Vysokou rychlostí - část IX.

Vysokou rychlostí - část devátá - Střet se sestrou

Skupinka pěti členů ANBU utíkala lesem. Měla jsem spoustu času zavzpomínat na svou drahou sestřičku.

Naiaki dokončila akademii až v sedmi letech. Nikdy jsem ji neprovokovala řečmi, že jsem lepší. Ale ona si to zřejmě tak brala. V osmi jí sensei pustil na chuuninské zkoušky. Dostala se i k závěrečným soubojům, ale to byla docela katastrofa. Málem svého protivníka zabila, zkoušející ji musel zastavit. Nebyla ji udělena hodnost chuunina. Pár dní poté utekla z vesnice. Byla opravdu jiná. Já bych se na jejím místě šla drze zeptat, proč a hned další zkoušku to zkusila znovu. Ona se naštvala a odešla pryč. Teta a strýc z toho byli špatní, já samozřejmě taky. Dokud jsem ji znovu nepotkala.

Jako skoro čerstvému jouninovi mi bylo přiděleno dvanáct let dělat poskoka důležitým lidem. Zrovna mi dali doručit pár tajných dokumentů – to byla docela běžná práce. Hnala jsem lesem, když se někdo objevil vedle mě. Zrychlila jsem a ten člověk také. Nakonec jsem nabrala tehdy svou nejvyšší rychlost, ale stále jsem byla pronásledována. Prudce jsem zastavila na nejbližším volném prostoru. Černé vlasy po pas, oblečení, které víc odhalovalo než skrývalo, arogantní výraz ve tváři, to byla ona.
„Naiaki,“ oslovila jsem ji. Podívala se na mě lhostejným pohledem.
„Drahá sestřička Meiri, mám radost, že tě vidím,“ řekla s úšklebkem, „chtěla už jsem vyrazit do Konohy.“
„Vrátíš se?“ řekla jsem s trochou naděje, stále jsem ji měla ráda, i když odešla, „Proč jsi vlastně utekla, Naiaki?“ Zničeho nic se rozčílila a tak tak jsem se vyhnula hozenému kunaii, který se zabodl do stromu za mnou. Ustoupila jsem o pár kroků dozadu.
„Proč? Nemohla jsem to vydržet,“ zavrčela, „Kdo byl vždycky nejšikovnější, nejhezčí a vůbec nejlepší? Meiri. Kdo se stal chuuninem už v šesti? Meiri. Koho vždycky všichni chválili? Meiri. A co její sestra? Jako bych neexistovala!“
„To není pravda!“ přerušila jsem ji hlasitě. „Není to pravda a ty to víš,“ dokončila jsem už trochu klidněji.“

Přišla ke mně blíž a rozzlobeně pokračovala.
„Kdo si mohl dělat celý den, co chtěl? Meiri. A její sestra trčela doma. Ty si dostávala samostatné mise, ale co já? Naiaki jedině s týmem! Proč?“ Nedala mi čas na zareagování.
„Nenávidím tě, Meiri. Nejsi moje sestra. Celou tu dobu jsem se zlepšovala jen díky myšlence na pomstu. Chci tě zabít,tak se pomstím celé té vaší hnusné vesnici,“ sdělila mi své plány a natáhla ke mně ruku. Pevně jsem Naiaki chytila za zápěstí.
„Dokážu pochopit, že mě nenávidíš. Ale čeho dosáhneš, když mě zabiješ? Co ti to přinese? Pomsta je nic,“ podívala jsem se jí do očí.
„Sharingan,“ odpověděla prostě, „já ho nemám. To je další věc, proč tě nesnáším. Jakto, že ty máš Sharingan a já ne? Víš, Meiri, když získám tvůj Sharingan, mohli by mě vzít k Akatsuki. A to by bylo jen krůček od zabití i toho dědka Hokageho.“ Uskočila jsem právě včas, aby mě nezasáhl další kunai, který hodila druhou rukou. Začal náš první souboj na život a na smrt, který trval nejméně dvě hodiny. Naiaki dosáhla za ty roky neuvěřitelné rychlosti a kdybych nepoužila vrozenou schopnost Uchihů, byla bych tenkrát ten boj prohrála. Tak se mi ji povedlo dostatečně zranit na to, aby se stáhla. Já jsem tam málem vykrvácela, naštěstí mě našli. Tehdy jsem se zřekla svého dvojčete. Možná je dobře, že jsem dostala tuto misi. Zabít Naiaki, která je hrozbou pro vesnici.

Domyslela jsem si, proč nemá Třetího ráda. Byl to hlavně on, kdo ji odmítl jako chuunina. Odpověď byla docela prostá, pro příklad - já a můj tým jsme prošli druhou zkouškou přežití za patnáct hodin jen s několika škrábanci a odřeninami. Naiaki svůj tým dotáhla do cíle skoro polomrtvé. Sice jen za sedm hodin, ale vypadali opravdu hrozivě. Kdyby měli hned potom ještě bojovat, nevládli by ani útěk. To byl také rozdíl mezi mnou a jí.

Byli jsme na cestě pátý den, když jsme konečně Naiaki našli. Jistě, dostali jsme tip, kde by mohla být. V malém městečku severo-západním směrem od Listové. Utíkala nám asi tři hodiny, vylákala naši skupinu na holou pláň. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, v okolí jsem nikoho dalšího nenašla. Výborně. Uprostřed pláně stála postava, černé vlasy měla sepnuté v culíku, na sobě jen krátké kalhoty a tričko akorát na zakrytí toho, co mělo zakrýt. Typická Naiaki. Zastavili jsme se na okraji lesa, já jsem vyšla dopředu. Konečně je ta chvíle tady. Nesmí mě porazit. Poznala mě vůbec?
Naiaki líným pohybem vytáhla z pouzdra dva shurikeny a hodila je směrem ke mně. Odrazila jsem je pomocí své katany, kterou jsem vyměnila za typickou ANBU zbraň – o něco kratší.
„Ale, ale, Meiri má novou zbraň a dokonce je v ANBU. Vlastně bych se neměla vůbec divit,“ zavolala směrem k nám a pak během vteřiny překonala vzdálenost, která nás dělila. Zastavila jsem ji katanou, kterou jsem jí namířila na krk.
„Už ani krok, Naiaki,“ řekla jsem chladně, „moc dobře víš, proč tady jsme, takže bych to nezdržovala zbytečnými řečmi.“ Nespouštěla jsem ji z očí. Koketně se zasmála.
„Aha, chcete zemřít rychle? Já jsem si chtěla pohrát,“ pokrčila rameny a o kousek ustoupila.
„Jestli dnes někdo zemře, budeš to ty, Naiaki. Jsi příliš velká hrozba pro vesnici. A mohla bych přidat i osobní důvody,“ odvětila jsem jízlivě a v duchu ji vybízela, aby už zaútočila.

Naiaki uskočila stranou a pokusila se proklouznout za mně. Zastavila jen milimetr před mou zbraní, kterou jsem švihla prudce do strany.
„Nedovolím ti se jich dotknout. Jsou tu jen proto,“ krátce jsem zaváhala, ale konec konců, proč bych nemohla být trochu morbidní, „aby odnesli tvé tělo.“ Asi jsem ji tím naštvala. Otočila se, naznačila klamný pohyb doprava, ale pak se pohnula na druhou stranu a přesně mířenou ranou mi dokázala sundat masku z obličeje. Usmála jsem se. Teď jsem na řadě já.

Už když jsme vyráželi z vesnice, domluvila jsem se s ostatními ANBU, že nebudou do boje zasahovat, dokud nás neuvidí. Byly to docela přesné pokyny.

Naiaki přede mnou ustupovala, tlačila jsem ji na druhou stranu. Podařilo se mi udělat jí šrám na stehně. Ještě zvýšila svou rychlost. Přizpůsobila jsem se jí. Ještě stále jsem s ní držela krok. Tentokrát nebudeš rychlejší. Bodla jsem katanou přímo před sebe. Uskočila stranou a zbraň mi vyrazila. Okamžitě jsem si vytvořila stínový klon. Chvíli to vypadalo, že se mi ji podaří chytit, ale dostala mě obyčejným Henge no Jutsu. Byla jsem donucena odvolat svůj klon, abych nezabila sama sebe. Zašklebila se na mě. Vzala jsem si hned na pomoc kunai. Pohybovaly jsme se po celém volném prostoru – Naiaki nemohla vybrat lepší místo. Za chvíli jsem se zbavila i kunaie. Přinutila jsem se rychle přemýšlet. Začala jsem tvořit pečetě. Neměla Sharingan, tudíž žádnou šanci zkopírovat mou techniku. Ale to, co udělala, mě naprosto šokovalo.

Hned jak černovlasá žena uviděla mé spojené ruce, zareagovala vlastními pečetěmi. Do té chvíle jsem neaktivovala Sharingan, proto jsem její Jutsu nemohla zkopírovat. Je těžké sledovat protivníka, když se soustředíte na vlastní útok. Že jsem proti Naiaki vyslala chakrová vlákna, která by ji byla nejméně pořezala, to nemělo vůbec žádný účinek. Neviditelná bariéra mě srazila, přenesla přes polovinu planiny a odhodila na nejbližší strom. Zalapala jsem po dechu. Tlak nemizel. Zaostřila jsem před sebe. Naiaki ke mně pomalu kráčela, ruce nataženy před sebe. Měla jsem pocit, že mě ta stěna co nevidět rozmáčkne. Aktivovala jsem na chvíli Sharingan. Byla to chakrová stěna, ale neuvěřitelně silná. Nadávala jsem sama sobě. Takhle obyčejně se nechat chytit.

Mí společníci už si všimli, co se děje. Vrhli se k Naiaki. Ta se jen pootočila a stejnou technikou je odhodila pryč. Co je to za Jutsu, že si jen tak odhazuje i zkušené ANBU? Ale na chvíli tlak ustoupil, byla nepozorná. To byla má příležitost. Vyskočila jsem a chtěla zaútočit seshora. Bylo by se mi to snad i povedlo, ovšem osud tomu chtěl jinak. Stačila uskočit, možná to bylo zcela instinktivně, kdo ví. Letěla jsem vzduchem na druhou stranu, ale tentokrát jsem si vytvořil stínový klon, který mě vychýlil o kousek dál.

Nestačilo to. Jen pootočením dlaněmi se chakrová bariéra přesunula a přimáčkla mé tělo k dalšímu kmeni. Všimla jsem si, že se Naiaki objevují na těla podivné černé značky. Vůbec mě to nepotěšilo.
„Ale, ale, sestřička už nemůže? Podruhé ses nechala chytit? Tak snadno?“ provokovala mě a stále se přibližovala, „Ukončíme to rychle, ano, Meiri?“ Aniž by stěna povolila, Naiaki vytáhla shuriken, přesněji řečeno Fuuma shuriken – ale jak to dělá? A kde bere tolik chakry? To je nemožné.

Černovlasá žena se rozpřáhla a aniž by povolila její technika, vší silou hodila velký shuriken vpřed.
Viděla jsem, jak na mě zbraň letí, ale nemohla jsem se pohnou ani o milimetr. Je tohle konec?

Snad by i byl. Zbývala jen vteřinka, ale objevil se on. Skočil přede mně a na Naiaki hodil několik jehel. Vlastně jehly používal velice často. Má sestra byla donucena přerušit své Jutsu. Byla jsem volná, ale shuriken jsem už zastavit nedosáhl. Zbraň se zabodla do jeho břicha, tiše vykřikl. Mohla jsem ho už jen pomalu položit na zem. Pak jsem přinutila své tělo vzpamatovat se z šoku a vyrazila jsem vpřed. Hnala mě nenávist. Nenávist za to, že ho zabila – ta rána byla stoprocentně smrtelná. Oběhla jsem si pláň dokola, sebrala ze země katanu a hnala se zpátky. Nenávidím tě, Naiaki.

Sekla jsem právě ve chvíli, kdy se otáčela. Katana jí udělala hlubokou ránu na břiše. Rozmáchla jsem se podruhé, ale to už jsem jen zasáhla dřevo. Použila Kawarimi – techniku náhrady a prchla do lesa. Chtěla jsem hned vyrazit za ní, ale nemohla jsem. Bylo by možné najít výmluvu v tom, že mi opravdu nebylo dobře – když s vámi někdo vyzkouší jak se cítí podkova na kovadlině, není to dvakrát příjemné. Ovšem pravý důvod byl on.

Přiběhla jsem k němu co nejrychleji.
„Proč jsi to udělal, Merline?“ zeptala jsem muže smutně. Mí společníci přišli k nám, jeden z nich Merlina prohlížel. Pak zavrtěl hlavou.
„Je mi to líto. I kdyby rána nebyla smrtelná, pojistila se a hrany namočila do rychlého jedu.“ Zavřela jsem oči. Byla to moje chyba. Kdybych dávala víc pozor. Kdybych použila...
„Viviano,“ zašeptal. Sklonila jsem se k němu. Ostatní ANBU poodešli stranou.
„Viviano,“ zopakoval podruhé a usmál se, „omlouvám se, ale já jsem musel. Chtěl jsem se s tebou naposled rozloučit. Víš, že jsem tě vždycky měl...“
„Jo, já vím,“ přerušila jsem jej. Do očí se mi nechtě draly slzy.
„Je to moje chyba, Merline,“ řekla jsem nešťastně. Vykašlal trochu krve.
„Je to důležitá mise, že?“ Přikývla jsem.
„Tak běž a dokonči ten boj, Viviano. A slib mi, že budeš,“ chvíli zápolil s dechem, „že budeš šťastná.“ Levou rukou jsem si utřela mokré oči a usmála se.
„Tak sbohem, kouzelnice...“ zašeptal už se zavřenýma očima.
„Sbohem,“ odpověděla jsem mu a věnovala mu ještě malý dárek na pravou tvář. Možná, kdybych se nestala ninjou, možná, Merline, bychom...

Trvala jsem na pohřbení Merlinova těla, argumentujíc tím, že si potřebuji na chvíli odpočinout. Splnili mi mé přání. Na plochý kámen jsem s pomocí chakry vyryla pravé jméno muže a pod něj napsala i přezdívku. Už jsem měla na obličeji zpátky svou masku, nemohli vidět mou tvář. Naposledy jsem pohlédla na čerstvý hrob a pak se obrátila k místu, kde zmizela Naiaki. Čtyři páry očí mě pozorovaly. Znovu jsem se stala shinobim bez emocí. Přikývla jsem na znamení, že vyrážíme dál. Merline...