Akatsuki, jak jste je zatím nepoznali 8. - Vánoce, koule a stres

Zbytek pátku kupodivu všichni přežili ve zdraví. Byla sobota a blížily se Vánoce
Konan všechny popoháněla k práci. Chtěla mít na svátky sídlo krásně vyzdobené a každý měl od ní rozkazy. Hidan a Kakuzu měli na starosti obstarat a vyzdobit vánoční stromek. Tuhle věc měl většinou nedobrovolně na starosti Zetsu, ale vzhledem k nynějším okolnostem to nešlo. Zbytek měl rozvěšovat různé ozdobné řetězce, svítící hvězdy, sněhuláky, věnce a další já-nevím-co-všechno. V obýváků právě pracovali krom zombie dvojky ještě Deidara, Konan a Kisame. Zetsu byl stále pohřešovaný, Pein se ulíval a Itachi se Sasorim zdobili venkovní dveře a chodbu.
Hidan dokonce přispěl na vánoční stromeček kulatými ozdobami s Jashinovým znakem. Rozvěsil je a poté odešel do svého pokoje provést jakýsi rituál.
A to by nebyl Deidara, aby ho zase nenapadlo nějaké pozdvižení. Konan se zaměstnávala věšením asi třicátého řetězce, takže nemohla zakázat blonďákovi hodit jeden Hidanův příspěvek na Kisameho. Toho to hned začalo bavit a Kakuzu se také přidal. Samosebou, že ne všechny ozdoby pohazování přežili. Kisame zrovna také jednu nechtě nehodil na Bankomat, ale na dveře. To by ale nebylo takové neštěstí, kdyby se právě nevrátil, zatím ve velice veselé zpívající náladě, Hidan.
„Kosičko, kosičko, kdopak dal ti hlas? Jashim náš veliký, nebo Santa Pein (zamyslí se, „I když to těžko.“) Kosičko, kosičko, jen zabíjej pro mě dál … Co to, VY KRETÉNI, DĚLÁTE S MÝMI KOULEMI, KU*VA?!“ Zařval, když se mu ta jedna roztřískla o nos.
Dei na něj se smíchem hodil ještě jednu a dodal: „Sorry, příště si je pořádně upevni.“
Hidan vztekle chytil letící objekt a rozběhl se s napřaženou kosou na smějícího se výbušného umělce, ten před ním začal utíkat po místnosti.
Konan konečně postřehla, že se děje něco, co se dít nemá, protože jak Hidan vztyčil zbraň, shodil několik navěšených ozdob, které přistály nebohé ženě na hlavě a doprovodily jí cestou ze žebříku. Hluk přivolal Peina. Ten se okamžitě dostavil a hned zjišťoval problematiku situace. Hidan si ihned postěžoval.
„Oni si tu házejí s mýma koulema.“
Vůdci se zkřivila ústa a poradil mu: „Nedělej zmatky a strč si je, kam patří.“
Nesmrtelný velice neslušně na Peina zařval a poté ,nesoucí v pravé ruce zubatou a v levé své železné párátko, zaútočil. Vůdce okamžitě zareagoval vyvoláním svých dalších pěti těl. Určitě by to byl býval zajímavý boj, jenže to by nesměla zasáhnout Konan a neposlat na ty dva sprchu papírových, překvapivě ostrých jehlic.
„JSTE JAKO MALÍ, BĚŽTE SI HRÁT VEN!“ Pein cosi zakňoural a Kon dodala: „okamžitě ven a nepřekážej tu.“
Hidan si broukl něco jakože ženská je ďáblovo stvoření a odkráčel.
Vůdce si zkoušel milenku udobřit, ale ta se s ním nechtěla bavit. Proto po chvilce také odešel. Na chodbě potkal Itachiho. Ten si neodpustil posměšný škleb a našemu chudáčku šéfičku se vybavily velice živé myšlenky na události posledních dnů. Proto si pospíšil do svého pokoje a vytáhl krabičku s léky pro uklidnění.
„Ještěže jsem nedávno vyhlásil válku stresu,“ pomyslel si, spokojeně spolkl celkem objemnou dávku prášků a po očku se podíval na slušné množství dalších krabiček, kterými se zazásobil pro boj se stresem.
Jak víme, Pein často hrozně rád vyhlašuje a vytváří nejrůznější války.

Jako právě na oné nedávné schůzce …

„Válka! Vyhlašuji válku! Vyhlašuji válku stresu!“ Vyhrkl zvýšeným tajemným hlasem Pein a významně se podíval po svých podřízených, kteří před ním seděli vedle sebe v jedné řadě. Vůdce si odkašlal a poklepal ukazovátkem na tabuli, kde bylo velkými písmeny napsáno: STRES – NEJZÁKEŘNĚJŠÍ NEPŘÍTEL NINJI.
„Zatímco tu klábosíme, tak 17 997 lidí na celém světě, zemřelo na stres. Další!“ Luskl prsty.“A další!“ Znovu luskl prsty. „Další, další, další!“ Vykřikoval, zatímco zuřivě luskal prsty. Poté bouchl pěstí do stolku. „Musíme s tím bojovat!“ Zařval, až pomalu usínající Sasori leknutím naskočil a vytřeštil svá rozkošná kukadla na šéfa.
Poté Vůdce znovu vzal do ruky ukazovátko a pokračoval otázkou: „Jak můžeme bojovat se stresem?!“ Namířil napichovátkem na Kisameho.
Ten okamžitě odpověděl: „Dáme koupel.“
„Bojujeme se stresem, s psychickou nemocí, ne s fyzickým nepřítelem. Ale dobrá, můžeme dát koupel. Konan?!“
„Boty,“ řekla bezduše Konan, která byla myšlenkami úplně jinde.
Vůdce si povzdychl, „Boty? … Stres je velice vážná věc a nyní si ukážeme, jak snadno takový stres může vzniknout.“ Vytáhl ze šuplíku zvláštní kufřík. Ten otevřel a odhalil velice neobvyklý přístroj. „Tohle je stresmetr. Nyní bych prosil jednoho dobrovolníka.“
Ití zvedl ruku. Zrzek mu poručil, aby přišel k němu na stupínek a sedl si na přichystanou židli. Poté mu přiložil na levé zápěstí drátek, na měkkém polštářku, připojený ke stresmetru a jemně řekl: „Tak Itachi Uchiho, teď ti položím velice osobní otázku.“
Černovlasý se na Vůdce vyděšeně podíval a ručička na měřícím ciferníku stresmetru se pohnula z nuly na vyšší hodnotu.
„Tak vidíte, jak málo stačí k tomu, abyste propadli stresu? Děkuji Itachi, žádné osobní otázky ti klást nebudu. Můžeš jít.“
„SASUKE!“ Zařval Kisame jak nejvíce mohl.
Itachi nadskočil, zaječel a projel Shringanem celou místnost. Ujistil se, že jde o planý poplach a uklidnil se.
„Kisame co to děláš?“ Vyjel na žraloka Pein a prošťourával si uši.
„Ale tohle je mnohem užitečnější ukázka, ta ručička vylétla na mnohem výraznější stupeň.“ Kisame ukázal na stresmetr a pobaveně se šklebil.
Pein si opět povzdychl. Poté nasadil důrazný, výhružný tón. „Fajn to stačí. Ukončuji schůzku a upozorňuji vás. Kdo bude ještě večer ve stresu … BUDE PŘÍSNĚ POTRESTÁN!!“

Každý se tedy ten den snažil předejít stresujícím záležitostem a rozumně se bavil podle svého. Pein se rozhodl dokonce investovat z Kakuzovy výplaty a objel několik obchodů, kde nakoupil mimo jiného i nějaké uklidňující prášky.

Na druhý den nebylo sídlo k poznání. Bylo doslova přecpané a přeplněné vánočními ozdobami všeho druhu a chodbou se linula „vůně“ spáleného cukroví. A také se tu vznášela společná otázka: Co komu koupit za dárek?
To by zase nebyl šéf, aby nezkoušel posílit vnitroorganizační mezilidské vztahy. Tak to bylo každý rok …
Do Štědrého dne zbývaly poslední dva dny, ovšem pracovní.

„Šéfe ne! Já tam nemůžu jít, prostě ne!“
„Víš kolik já nechtěl a nechci věcí?! Je to pouze dočasný projekt, když se na něm budete všichni pěkně podílet a naplníte organizační pokladnu, splatíme dluhy a zajistíme si nějaké rezervy. A pak- hurá na věc. Svět na naše velení čeká, ale tohle je nutnost, tak marš.“
Kisame se po dlouhých minutách vzdal a otráveným krokem šel do lázní. Už nemohl, rozbolela ho hlava pokaždé, když si vybavil kterýkoliv okamžik té strašné nudy tam. Nechtěl to už dál snášet, ale nic jiného mu nezbylo.

Sasori na tom nebyl o moc lépe. Ten sice měl o zábavu postaráno, ale že by po ni toužil, to se říci nedá.
„Promiňte šéfe, já dneska vážně nemám čas,“ odříkával automaticky Loutkař na přibližně stopadesátou nabídku na večeři s Marciusem a raději dělal, že jde uvítat nové zákazníky.
„Ale no tak Sasori, proč si nedáš říct, copak se ti nelíbím jako muž?!“ Zakňoural muž oblečený ve svém oblíbeném jemně růžovém obleku.
V Sasoriho dřevěném těle to přímo vřelo. Hudroval při rychlé chůzi jak to šlo: „Jo, jo, ani na ukázku umění bys jako muž nebyl dost dobrej.“ Červenovlasý se přehnaně uklonil mladému páru a zasyčel: „Mohu vás dovést ke stolu?!“
Žena se ulekla a něco pošeptala svému partnerovi. Ten kývl a řekl: „Ne, děkujeme,“ a svižně odešli.
„Ts, to jsou teda lidi,“ zavrčel Sasori a raději se vytratil na záchod.

Ale někdo alespoň neměl s podobnými pracovními záležitostmi problémy.
„Hej Bobe, objednávka. Piš si: tomato, extra sýr, tuňák, oregáno, kukuřice a vajíčka. A je to ulice Pod mrakem 103.“
„Jasan, už dělám těsto.“
„Fajn, jdu si připravit dopravu,“ prohodil vesele blonďák sledujíc svou žvýkající packu. Za pár minut vzal krabici a vzlétl směr ulice Pod mrakem.

Zvláštní překvapení ale potkalo Itachiho, který se konečně odhodlal jít se připomenout do kina. Nepřijali ho. Cestu zpět si prodloužil a přemýšlel. Jasně, když postupně slýchával, co všechno si kluci prožívají, děsil se své práce, ale když zůstane doma, šéf ho neustále bude peskovat a nakonec ho tak jako tak k něčemu donutí. Tak jak to zařídit?
A pak dostal nápad. Luskl vesele prsty a zamířil přímo do sídla.