Akatsuki andílci

Aka-barák navštíví neAka-kouzelník, který prostě dělá neAka-chyby a chudáci Aka to schytají v plné dávce

Bláznivá komedie, kde veškerý zdravý rozum je zmuchlán do kuličky a hozen do koše na radiaoktivní odpad!
Něco, co mne napadlo v noci a musela to hodit na papír!
Jinak esli se tu někdě něco vyskytuje podobného, tak Gomen, nevím o tom :-)

Jiné probuzení

Uprostřed temné noci a obývacího pokoje rozlehlého sídla se zničehonic objevil muž a chlapec. Stařec měl dlouhý bílý vous, strakatý plášť a v ruce kouzelnickou hůlku. Blonďáček vedle něj byl oblečený jako urozený pán a strašně se mračil.
„Mistře Merline, kde to jsme?“ otázal se po chvilce rozhlížení mladík.
„Těžko říct, Artuši,“ odpověděl kouzelník a zmateně se škrábal na poloplešaté hlavě.
„No rozhodně to asi není to, kam jsme chtěli!“ začal se rozčilovat mladý kralevic.
„Třeba je,“ odvětil na to naivně Merlin.
„Máš snad pocit, že Sněhurka a sedm trpaslíků žijou v něčem takovým??!“ už na něj řval kluk a před nosem mu máchal trenkama velikosti XXL, které sebral z gauče.
„To asi ne,“ uchechtl se starší muž s lehce stařeckou demencí.
„Tak mě koukej vzít za Sněhurkou! Máme rande a jestli ji nechám čekat, dá přednost Krasomilovi a to mě asi zabije!!!“ už skoro vyl hanbou.
„Jak si přeješ, králi,“ uklonil se Merlin a v duchu si myslel něco o rozmazlených dětech.
Třikrát švihnul svou hůlkou a pronesl zaklínadlo. Kolem dokola probleskla zlatá záře a projela celým domem.
„...................................!“
„Merline?“
„Ano, Artuši?“
„My jsme pořád tady!!!!“ ječel na něj hystericky mladý vojevůdce.
„Tak do třetice všeho dobrého,“ zazubil se nevinně Merlin a máchnul hůlkou ještě rychleji.
Postavy zmizely a z jejich návštěvy tu zbyla jen nažloutlá záře.
Poslední Merlinova myšlenka zde patřila tomu, co že to zase bylo za kouzlo, které nevyšlo.

Za pár hodin nastalo krásné ráno. Slunce se vyhouplo na dráhu svého denního maratonu a ptáci začali prozpěvovat své nekonečné árie.
S novým ránem se začal probouzet i velký dům plný obyvatel.

První člověk se zvedl z postele a navlékl si na sebe svůj černý plášť s rudými mraky. Ještě se zalepenýma očima došel do koupelny na záchod. Jeho partner v noci tak šíleně chrápal, že se vůbec nevyspal. Měl by ho obětovat Jashinovi a byl by klid!
Došel až k záchodu, rozepnul kalhoty a ... něco chybí!!!
Zamračil se.
„Copak ještě spim?“ proběhlo mu zmateně hlavou.
Šátral rukama dál, ale pod pasem prostě nic k nalezení.
Vyvalil oči a ohnul se, aby se podíval, co se to tam dole děje.
Stačil jeden pohled a narovnal se jako svíčka s těžkým ruměncem na tváři.
Doběhnul k zrcadlu, kde stále nevěřícně sledoval dlouhé stříbrné vlasy s lehkými odlesky do fialova, dlouhé řasy, klenutá ústa a hrdou bradu. Instinktivně zvednul ruce a dotknul se hrudníku.
„To není...!“ třásl se mu hlas.
Začal se klepat.
Pak se tichý domem rozlehl zděšený ženský jekot.

Ten řev probudil zbytek Akatsuki osazenstva, ktřeré se ihned rozběhlo po směru hluku. První se hrnul Pein.
„Kdo zase ubližuje Konan, vy bando nechutných chlípníků!“ řval rozzlobeně na celé kolo.
Doběhli do koupelny a zůstali zírat na atraktivní bělovlásku jen lehce zahalenou v Aka-plášti.
„Co tu chceš, ženská?“ mračil se vůdce se zbytkem bandy za sebou.
„To jsem já, Hidan!“ štkal bývalý Hidan.
„Nekecej, Hidana poznam!“ zavrčel Pein.
Navzdory výhružně stojícímu veliteli se Hidanka začala řehtat.
„Čemu se, sakra, směješ?!“ zrudnul zrzavý.
„No už jste se viděli vy?“ skoro slzela bělovláska.
Vůdce ztuhnul. Až teď si všimnul, že jeho hlas nabral lehkou fistuli.
„To... to... to... není... možný!“ blekotal, když v zrcadle místo sebe uviděl polonahou zrzku s rozkošným malým nosíkem ozdobeným spoustou piercingů.
Automaticky si zakryl vzrostlé poprsí rukama a podíval se po svých druzích.
Zetsu se zrovna probojoval také k zrcadlu a zděšeně si prohrábl dlouhé zelené vlasy.
„Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je na světě nejkrásnější?“ v panické hrůze zašeptala bílá půlka.
„Uhni, nevidim!“ odpověděla černá. Pak chudák masožravka vyvalila obě oči a prásknula sebou na zem.
Za ní stál Itachi, který si zrovna prohlížel krvavě rudé, pěstěné nehty.
„Všichni do obýváku, ale rychle! A Zetsu vemte s sebou!“ zavelela zrzka a rozběhla se doobléct.

Po nějaké době se v pokoji sešel výkvět krásy. Sedm rozkošných slečinek sedělo okolo velkého stolu a nervózně po sobě těkaly očima.
„No chlapi,“ začala zrzka a zase se zasekla, protože od ostatních si vysloužila nenávistné pohledy.
„Teda, chtěl jsem říct, ženský!“ opravila se. „Nevím, co se stalo a jsem z toho taky mírně vykolejenej.“
„Jenom vykolejenej?!“ ozvala se nevěřícně rudovláska připomínající Sasoriho. „Ještě sis nevšiml, že tu chybí Kakuzu?“
„No jo, kde vlastně je?“ přejela Šéfka pohledem po místnosti.
„Nezvládl to,“ hodila ladně nohu přes nohu Jashinova zastánkyně.
„Jak nezvládl?!“
„Když zjistil, že je ženská, rozhodl se, že se zabije! Teď si zkouší v pokoji propíchnout všechny srdce najednou, ale zatím se mu to nedaří...“ dodala nevzrušeně Hidanka.
„Tak ho, prosim tě, přiveď. Kdysi býval chlap, tak by to tak měl nést a ne se zhroutit jak domeček z karet,“ našpulila rty zrzka a Hidanka se vydala pro svou nešťastnou partnerku.
„Ještě někdo má sebevražedné ambice?“ zamračila se Pein na osazenstvo.
„Byly, ale jsou zažehnány,“ ozvala se záhadná černovláska s rudými nehty a očima.
„Itachi, ty taky?!“ zdrceně na něj vůdkyně pohlédla.
„Já ne, ale Kisame!“ jemně poklepala na rameno modré krasavice s vlasy barvy mořských řas, která drkotala zubama.
„Kdy?!“ plačtivě dosedla velitelka.
„Před chvíli. Našel jsem ho, jak se snaží utopit ve vaně. Chudák zapomněl, že má žábry!“ opatrně okouknula svou žraločí partnerku a dala se do další úpravy nehtů.

Za chvíli Hidanka přivedla svou zdrcenou kamarádku.
„To bude v pohodě, kámo!“ povzbudivě se usmála Deidara.
„Tobě se to mluví, když jsi zůstal úplně stejnej!“ zařvala na něj Kakuzka.
„To není pravda!“ hájila se blondýna. „Mám prsa nejmíň o dvě čísla větší!“
„Tak už jsme konečně všichni?!“ přehlídla schválně Kakuzčinu poznámku Peinová.
„Z chlapů... teda z ženských jo...“ poznamenala Sasorka a dál si v klidu vyráběla dřevěnou podprsenku.
„No jo, co je s Konan?“ došlo jim najednou a v odpověď jim přišel z patra nelidský řev.
Nasucho polkli a čekali, co se bude dít. Nahoře práskly dveře a ozval se těžký dusot nohou.
Zpoza rohu se vynořila modrovlasá hromada svalů připomínající směs něčeho mezi Bradem Pittem a Arnoldem Swarzeneggerem. V očích měl něco, co by stačilo na vyvraždění celého světa.
„Barbar Konan, to sedí!“ zašeptala už probraná černá Zetsova půlka a zase upadla do mdlob.
„Kdo mi to udělal?!“ zahřměla Konan, zatnula pěsti a svaly jí naběhly ještě i na naběhnutých svalech.
„Lásko?“ plaše se usmála zrzka na svou drahou polovičku.
„Peine?“ překvapeně zamrkal hromotluk a až pak si Konan všimla, že je tady jediná chlap.
Sedla si na schody a chytla se zábradlí.
„To se mi snad jenom zdá,“ zašeptala, začala natahovat a první šprušle zábradlí jí praskla v ruce.