Vysokou rychlostí - část X.

Vysokou rychlostí - část desátá - Šach, ale ne mat

Nebyl problém sledovat krvavé stopy.
„Naiaki se vyrovná mé rychlosti,“ sdělila jsem oficiálnímu vůdci skupiny, „a ninjutsu mi lehce přeruší tou bariérou. Jediná možnost je...“ Přikývl na souhlas. Sevřela jsem ruce v pěst. Zřejmě to bude bolet, ale někdo to prostě udělat musí. Zrychlila jsem a předběhla svou skupinu. Čím dříve bude boj ukončen, tím dřív se vrátím za...ne, do Listové.

Byla to jen malá loučka, ale alespoň to ještě více zkrátíme.
„Sundej si tu směšnou masku, Meiri,“ zavrčela na mě Naiaki. Celé tělo měla pokryté černými značkami, ránu na břiše měla jen provizorně zavázanou kusem obvazu, kdo ví kde ho vzala. Nezajímalo mě to, ale masku jsem si sundala a odhodila za sebe. Pak jsem plynulým pohybem vytasila katanu.
„Víš, Naiaki,“ namířila jsem jí zbraň mezi oči, „říkala's, že to ukončíme rychle. Na to, jakou rychlostí se obě pohybujeme – dost to protahuješ.“ Jen jsem to tak plácla, aby se soustředila na mou řeč. Během posledních slov jsem už vyrazila vpřed.

Vzpomeň si na všechno, co ses naučila, říkala jsem si v duchu. Zvláště poslední zápas s Kakashim byl přínosný. Aktivovala jsem Sharingan, ale dávala si pozor, ať si jej Naiaki nevšimne – při naší rychlosti byla dost velká šance na přehlédnutí takových drobností jako barva očí. Problém byl v tom, že má sestra teď měla hrozivou chakru a nedávala mi moc příležitostí zranit ji. O to mi ale moc nešlo. Chtěla jsem od ní něco jiného. Aby mě chytila.

Zatím jsem si držela černovlásku od těla a snažila se útočit ze slepých úhlů či na problematičtější místa – a že jich moc nebylo. Jen se mi smála a uskakovala či vykrývala mé údery. Soustředila jsem víc chakry do nohou a neustále kolem ní kroužila. Chtěla jsem ji jen párkrát škrábnout, víc ji rozzuřit. Rozběsněný člověk se chová neuváženě. Dobrý shinobi je pánem svých emocí v každé situaci. A Naiaki nikdy nebyla moc dobrá ve věcech jako ovládání se.

Naschvál jsem pomaleji švihla zbraní před jejím obličejem, čímž jsem jí dala až nápadnou šanci k útoku. Jutsu neviditelné bariéry mě prudce srazilo na stranu a přilepilo zády ke kmeni vysokého stromu. Čekala jsem to, přesto byl náraz dosti bolestivý. Skupina ANBU už byla blízko. Výborně. Zavřela jsem oči. Naiaki přišla až úplně ke mně.
„Tohle už je dost rychlé?“ zeptala se a natáhla dopředu pravou ruku. Chakrová stěna mi začala drtit levou polovinu těla. Zasténala jsem bolestí. Ještě chvíli.
„Drtí ti to tělo, že?“ vyžívala se Naiaki v mučení a ještě víc zesílila tlak. Z té bolesti zešílím. Prudce jsem otevřela červené oči a zadívala se do těch jejích.

Dvě ženy stály naproti sobě. Jedna s vlasy stejnými jako svět okolo a pronikavým očima, druhá se jí neuvěřitelně podobala vzhledem, jen vlasy měly barvu havraních křídel. První se usmála a vykročila kupředu. Černovlasá se obrátila k útěku. Létaly okolo ní zbraně a sekaly do ní. Nebyly skutečné. Ale bolest ano. Snažila se dostat do nějakého úkrytu, ale kolkolem byla jen pustá pláň. Prchala dál, svist zbraní ji doháněl k šílenství. Z celého těla černovlasé ženy tekla krev. Podivné bytosti s dlouhými chapadly jí bránily v pohybu. Otočila se zpátky. Hrudí jí projela ostrá katana. Vykřikla a sesula se na zem.

Zhroutila jsem se do trávy, když už mě nedržela technika bariéry. Jeden ANBU mě okamžitě podepřel a pomohl mi k opodál ležící Naiaki. Cestou jsem si nasadila zpátky svou masku ANBU, kterou mi podal.
„Je mrtvá?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.
„V bezvědomí,“ potvrdil další muž. Pomalu jsem si k ní klekla. Nemohla jsem bez příšerné bolesti hýbat levou rukou a nohou, ale tři pečetě jsem přesto složila. Ve chvíli, kdy jsem natahovala dlaně směrem k ženině srdci, prostor ozářilo jasné světlo. Instinktivně jsem pevně zavřela oči a zaclonila si je i pravou rukou. Můj společník, ANBU Toshiro, mě okamžitě přemístil zpět mezi stromy. Na kůži jsem jasně cítila obrovský žár. Po dlouhých deseti vteřinách konečně žár ustal a my se vrátili na spálenou paseku. Tělo bylo pryč.
„Zatraceně,“ procedila jsem skrz zuby a chtěla se podívat dál. Jakmile jsem se pustila Toshira, levá noha neunesla zbytek těla a já se zhroutila na ještě teplou zem.

„Meiri-sama,“ řekl skoro vyčítavě ANBU a znovu mě podepřel. Tři zbývající členové skupiny jen pokynuli hlavami a zmizeli mezi stromy. Znovu jsem na sebe zanadávala. U paty stromu, pár metrů přede mnou, mě zaujala bílá skvrna. Ukázala jsem na ni hlavou.
„Co je to, Toshiro-san?“ zeptala jsem se. Vstal a udělal několik kroků.
„Nějaký dopis,“ oznámil, když věc zvedl ze země. Chvíli prohlížel papír ze všech stran, než v rohu našel rozmazané znaky.
„Myslím, že je tu napsáno Meiri,“ přečetl po náročném luštění a podal mi pečlivě zalepenou obálku. Podívala jsem se na písmena a okamžitě poznala odbyté tahy. Určitě to napsala Naiaki mně. A určitě i dávno, neb vedle byl naškrábán i rok – psala to před čtyřmi lety. Schovala jsem dopis do svého pouzdra, nehodlala jsem to otevírat teď. Nic dalšího už Toshiro v okolí nenašel. Po třech hodinách, kdy jsem si zběžně zafixovala levou nohu a ruku, se vrátili ostatní. Nikoho ale nenašli, ani žádné stopy. Zamračila jsem se.
„Budeme ještě pár dní pátrat,“ rozhodl ANBU lídr, „a vy se vrátíte do Konohy.“ Nezbylo mi než souhlasit. Byla jsem nepoužitelná.

Toshiro mi pomohl na nohy a pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu do vesnice. Mohla jsem používat jen pravé končetiny, takže se cesta trochu protáhla. Neměla jsem sice nic zlomeného, ale celou cestu jsem vlastně přeskákala na pravé noze. Chudák Toshiro musel být ještě víc unavený než já, protože mě celou cestu podpíral. Že bych měla dvakrát dobrou náladu se říct nedalo. A dopis v pouzdře mě tížil jako kdybych si tam dala několik kamenů.

Několikrát mi zacukalo v obličeji, když jsem se snažila otevřít oči. Po zjištění, že mi ve výhledu stejně brání kus mokré látky, jsem to vzdala a použila zrak vnitřní. Trvalo mi jen chvíli, než jsem rozpoznala nemocniční pokoj. A na židli u postele si nějaká osoba docela nevzrušeně četla.
„Nemáš nic lepšího na práci?“ rýpla jsem si okamžitě.
„Už ses probudila,“ řekl, ale knihu neodložil.
„Výborné dedukční schopnosti,“ okomentovala jsem, v duchu se usmívala.
„Jak ti je?“ ani se neobtěžoval odložit svůj Flirtovací ráj. Domyslela jsem si, že se na mě dívá – takové detaily se rozpoznávaly na jistotu už hůře. Teprve teď jsem si začala všímat svého těla. Slabá horečka. Levá noha už zřejmě docela v pořádku, ruka trochu bolela, ale nic strašného.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem, aniž bych odpověděla na předchozí otázku.
„Dnes je to třetí den, co tě přinesli. Lékařský ninja z tebe nebude. Když sis fixovala nohu, dostala se ti tam nějaká infekce,“ vyčetl mi, jako kdyby tomu on rozuměl. Ach ano, těsně před bránou jsem omdlela, vzpomněla jsem si. Na jouninovu výtku jsem nereagovala. Chvíli bylo ticho.
„Kakashi,“ ozvala jsem a když se ozvalo „hm“, pokračovala jsem, „co tady děláš? Nejsi čirou náhodou vedoucí týmu?“ Nevzdávala jsem se ve vyptávání. Vlastně jsem tak nějak chtěla, aby odešel. Ne, že bych jej nechtěla u sebe, ale mohla bych potom lehce zmizet. Jako kdyby mi četl myšlenky.
„Dnes mají volno,“ vymluvil se, „a někdo tě musí hlídat.“ Dodal potom. Živě jsem si představila jeho úsměv.
„Jsem už zdravá. Jdu domů,“ vyhrkla jsem a chtěla vstát z lůžka. Přitlačil mě zpátky.
„Teprve po půlnoci ti klesla horečka. Jestli tě nechám odejít, lékařský tým mi to spočítá. To bys mi neudělala,“ začal mě citově vydírat. V odpověď jsem se jen zlomyslně zasmála. To si piš, že jo.

Odchod z nemocnice jsem si vydupala už odpoledne. Kakashi se vypařil z mého pokoje po obědě, když jsem znovu usnula. Probudila jsem potom okolo tří hodin a hned se chystala k odchodu. Jeden lékař se sice snažil argumentovat, že ještě nejsem úplně v pořádku, ale když jsem mu drze odpověděla, že to nebudu nikdy, nechal mě být. Hned poté, co jsem si zašla domů pro čisté oblečení, jsem se rozhodla dát si další jídlo – Ichiraku ramen jsem se obloukem vyhnula a zamířila raději jinam. Osud tomu chtěl, že v oné restauraci zrovna seděl jeden nejmenovaný sensei se svým týmem. A já se s nimi měla docela nedobrovolně seznámit.

Procházela jsem okolo skupinky právě ve chvíli, když baculatý chlapec během pár vteřin spořádal porci pro tři lidi.
„Chouji, měl bys už přestat, bude ti špatně,“ snažil se ho jemně upozornit jounin s cigaretou v puse. Neudržela jsem jazyk za zuby.
„Jíst je zdravé, ne?“ mrkla jsem s úsměvem na Choujiho, čímž jsem si okamžitě získala jeho sympatie. Stále jsem ještě mohla projít dál a oni by na mě zapomněli, bohužel, jakmile na mě drahý sensei vytřeštil oči, bylo pozdě.
„Odněkud tě znám,“ zamyslel se. Podezřívavě jsem si ho prohlížela. Po chvíli mi svitlo, dřív než jemu.
„Asuma. Jistě, třikrát jsme spolu hráli Shógi,“ pousmála jsem se při vzpomínce na ty tři večery. Přišel vyzvednout do mého chvilkového stanoviště pár dokumentů, ovšem kvůli šílené bouři se jeho pobyt trochu protáhl – a tak jsme hráli Shógi.

I on si mě konečně přesně vybavil. U stolu seděl ještě jeden černovlasý chlapec se znuděným výrazem ve tváři, který se představil jako Shikamaru. Tak jsem se jedinou větou dostala do pochybné společnosti kuřáka a dvou opravdu nebezpečných mladých mužů.
„Asuma-sensei,“ oslovil Shikamaru svého mistra, když jeho kamarád jedl další porci, „porazila vás Meiri-sama v Shógi?“ Asuma se zasmál.
„Vedu dva ku jedné,“ pochlubil se. Pod stolem jsem ho nakopla do holeně.
„Lháři!“ zamračila jsem se na něj, „když jsem poprvé vyhrála, na další dvě hry jsi mě opil. Zkus si hrát s dvojnásobným počtem figurek!“ Asuma se pobaveně uchechtl.
„Jestli porazíš jeho,“ kývl hlavou na svého svěřence a vyfoukl cigaretový kouř, „přiznám, že jsi lepší.“ Kritickým pohledem jsem zhodnotila jeho žáka. Fakt byl, že tenkrát jsem vyhrála jen díky neustálému rozptylování.
„Zkusit se má všechno,“ pokrčila jsem rameny.
„To je otrava,“ prohlásil Shikamaru.

Bylo k půlnoci. Protřela jsem si oči a zahleděla se na desku s figurkami. Shikamaru seděl na druhé straně se spojenýma rukama. Ten kluk byl rozhodně lepší než Asuma, určitě mnohem chytřejší stratég než já. Nutil mě příliš přemýšlet – ano, to jsem dělala strašně nerada. Jistě, měla jsem docela vysoký inteligenční kvocient, ale nechtělo se mi zbytečně myslet – v bitvách byla má jediná strategie zaútočit a zneškodnit cíl. Něco málo jsem s tím klukem měla společného – lenost, či spíš žádnou motivaci zbytečně se namáhat. Na druhou stranu mělo mé tělo přespříliš energie, takže u mě se to vyrovnávalo. Shikamaru přesunul figurku a ohrozil tím mé dvě. Odpověděla jsem mu okamžitě dalším tahem. Vlastně už mi bylo jedno, jestli prohraji nebo ne, chtěla jsem jít spát.

„Hej,“ zaprotestoval. Zamžourala jsem na desku.
„Jé, šach,“ ušklíbla jsem se. Kdo ví, jak by ta hra dopadla – šach mat to nebyl, kdyby ji v té chvíli nepřerušil jeden člen ANBU, který zakopl – pravda, měla jsem v tom prsty já svým nevinným protáhnutím se – o desku a všechny figurky se rozsypaly po zemi.
„Omlouvám se,“ podíval se ANBU letmo na spoušť, „Meiri-sama, Hokage by s vámi chtěl mluvit.“
„Cože? Teď?“ vytřeštila jsem na něj oči, „není trochu brzy?“ Protočila jsem oči v sloup nad nespavostí Třetího.
„Promiň, Shikamaru, někdy příště,“ povzdechla jsem si a rozloučila se. Ten kluk by mě i klidně porazil, možná je dobře, že prchám, říkala jsem si cestou. Shikamaruovo „to je otrava“ jsem už neslyšela.