostří vyletělo z mé ruky a čistým řezem skácelo vzrostlý strom.
„No potěš,“ ušklíbla jsem se. S tímhle jsem nepočítala, chtěla jsem to vlákno jen obmotat okolo kmene. Alespoň ruce se mi netřásly, i když mi bylo podivně špatně. Každopádně byl už nejvyšší čas odejít, protože se řádně zešeřilo. Seděla jsem v lese až do večera, ani jsem si to neuvědomila. Celý den ztracený, ale aspoň jsem zjistila, že mám hodně nebezpečnou věc. Bude lepší, když to nebudu používat. Až doteď jsem si přeci vystačila s normální, modrou chakrou, tak proč bych měla používat tu druhou?
„Protože tě to láká,“ odpověděl neodbytný vnitřní hlas, „láká tě zjistit, co všechno dokážeš. Protože nevíš, co jsi zač, chceš aspoň...“
„Ticho,“ zavrčela jsem a doufala, že nikdo není na blízku. Být známou schizofreničkou by mi ještě scházelo.

Z lesa jsem hned zamířila ke Třetímu, doufala, že ještě bude ve své pracovně. Požadoval po mně hlášení o neobvyklých věcech a někdo to stejně vědět musel, tak proč to neříct osobě, která už tak má starostí nad hlavu, zlomyslně jsem se zašklebila a vyběhla schody nahoru. Popravdě řečeno, být já Hokage, tak bych sama sebe zabila. Ale ještě mě přijal. Kage Konohy mě pozorně vyslechl, vyjádřil svůj údiv nad tím, že se mi podařilo za jediný den vyvolat již několik zmiňovanou bílou chakru a následně mě i namíchl dotazem, proč jsem to neudělala už dřív. Nasupeně jsem mu sdělila, že tu chakru odmítám používat. Na to neodpověděl, ale já si jeho myšlenky mohla jasně přečíst – Někdy se tomu už nevyhneš. Odešla jsem pryč.

Přišla jsem si opravdu podivná. Nejrychlejší. Kekkei genkai Uchihů. A i tahle bílá chakra, i když, byla jsem přesvědčená, že její používání bude mít nějaké důsledky – každá mocná technika měla. Nepřehnali to trochu mí rodiče? Co byli vlastně zač? A co Naiaki? Možná bych mi ani občas nevadilo být docela obyčejná kunoichi, plnit spíš jen mise typu B, proč ne. Tak jsem přemýšlela, trochu naštvaná sama na sebe za to, co jsem. Stála jsem na skále, do níž byli vytesáni Hokagové a nechala večerní vánek, ať mi cuchá rudé vlasy. Párkrát jsem tady utekla z Akademie, hlavně když bylo v létě moc horko a mně se nechtělo ve třídě spát. Pokaždé jsem pak za to dostala vynadáno, ale stejně jako mí spolužáci, nic jsem si z toho nedělala.

Druhý den jsem zasvětila odpočinku a večer procházce se synem Bílého tesáka. Tam skončilo mé flákání, protože hned další ráno jsem zdravila dva ninjy, kteří seděli u hlavní brány. Neznala jsem je, ale navzájem jsme se celý den pošťuchovali. Vsázela jsem se s nimi, za jak dlouho se mi podaří doručit různé zprávy – a že jsem běhala opravdu rychle, protože jsem chtěla vidět účastníky chuuninských zkoušek. Nejvíc mě zaujala trojice geninů z Písečné. Střapatá blondýnka s vějířem, červenovlasý kluk s divnou tykví na zádech a trochu větší chlapec v černém obleku, díky kterému připomínal přerostlou kočku, s nějakou mumií na zádech. Ovšem kdyby si nepatlal obličej tou fialovou barvou, byl to docela pohledný ninja. Občas jsem zalitovala, že nejsem o něco mladší.

Každopádně jsem si nemohla odpustit, abych s ním nešla promluvit. Odchytila jsem si skupinku v jedné uličce a postavila se na zídku.
„Hej, chlapče,“ zahalekala jsem na něj pak, když procházel okolo. Otočili se oba, ten s červenými vlasy vypadal, jako kdyby mi chtěl vážně ublížit.
„Ty v tom černém oblečení,“ upřesnila jsem raději. Zůstal stát na místě a měřil si mě podezřívavým pohledem, zbylí dva se vydali pomalu dál, zřejmě s tím nechtěli mít nic společného.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.
„Když chceš znát něčí jméno, tak se představ první,“ zavrčel nepřátelsky.
„A páni se představují první. To máme remízu. A vzhledem k tomu, že já se ptala první, máš smůlu,“ založila jsem si ruce v bok.
„Kankurou,“ nehodlal se dál hádat, „co po mně chceš?“
„Vlastně nic,“ pokrčila jsem rameny a chtěla seskočit dolů, ale moje nohy něco drželo. Chakrová vlákna. Ty malý prevíte. Pohla jsem jen dvěma prsty a mé vlastní vlákno se Písečnému ninjovi omotalo okolo krku. Trochu jsem smyčku utáhla.

„Díky, že mě pustíš,“ sladce jsem se usmála. Zamračil se, očividně se mu to nelíbilo, ale poslechl mě. Zrušila jsem i svou techniku a konečně mohla dolů bez toho, abych si zlomila vaz.
„Takže ty taky používáš chakrová vlákna?“ ušklíbl se.
„Většinou. Ale nejsem jako ty,“ nechala jsem krátkou pauzu, „loutkář.“ Podle jeho výrazu jsem se trefila. Měla jsem nejisté tušení ve chvíli, kdy mě chytil.
„No nic,“ usmála jsem, „ráda jsem tě poznala, Kankurou, ale měl bys dohnat ostatní. Ještě se uvidíme.“ Zvedla jsem ruku na pozdrav a odběhla pryč. Ale přeci jenom se ke konci rozhovoru usmál. Byl to opravdu docela hezký kluk. Jenže moc mladý.

Okolo oběda mi bylo dovoleno odejít, co jsem měla ale tušit, že v tom bude nějaký háček. Zavolal si mě sám pan Morino Ibiki. Toho jsem se bála od svých sedmi let, kdy mě k němu poslali na rozhovor – to jak jsem si vypůjčila svitek Zakázaných pečetí. Vlastně mě tehdy jenom trochu postrašil, ale i tak respekt k němu přetrvával. Přešlápla jsem z nohy na nohu a zvedla hlavu. Můj pohled se setkal s jeho.
„Malá uličnice Meiri-chan,“ k mému obrovskému překvapení se usmál. Zakřenila jsem se na oplátku zpátky a čekala, co po mně bude chtít.
„Jeden ninja, co měl dohlížet na první zkoušku, onemocněl. Nechceš to vzít místo něj? Oči máš dobré,“ sdělil mi, za co vyměním pomoc u brány. Pokrčila jsem rameny.
„Co mi zbývá?“ A vlastně si můžu prohlédnout úplně všechny geniny, i ty z Listové. Hned jsem vyfasovala svůj vlastní zápisník a tužku.

Když jsem popobíhala za rázujícím Ibikim, šťastně jsem se culila, že budu moct sem tam po někom beztrestně hodit kunai. Ano, ano, cítila jsem se důležitě, jako malé dítě, co dostane stejnou katanu, jakou má jeho tatínek. Ibiki rozrazil dveře hlučící třídy.