The blind one díl 2. - Probuzení

Když jsem poprvé začal vnímat své okolí, všude bylo plno hlasů. Přes oči jsem asi měl nějakou věc, protože nešly vůbec otevřít. Ale hned po tom, co jsem se pokusil pohnout nějakou částí těla, jsem opět přestal vnímat.

Zdál se mi sen. Nebyl to možná sen, ale co jiného? Jako kdyby se mi někdo hrabal ve vzpomínkách. Zdálo se mi o tom, jak jsem neuspěl při první zkoušce. Pak o tom, jak jsem plánoval svou druhou zkoušku. O tom, jak jsem zaútočil na Isama. Jak jsem ho zabil.

Probudil jsem se. Všude bylo ticho. Jenom jsem slyšel zpívání ptáků z velké dálky. Chtěl jsem otevřít oči a podívat se, kde jsem. Zase to nešlo. Rukou jsem si ohmatal tvář. Přes oči jsem měl pevně omotané obvazy. Až po tom jsem si uvědomil, že mě skoro neuvěřitelně bolí hlava. Ohmatal jsem okolí kolem sebe. Ležel jsem na něčem měkkém. Postel? Kde bych tak mohl být…v nemocnici…možná. Zkusil jsem se posadit. Hlava mi to nedovolila. Musel jsem si znovu lehnout.
"Konečně vzhůru?"
Vůbec jsem nevěděl, že je tu někdo jiný než já. Trochu jsem sebou trhnul leknutím, hlava mi dala hned najevo, abych to znova nedělal.
"Proč jsi to udělal?"
Jak mě teď štvalo, že se nemůžu rozhlédnout a zjistit, kdo je ten, kdo na mě mluví. Tak jsem ho zkusil identifikovat podle hlasu. Zamyslel jsem se. Ten hlas…neslyšel jsem ho moc často. Zatím skoro vůbec. Ale mohl by to být…
"Senseii?"
"Alespoň že jsi mě poznal. Ale proč jsi to udělal?"
"Udělal co?"
"Nezkoušej to nějak zapírat. Víme, že jsi ho…zabil."
Jak to mohli zjistit? Přece jsem dával pozor, aby mě nikdo neviděl. A mělo to vypadat, jako by na nás zaútočil někdo jiný.
"Snažil jsem se ti pomoct. Myslel jsem, že ty za to nemůžeš. Ale…"
Zaslechl jsem vzlykot. Sensei přece nemohl nic chápat. Nevěděl, jak je tohle pro mě důležité. Vzpomněl jsem si, že jsem ještě chvíli po tom, co mě Isamu seknul, vnímal. Déle, než jsem si zezačátku myslel. Někdo ke mně asi přiběhnul. Něco mi přivázal na tvář. Ruce jsem pak musel pořád tisknout k hlavě. Ale já bych je stejně neuvolnil.
"Senseii, jak to, že ještě žiji? Musel jsem přece ztratit spoustu krve."
Vzlykot ustal. Ale senseiův hlas byl stále trochu roztřesený.
"Nepodceňuj ninjy z Konohy. Víš, že někteří z nich dokáží dělat zázraky."
Neviděl jsem ho. Ale i přes to jsem cítil, že z něj sálá nenávist a smutek zároveň. Pořád jsem ale nechápal, jak mohl vědět, co jsem udělal.
"Senseii, já jsem se ale musel stát ninjou. Nechtěl jsem, aby se mi stalo to samé, co minulý rok."
"To ses zbláznil?!"
Bylo to poprvé po dlouhé době, co na mě někdo řval. Zároveň jsem uslyšel rachot. Sensei musel vzteky do něčeho praštit. Možná stůl, jestli tu vůbec nějaký byl.
"Tohle je přece úplně jedno! To jsi radši zabil člena vlastního týmu, než aby ses vrátil zpět na akademii?"
"Ano, senseii."
Potom jsem zaslechl šoupání židle a kroky, které mířily ode mne někam pryč. Pak skřípot dveří.
"Tu…rolničku…máš na stolku. Zítra se rozhodne, co s tebou bude."
Podle senseiovi hlasu bych tipoval, že kdyby mohl, nejradši by mě zabil. Dveře bouchly a já jsem věděl, že tu jsem zase sám. Nahmatal jsem stolek hned vedle postele. Opravdu na něm byla rolnička. Zvednul jsem ji a zatřepal s ní. Vydávala trochu jiný zvuk než před tím. Jako kdyby v ní bylo zaschlé bláto. Nebo krev.