Náš svět /10/ Zpátky do minulosti

Neviděla jsem mu do tváře. Stál blízko. Slyšela jsem jeho dech, ale noc byla příliš neprohlédnutelná, takže jsem nemohla zahlédnout jeho tvář. Byla jsem unesena, ale protože jsem byla až příliš vyděšená, neuvědomovala jsem si to.
Až moc dobře jsem odhadla jeho pohlaví. Byl to muž. Měl silný dech. Jeho srdce tlouklo silně a odvážně. Když na mě promluvil, jeho hlas měl skákavý podtón, stále však stejně hluboký.
Odhadla jsem jeho naložení se mnou. Chce mě k něčemu využít. Už pro to, že mě dokázal donést až sem.
Nebo se něčeho bojí.
Je to snad strach, jenž ho tísní, že chce využít někoho o koho se nebude muset bát? Ale otázkou nebylo jen na co chce využít někoho tak mladého a neosvědčeného, nebo co je věc tak důležitá a nebezpečná, kterou by nedokázal udělat sám, ale i proč. Proč já? Proč ne někdo důležitý, někdo kým si může být jistý?
Nevím svůj původ. Vlastně se ani já sama moc dobře neznám. Tak proč tedy?
Ale možná, že mu nejde o mé schopnosti, ale o pouhé nasazení mě někam, kde by on sám zemřel. Já tedy také.
Poznala jsem, že se ke mně sklání blíže. Nedošla ke mně odpověď na otázky, ale jeho dlouhé stisknutí mé ruky a náhlému rozevření mé pevně stisknuté dlaně. Škubla jsem sebou, protože mi právě levá ruka vypověděla službu a jeho stisk byl až příliš silný.
Tisknul mou- teď rozevřenou ruku- tak silně, že nebylo možné mu ji ze sevření vytrhnout.
Něco mě zastudilo na dlani. Přitlačil mé prsty k sobě a zavřel ji. V ruce mi zůstalo něco studeného s ostrými hranami. Po ohmatání povrchu, jsem ucítila něco teplého. Pomalu mi to stékalo ze dlaně, až k loktu dolů.
Přisunula jsem si ruku blíže k nosu a ucítila nasládlý pach krve.
Ohmatala jsem ten ostrý předmět znovu. Nepřipomínalo mi to nic, co jsem už někdy měla v ruce.

Nad Konohou prosvištěl tmavý spěchající stín. Měsíc už získával podobu zářivého koláče, když vesnici skrytou v listí prosvítilo ještě jiné bílé světlo pronikající z míst, kde se mihla právě ta tmavá postava.
Měsíc překryt tmavým pláštěm mraků pomalu plul nocí stejně černou jako plášť toho, jenž chvatně běžel do míst, kde se skrývalo několik čekajících ninjů.
Paprsky toho mizejícího koláče v bílém šatu ozářili postavu. Stále však nebylo možné vidět tvář, protože byla skryta pod kapucí.
Odhrnul ji. Nezdálo se to však být značnou chybou, protože měl obličej schován za tmavou maskou, od níž se odráželo měsíční světlo.
Čekání tří skrytých ninjů překazilo náhlé sychravé počasí.
Nastal déšť.
Zřejmě muž se teď napřímil a pohlédl nad sebe. Cosi pošeptal větru a ten se rozburácel ještě více. Stromy, keře a světlé trávy pokažené sluncem sebou cloumaly a pohazovali ve víru větrné vášně.
Byli odhaleni.

***

„Víš co máš dělat?“
„Ano, ale stále jste mi neodpověděl na otázky.“
„A k čemu ti budou odpovědi. Vždyť právě bez nich jsi volná.“
„Nejsem. Svazuje mě neznalost.“
„Neptej se mě. Odpovědi přece dostaneš, až se vydáš tam kam jsem ti řekl.“
„Ale- “
„Jdi už…ztrácíš čas a ten v této chvíli potřebuješ nejvíce. V něm je odpověď. Ano, v čase je odpověď na tvé hloupé a bezcílné otázky“
Ukončil větu a odešel. Nechal mě tam samotnou a ani jsem zcela nepoznala jeho tvář. Rysy v měsíčním světle vybledly jakmile mi zakryl oči páskou a přenesl mě ještě dále do hlubin tmavé chodby. Možná jeskyně, ale nebyla jsem si zcela jistá.
Dostala jsem možnost dostat se ven, ale zradit a utéct nemělo cenu…našel by si mě.
Utřela jsem si slzy, které vyhrkly z mých očí, pomalu si zvykající na prudké měsíční světlo, když jsem vyšla ven ohromena chutí větru.
Stiskla jsem kámen a stále hledíc na zem jsem si ho pověsila na krk. Nezajímala mě barva, nezajímal mě lesk. Možná bylo proč…Viděla bych akorát stopu mé rudé krve.

***

První útok přišel zepředu. Tváří v tvář se tři odhodlaní postavili čelem k nepříteli.

***

„To je dobré.“ pochválil si Naruto po domácku uvařenou rybí polévku.
„Smrdí to, ale pořát to chutná jako ryby.“ zamlaskala Sakura a pustila se do světlého masa.
„Jsem ráda, že tě opustila únava a taky jsem ráda, že ti chutná. Pár dnů si dáme oddych co říkáte?“ začala Zuzana otázkou mířenou na Naruta, a Yuuki s radostí pokračovala: „Dneska by jsme mohli jít třeba do kina, nebo do nějaké dobré restaurace.“
Naruto si olízl rty, aby dal najevo, že s restaurací plně souhlasí.
„Ukážeme vám školu.“
„Hřiště…Můžeme si zahrát s někým vybíjenou. Co já vim, tak tam je vždycky nějaká mládež a hraje tam.“ doplnila ji Zuzana a snaživě kousala nedovařenou zeleninu, přemýšlejíc o svém kuchařském umění.
„I za sychravého počasí.“
Zuzana se zamyslela. „Když o tom tak přemýšlím,tak se mi nikam nech-.“ zadrhla se však, protože byla napomenuta bolestivým Yuukiným dloubnutím do žeber.“
Kuchyní se linulo mlaskání. Každou chvíli někdo, nějakým vhodným způsobem, pochválil Yuukinu rybí polévku, přičemž se snažil rozžvýkat tvrdou zeleninu.

***

Následoval tvrdý útok neznámého protivníka. Obalen však vášní větru, dokázal jakýkoli útok tří odvážných shinobi odrazit.
Po několika minutách se dlouze a znatelně nadechl. Všichni byly v té chvíli překvapeni sílou větru a každé drobnosti v ní poletující.
Sáhl si pod plášť a vytáhl jakýsi malý červený předmět.
Sundal masku.
Všichni zůstali stát jako opaření.
„Co jste si mysleli, že budu hodná? Hlupáci…nikdy mě nenapadlo vám pomáhat.“

***

Přenos dokáže jen hrstka lidí. Nelze poznat, zda jsi k tomu určen…musí se to vyzkoušet. Té zkoušky se já bojím.
Jsem zbabělec.
Pomož mi a dostaneš něco o co tak dlouho stojíš…sílu.