The blind one díl 3. - Vypovězen

Když jsem se znova probudil, už jsem neslyšel zpívat ani ty ptáky. Okno, jestli tady nějaké opravdu bylo, muselo být zavřené. Ani vzduch nebyl tak čerstvý. Právě naopak. Vydýchaný a plný nenávisti. Nebo alespoň toho, co jsem cítil ze senseie. Těch pocitů bylo tolik…nedalo se to nazvat. Takže v místnosti muselo být hodně lidí. Trochu jsem sebou zavrtěl. Trochu mě svědila ruka, ale jinak jsem to udělat proto, abych ukázal, že nespím. Přes oči jsem měl totiž pořád pevně utažené obvazy. A to ticho se už nedalo vydržet.
"Kuroshi Hyuugo. Rozhodli jsme o tobě."
Naprosto neznámý hlas. Nikdy v životě jsem ho neslyšel. A ani nebyl žádnému podobný. Takový lhostejnost…jak může být někomu všechno jedno? Leda že by byl naprosto zbavený citů. A hned jsem si vzpomněl na jednu hodinu v akademii. Mluvili jsme o lidech, kteří projdou speciálním výcvikem, kde se zbaví citů. Je z nich pak dokonalá zbraň. Musel to být ANBU. Proto jsem ten hlas nemohl nikdy slyšet. A když je tu jeden, určitě jich tu bude víc.
"Vrátím se ke klanu?"
Posadil jsem se. Napadlo mě, co se asi stane, až se vrátím domů. Přišel jsem o oči. Nebudu moct používat techniky Byakuganu. Všechno, co jsem uměl. Navíc dostanu vynadáno. A asi hodně.
"Klan se tě zřekl."
"Cože?"
Otřáslo se mnou několik pocitů najednou. V očích, nebo alespoň na těch místech, jsem cítil mokro. Slzy se nemohly dostat skrz obvaz ven. Možná to bylo dobře. Nikdo to neviděl. Navíc tu mohl stát někdo z klanu a měl bych…
"Ale kam půjdu?"
Jestli ty slzy nebyly vidět, z mého hlasu už všichni museli poznat, jak to se mnou je.
"Pod horou Hokage je místo, kam shromažďujeme některé ninjy. Je naprosto bezpečné a…"
"Chcete mě poslat do vězení?"
Tohle už bylo na mě dost. Pokusil jsem se rychle vstát a toho před sebou praštit. Ale něco mě silně uhodilo do břicha a už jsem ležel zpět na posteli, s bolavým břichem.
"Uklidni se. Tímhle se nikam nedostaneš. Měl bys být rád, že jsi na to jenom takhle. Určitě tu bude pár lidí, kteří budou chtít něco víc než tě jenom odloučit od klanu a postat pod horu."
Už jsem nevěděl co na to říct. Došlo mi, že má pravdu. Obličej jsem schoval do polštáře. Po chvíli jsem zaslechl kroky a bouchnutí dveří. Podle toho, co jsem slyšel, jich tu muselo být tak pět. Ale všichni už odešli.

Později toho dne jsem ještě několikrát zaslechl šoupání dveří. Jakoby někdo akorát nahlídl dovnitř a zkontroloval mě. Možná jestli už spím. Stejně by mě zajímalo, jak to poznal. Ale zdálo se mi o noční Konoze.