Dva klany I. Napadení

„Již po staletí mezi sebou náš klan a ten druhý bojují,“ vzpomínala jsem, jak mi otec vypráví legendy našeho klanu a ač se snažil, tak pokaždé při slově „druhý“ mu z hlasu byl slyšet odpor.
„Ale proč?“ ptala jsem se vždycky.
„Důvod už byl dávno zapomenut. Ale nenávist trvá dál.“
Tohle jsem nikdy nedokázala pochopit. Jak někdo může někoho nenávidět a nevědět proč?
Ale teď… Teď je všechno jinak. Také je nenávidím a často se snažím přijít na kloub tomu, proč. Možná proto, že mi to rodiče pořád jako malé vštěpovali nebo možná proto, že tento klan mi pozabíjel většinu přátel. Zase jen z nenávisti – bezdůvodné.
A hlavně teď, když je válka, všechna ta nenávist plně vystoupila na povrch. Musíme chránit našeho pána a zároveň útočit na toho jejich, protože si každý myslí, že zabitím jednoho z velitelů válka skončí. Ovšem tomu já nevěřím. Avšak nikdo mé argumenty nechce slyšet.
Jsem vyslána v útočném týmu a hledáme toho, koho máme zničit. A se špatnými zprávami se ani nemáme vracet. Ale je jen malá pravděpodobnost, že uspějeme. Jejich feudálního pána ochraňuje asi osmdesát ninjů z klanu a asi dalších sto, kteří se k nim přidali jen tak, aniž by měli s našimi klany cokoliv společného. A to náš čtyřčlený tým nemůže ustát.
„Akemi, nad čím to zase přemýšlíš?“ vytrhl mě ze vzpomínání Raidonův rozhořčený hlas. Moje myšlenky ho často znepokojovaly. A to ještě zhoršovalo fakt, že moje myšlenky slyšel mnohem hlasitěji než těch ostatních. Bylo těžké si zvyknout na jeho dotěrné kekkei genkai. S tím, že čte myšlenky bych se ještě dokázala vypořádat, ale že zrovna ty moje na něj tak dorážejí, že částo ani nemůže myslet na to, co chce a musí mě poslouchat, to bylo opravdu zdrcující. Bylo těžké si před ním zachovat tajemství. Hodně těžké.
„Slyšíš, tak proč se mě ptáš?“ odpověděla jsem mu se stejným rozhořčením.
Všimla jsem si, jak si Miyoko vystrašeně přitáhla kolena těsně k tělu. Její největší můrou bylo, když se mi dva hádáme a pro její neštěstí tomu bylo velmi často. Ale ona ve skutečnosti nebyla taková, jaká se zprvu zdála. Často její vystrašená tvář byla jen maska, pod kterou se zračilo rozhořčení, které mnohonásobně překračovalo to naše. Avšak byla jediná z našeho týmu, která se dokázala ovládat. A asi hlavně kvůli tomu byla přidělena do našeho týmu.
Katsuro byl nad námi se svým velkým sebevědomím a často nedokázal udržet jazyk za zuby, Raidon se nechal velmi rychle vyvést z míry a já pořád nad něčím přemýšlím a často ani nevnímám realitu…
Když jsem viděla, jak to v Raidonovi vře a jak chce Katsuro říct zase něco velmi chytrého, otočila jsem se na podpatku a rozhodla jsem se jít někam na vzduch, pryč z té naší malé zatuchlé jeskyně.
„Nikam nechoď,“ zastavila mě na půl kroku Miyoko chlácholivě. Už zase stáhla tu svou vystrašenou masku a zdála se být vyrovnaná jako vždy.
„Nevím, jestli by to bylo to nejmoudřejší,“ střelila jsem pohledem po Raidonovi.
„Proč zas tolik řveš?!“ zacpával si uši Raidon. „Být s tebou v týmu, to je moje smrt. Nemůžeš ty svý myšlenky aspoň chvilku udržet na uzdě?“ zaptal se vyčítavě.
„Promiň. Mám myšlenky jako každý jiný. To spíš ty bys ses měl to svoje kekkei genkai naučit používat!“ odpověděla jsem nasupeně.
„Nechte už toho! Unavuje to mé ego!“ vložil se do toho znuděně Katsuro. Oba jsme na něj koukali, jak si pilníkuje nehty a nevěděli jsme, co na to říct.
„Měli bysme se zase vydat na cestu,“ přerušila to ticho Miyoko. Asi už nikdo nemohl vydržet v této příšerně zasmrádlé myší díře.
Mlčky jsme pokračovali v cestě. Zase jsem přemýšlela o tom, jak je tahle cesta vlastně zbytečná, když ani pořádně nevíme, kam máme jít a přitom tok mých myšlenek někdy přerušoval Raidon nespokojeným zavrčením.
Když už začínalo ticho překračovat meze, začal nás Katsuro otravovat svými přihlouplými vtipy, kterým se smál jenom on. Ale upozorňovat ho o tom, že jsou jeho „jokey“, jak je sám nazýval, povětšinou trapné, jsme už dávno vzdali, protože on na to vždy odpověděl, že jenom žárlíme a pokračoval ve vyprávění. A když mu někdy náhodou došly vtipy, přešel na historky, které si bezpochyby vymyslel. No nepřipadá vám absurdní, když vám někdo řekne, že pobil armádu o 2000 ninjech?
Nejhorší bylo na našem týmu, že jsme si navzájem nedůvěřovali. Ale dokázal by někdo vložit svůj život do rukou tomu neumětelovi, který si hledí jen své krásy a záleží mu jen na svém egu? Nebo tomu přidrzlíkovi, který se víc zaobírá cizími myšlenkami než tím, čím by měl?
Zase se ozvalo to nesouhlasné zavrčení.
Najednou se Miyoko prudce zastavila. Její zbystřené smysly nás často dostávaly z malérů.
„Někdo se blíží,“ řekla po chvíli a hned si to rázovala k prvnímu keři, za který bychom se mohli všichni schovat.
„Tam nepůjdu! Mohl bych si rozcuchat účes!“ zařval Katsuro ještě než mu kdokoliv stačil zacpat pusu. Raidnon na něj skočil a přitlačil ho k zemi.
„Slez… ze.. mě, tupče! Nemůžu dejchat!“ sípal Katsuro.
„To je účel!“ Raidonovi se na tváři stkvěl škodolibý úsměv, ale vyhověl Katsurovi, slezl z něj a dotáhl ho za keř. I tam Katsuro potichu nadával, dokud ho Miyoko neokřikla.
Za chvíli jsme uviděli příčinu toho, proč jsme se museli schovávat. Uviděli jsme čtyři postavy a psa. Mohlo jim být asi jako nám, kolem sedmnácti. Ve předu šly dvě dívky.
Jedna měla dlouhé blonďaté vlasy hozené přes pravé oko a zbytek měla svázaný do culíku, který se jí vinul až k pasu. Měla takové zvláštní modré pronikavé oči a hodně hubenou postavu.
Ta druhá měla vlasy černé s nádechem modři volně rozpuštěné a bílé oči bez panenek. A za nimi se loudali dva kluci.
Jeden měl rozčepýřené tmavě hnědé vlasy všude možně a oči jako dravec. Vedle něj poslušně kráčel velký sněhobílý pes, který mu dosahoval až k pasu.
Ten druhý měl vlasy svázané do culíku a velmi znuděný výraz ve tváři.
Dívka s bílýma očima se najednou zastavila.
„Někdo tady je!“ zašeptala a dívala se směrem k nám. Všichni jakoby strnuli – a my s nimi. Vypadalo to, že pes potvrdil její tvrzení, protože jeho pán řekl: „Akamaru říká, že jsou asi čtyři.“
Potom ten pes, zvaný asi Akamaru se rychlostí blesku vyřítil k nám. Měl vyceněné tesáky a z tlamy mu crčely sliny.