Nikdy neztrácím naději - 1.díl

Ještě než začnete čísti...

Ne, kdepak, tohle není výplod pouze z mojí šílené hlavy. Je to spoluautorská FF se slečnou Kameko-sama. Tak snad se vám bude líbit tento první díl, psaný mnou...

Byl krásný den. Sluneční paprsky dopadaly na vesnici zvanou Konoha a všude byl klid. Všude… Až na pracovnu drahé paní hokage. Bylo jasně vidět, že Tsunade-hime není v dobré náladě…
„ NE! V žádném případě! Kdyby sis chtěl vyrazit za dívkami se sousedství, nebo se opít, prosím! Ale rozhodně ti nedám volno na to, aby hledal někoho, o němž mám v záznamech jasně napsáno, že je mrtvý!“ křičela z plných plic.
„ Ale to jsou jen spekulace! Nikdy se nenašlo její tělo!“ oponoval jsem jí.
Tvář Páté začínala čím dál víc fialovět. „ Mnoho těl se při té spoušti nenašlo! Málokterý ninja tam přežil, a když se našla těla tvých zesnulých rodičů, myslíš, že by přežilo to děcko?!“
Ano, to byla pravda. Vlastně jsem cítil jen tu hloupou naději. Kyubbi zničil vše – náš dům na okraji vesnice, moje rodiče… A i mojí sestru. Ale nikdy se nenašla a já v hloubi duše cítil, že tam někde… Že tam někde je a šťastně si žije, čekajíc, že pro ni přijde její bráška.
Vzdorovitě jsem zvedl hlavu. „ Můžu to aspoň zkusit, ne?“
Zdálo se, že hokage už to vzdala. Unaveně se sesula do židle a odvrátila zrak. „ A není na to trochu pozdě? Po tolika letech…“
Povzdechl jsem si. Po šestnácti letech… Ano, to je trochu pozdě. Pokud tam opravdu někde je, nebude si mě pamatovat. Ale…
„Ale vždyť minulý rok jste mě nechtěla pustit kvůli chunninským zkouškám a předtím zase kvůli důležité misi v rýžové zemi… A tentokrát se nic neděje, tak proč mě nepustíte, hokage-sama?“
Hodila po mě supím pohledem. „ Své důvody už jsem ti přece řekla, Isamu.“
Byl jsem bezradný. Tolik let jsem si už přál hledat Setsuki, ale mise a různé události mi to nedovolily. A teď, když na to už konečně mám věk i čas, nemůžu…
Zlostně, jako malé dítě, jsem, si dupnul. „ Třetí hokage mi ale slíbil, že až mi bude osmnáct let, tak budu moci jít svou setru hledat.“ To je moje poslední naděje. Jestli tohle nevyjde, tak…
Bylo vidět, že to nedělá ráda. „ Třetí hokage…“ odfrkla jsi. Pak se na mě zamračeně podívala. „Tak dobře tedy… Dám ti na to pár dní volna.“
Nedokázal jsem uvěřit svým uším. Ona mi to opravdu povolila! „ Vážně? Mockrát vám děkuju!“
„ Ale počkej ještě…“ zastavila mě. „ Kde vůbec hodláš hledat?“
„ Já… Tedy… Měl jsem v úmyslu pročesat vesnice v okolí, poptat se a prohlídnout zápisy v kronikách. Už jsem se ptal lidí tady v Konoze, takže…“
„ Dobře… Ale ještě jedna věc. Nemůžu tě pustit samotného, to doufám chápeš. Dohodl ses s nějakým kamarádem?“
Musím přiznat, že to mě nenapadlo. „ No… Popravdě ne. Opravdu je to nutné?“
„ To tedy je. A jestli někoho nemáš, přidělím ti společníka.“ Rozhodla se Pátá.
„ A koho?“
„ Ještě uvidím.“ Řekla a zahleděla se do spisů. „ Můžeš jít, pošlu ho za tebou zítra ráno k bráně, tak tam buď včas, nebo už tě nikdy nikam nepustím.“
„ Samozřejmě.“ Přikývl jsem a otočil se k východu Tsunadiny kanceláře. Konečně za mnou zaklaply ty těžké dveře a já vyšel na chodbu. Pomalu jsem procházel s chodbou a minul jsem se s dívkou, která byla její asistentkou, černovláskou jménem Shizune.
Za dveřmi byl slyšet hovor, ze kterého jsem zaslechl pouze malinký útržek.
„ Shizune… Ten kluk snad nikdy neztratí naději, co?“