Šestý živel 22 - Poslední vteřiny

„Poslední přání dědo?“ zamračil se na Danzoua, který se ho až lekl, jaký měl výraz. Pak to byla totální destrukce. Sebral Danzoua a vší silou s ním mlátil o zem a potom ho vyhodil do výšky. Tam už čekal druhý Naruto a takovou ránu, kterou dostal Danzou bych dostat fakt nechtěl. Dopadl na zem a zabořil se několik metrů pod ní. To už ho chytila Sakura, roztočila a prohodila skrze domy snad poloviny Listové. Danzou se rozplácl až o hradby vesnice. Tam už byl Patejl a začal mu dávat rány svou nadlidskou silou, až hradby povolily a Danzou proletěl skrz.

Sebral ho a naběhl vysokou rychlostí k místu, kde ještě stále byli Narutové a Sakura. Pát metrů před tím místem se zastavil a milého Danzoua tam odhodil. Ještě za Danzouova letu po něm hodil svůj vojenský nůž a ten Danzoua propíchl skrz. Danzou dopadl. Z úst mu tekla krev. Z posledních sil se zvedl a prokletá pečeť začala nadobro mizet.
Narutové na sebe mrkli a šlo se na stylové finální zakončení. Oba nabyli normální podoby a začaly se jim v rukou formovat Rasengany. Danzou se na nic nezmohl a tak jen sledoval, jak se k němu ženou.
„Ra...“ začal náš Naruto
„...sen...“ pokračoval druhý Naruto.
„...gan!“ dokončil Kakashi, který se tam najednou objevil s Rasenganem v ruce. Následoval kontakt tří Rasenganů s Danzouem a to co z něj zbylo budou lidi ještě dlouho seškrabovat z okolních domů.
„Konečně zábava. To jsem si nemohl nechat ujít.“ vysvětlil Kakashi Narutům, kteří se na něj udiveně dívali...

Už nic netajili, protože stejně už to všechno prasklo. Vysvětlili proč jsou tu dva Narutové a byl klid. Patejl a Kakashi zašli na saké a Narutové zrovna odcházeli od jejich oblíbeného obchodu (jak jinak ). Stařík byl rád, že už odchází, protože nestíhal vařit.
„Říkal jsi, že jsi z jiné reality. To už ví skoro všichni, ale ještě si mi neřekl jakým způsobem jste se sem dostali.“
„Zdrhali jsme před jedním...“ zaváhal náš Naruto. Říkat, že utíkali před Jashinem, bohem, který dal nakládačku bohu smrti bylo dost divný. Snad tomu ale uvěří.
„...před Jashinem.“
„O tom jsem neslyšel.“
„No co ti mám povídat. Takovej chlápek, bůh, a už mě pěkně štve!“
„Nevěřím na bohy.“
„Počkej až tě někdo zabije. Uvěříš jedna dvě.“
„Jak to myslíš?“
„Ále, to je jedno.“ mávl rukou náš Naruto, jelikož se mu nechtělo strávit den vysvětlováním.
„Hlavní je, že nás poslal na nějaký divný místo a když jsme chtěli utéct, nějak jsme se dostali sem. Problém ale je, že chce zabít všechny živé bytosti. A nejen v mém světě.“
„To by chtělo se ho nějak šetrně zbavit.“
„Takovou sílu nikdo nemá.“
„Takže jedině někdo jako on.“
„Jo, jedině někdo jako...“ zarazil se náš Naruto. Dostal nápad. Bylo to přece tak jednoduché. Najde Boha smrti a ten si s ním poradí. V cestě mu ale určitě bude stát minimálně Akatsuki a na to se musí připravit...

Uplynula nějaká chvíle a Narutové se už nacházeli na odlehlém místě za vesnicí. Náš Naruto učil zdejšího Naruta některé techniky, které neznal a ten zase učil našeho nějaké své. Probíhalo to ve stylu „čím víc klonů, tím líp“. Takže kam oko dohlédlo, tam byly stovky klonů obou Narutů.
„Rasengan je jasnej. Přidáš větrný element a máš Fuuton: Rasen Shuriken. Když blesk, dostaneš Raiton: Rasen Rajuu.“ ozývalo se z jedné skupiny klonů.
„Rasengan je moc malý! Oodama Rasengan taky. Musí tobejt hodně, hodně velký! A hlavně celý naruby. Nestačí vypouštět chakru jen z rukou.“ ozývalo se z druhé skupiny. Učení šlo jako po másle a tak druhý den bylo hotovo. Náš naruto se naučil ještě jednu klonovací techniku.
„Super, je hotovo. Dávej pozor! Je to dvousečná braň. Je to náročné na chakru jako žádná jiná technika.“ znělo varování od druhého Naruta.
„Jasnačka! Zkrátka něco pro mě.“

Konečně nastal ten den. Byla už noc a lesem šli dva identičtí démoni, dva stejní blonďáci, podivný chlápek a dívka. Šli už asi hodinu a konečně našli co hledali. Zastavili se na mýtině, kde stál jeden jediný strom.
„Tak a jsme tady,“ řekl jeden z démonů.
„Vždyť tu nic není,“ divila se Sakura.
„Jen na první pohled,“ řekl druhý démon a vytrhl velký starý strom z kořenů jako nic. V díře po kořenech se objevil černý krystal. Hned po odkrytí se krystal roztekl na černou kapalinu, která se hned vsákla.
„Hm... a to bylo zase co?“ ptal se Patejl.
„Uvidíš,“ řekl jeden z démonů. Po třech vteřinách opravdu viděl.
Na mýtině se najednou tyčily čtyři kameny otesané do špičky. Ve středu mezi kameny ležel velký plochý kámen. Všichni čtyři přišli blíž a v tu chvíli se okolo nich a kamenů objevila mocná bariéra.
Démoni začali vypouštět obrovské množství chakry do čtyřech opracovaných kamenů. Z každého kamene vytryskl proud světla přímo k měsíci v úplňku. Na kameni ve středu začaly modře zářit znaky.
„Půjdeš první, pošle tě to domů.“ začal se loučit jeden z blonďáků s chlápkem.
„Díky Naruto. Víš, že to nebylo tak špatný? Docela to byla zábava.“
„Když myslíš. Tak se měj. A pozor na Jashina. Brousí si zuby na všechny lidské světy.“ varoval blonďák.
„Jasan, budeme se s ním muset nějak poprat.“ usmál se Patejl a vstoupil na plochý kámen se znaky. Usmál se, zvedl ruku k pozdravu, přítomné oslnilo modré světlo. Když bylo po všem, Patejl byl pryč.
Už ztratili mnoho času a to se jim vymstilo.
„Neruším? Je čas jít do pekla Uzumaki!“ ozval se hlas zpoza bariéry. Patřil Jashinovi.
„A to už jsme byli tak blízko,“ litoval náš Naruto. Jashin šel k bariéře blíž.
„Zajímavé, ale zbytečné,“ zhodnotil Bariéru a prostrčil skrz ní ruku jakoby nic.
„A jsme mrtví,“ zavrčel Kyuubi našeho Naruta, když viděl, že mu ta bariéra vůbec nedělá potíže. Jashin se usmál, ale vzápětí se změnil v zajímavou grimasu.
„Cože?! To není možný!“ nadával Jashin, jelikož bariéra jeho ruku vytlačila, zmizela a vytvořila se jen okolo něj a tím ho uvěznila.
„Čas jít,“ řekl druhý Kyuubi. Naruto šel ke kamenu a jeho Kyuubi taky. Kyuubi tam dorazil dřív. Zmizel a hned šel Naruto.
„Ne tak rychle!“ zařval Jashin a bariéra se roztrhla. Naruto už byl na kameni skoro celý, ale Jashin se blížil rychlostí, že i blesk by souboj s ním vzdal. Druhý Kyuubi se rozběhl proti němu svou plnou silou, která drtila skály na atomy, ale při střetu ho jashin odhodil jednou rukou, jako kdyby byl Kyuubi plyšák a ne nejsilnější démon. Objevil se u Naruta. Půl metru, třicet centimetrů, dvacet, deset, pět a ve chvíli, kdy už byla jeho ruka centimetr od Naruta a chtěl ho chytit, Naruto zmizel.
„Tak si jdi, stejně tě moje Akatsuki dostane! Je to jen otázka času!“ křičel Jashin, „Já se za tebou pořád honit nebudu.“

Kdesi v lesích u malého jezera se objevil Devítiocasý démon a blonďák, nedávno povýšený na Jounina. Pomalu začalo svítat.
„A jsme tady.“ zavrčel Kyuubi.
„Určitě?“ rozhlížel se Naruto po okolí.
„Stoprocentně. Cítím to.“ potvrdil Kyuubi.
„Nezdá se mi to tu povědomé,“ řekl Naruto.
„Ale klídek! Jsme blízko Listové.“ uklidňoval ho Kyuubi.
„Dobře dobře, už mlčím. Tak asi vyrazíme ne?“ ptal se Naruto, když vtom oba zaslechli nějaké zvuky. Kyuubi se stačil do Naruta schovat v poslední chvíli, aby ho nikdo neviděl. Hned vzápětí byl Naruto obklíčen vojáky. Bylo jich deset a všichni na něj mířili meči.
„Kdo jsi a co tu chceš?!“ začal se vyptávat velitel.
„No já... jsem Uzumaki Naruto a ...“ Naruto se odmlčel a přemýšlel, co jim má vlastně říct.
„Sakra Kyuubi, kde to doprčic jsme?“ ptal se Naruto v podvědomí svého démona.
„Vím já? Měli by jsme bejt kousek od Listový.“
„...no...co tu dělám... šel jsem se projít a ztratil jsem se.“ zkoušel se z toho Naruto vykecat.
„Ninja ze Skryté Listové vesnice? To ses asi trochu prošel.“ řekl velitel a Naruto viděl, že je to v pytli. Asi byli trochu dál od Listové než kam by se normálně dalo zabloudit.
„Šel jsem dlouho.“ zkusil Naruto a nasadil nevinný výraz, ale nějak to nezabralo.
„Půjdeš s námi!“ rozhodl velitel.
„A né. Díkes, ale nemám čas. Co kdybych se sebral a šel do svojí vesnice?“ vykrucoval se Naruto, ale jeden z vojáků trochu bodl mečem, aby se dal do pohybu.
„Tak jo. Už lezu.“ řekl Naruto a dal se s nimi do pohybu.
„Nedáme jim po tlamě?“ ptal se Kyuubi, jelikož se začínal nudit.
„Což o to. Je jich jen deset a ani to nejsou ninjové. To bych zvládl v pohodě i bez tebe, ale nechci problémy.“
„Bojíš se,“ rejpal Kyuubi.
„To teda ne! Ale ani nevíme kde jsme a nerad bych začal válku s jinou zemí. Alespoň se dozvíme kde jsme,“ vysvětlil Naruto.
„To je fakt. Ale já se tady tak strašně nudím!“ stěžoval si Kyuubi.
„Se divím jak si tam mohl vydržet skoro celý můj život. Teď seš tam chvíli a už se nudíš.“
Přišli do velkého hradu. Vojáci Naruta odvedli do věznice, spoutali a zamkli v cele.
„To bylo taky v plánu?“ začal zase Kyuubi.
„Skoro.“

Naruto byl ve vězení už pár hodin a konečně se začaly ozývat kroky. Snad se odsud konečně dostane.
„Ale výsosti, snad tam nechcete jít?!“ ozýval se mužský hlas.
„To teda chci! Jste tak neschopní, že klidně zavřete člověka, kterému vděčíme za to, že je naše země taková jaká je,“ byl slyšet ženský hlas. Naruto ještě pár vteřin poslouchal, než se osoby dostali k jeho cele.
„Vítej Naruto,“ přivítala ho žena, které patřil ten hlas. Naruto si jí prohlédl a chvíli nemohl uvěřit koho vidí.
„Princezna Koyuki?“ (Ta herečka a potom princezna z prvního filmu, pro ty co neví.)
„Nech si tu princeznu. Pro tebe jsem jen Koyuki.“ řekla princezna a chlápek, který přišel s ní začal Naruta rozpoutávat.
„Tak kousek od Konohy jo? To je Sněžná země,“ říkal Naruto Kyuubimu.
„Sem se trochu sek no.“
„Tisíc kilometrů sem, tisíc kilometrů tam. To by se sek každej co?“ rejpal Naruto.
„No jo furt.“
„Promiň to nedorozumění. Jsou u nás noví.“ omlouvala se Koyuki.
„To je dobrý, nic se nestalo.“ řekl Naruto.
„Pojď, popovídáme si u oběda. Máš určitě hlad.“ pozvala ho Koyuki.