Nepodceňujte mě! 4.díl

Nad lesem začalo svítat.
Asuka na pokožce ucítila teplo slunečních paprsků. Zasněně poslouchala zpěv ptáčků, kteří se začali probouzet. Čerstvý vítr si pohrával v korunách stromů. Tak klidné ráno dlouho nezažila.
Klid byl však za chvíli přerušen.
Gai začal se svou rozcvičkou: třista kliků, tisíc koleček okolo mýtiny a přitom měl energii vyřvávat:
„Síla mládí!“
Asuka svěsila hlavu a v duchu řvala:
„Zažiju já někdy sakra klidné ráno s tímto pablbem?!“
Pak vstala a začala připravovat snídani. Gai při běhání aktivně sbíral dřevo a házel ho na hromádku u ohniště, jež Asuka zrovna formovala. Párkrát ji šlo o oko, ale naštěstí se vždycky vyhnula.
Za deset minut se už lesem nesla vůně instantní polévky od Vitany. Gai měl sice připomínky, že na snídani se to nehodí, avšak Asuka ho radši ignorovala. Nebavilo ji se s ním hádat.
Gai to tedy nakonec vzdal a vzal si také trochu polévky.
Asuka jedla pomalu. Měla neodbytný pocit, že je někdo sleduje. Podívala se zkoumavě na Gaie, ten přikývl, taky měl ten pocit.
A náhle:
„Svist!“
Asuka a Gai se letícím kunaiům a shurikenům jen taktak vyhnuli. Asuka se postavila do bojového postavení a čekala, co se bude dít dál. Gai ji napodobil.
Asuka zahlédla lesk kovu, na nic nečekala a tím směrem hodila shuriken. Podle bolestivého zasténání poznala, že zbraň zasáhla svůj cíl.
Vteřinu poté se z keře vypotácel ninja oděný v černém. Jeho ruka byla zakrvácená. Nevypadal moc silně, ve tváři měl však sebevědomý výraz.
Asuka se nemínila s nikým mazlit, udělala několik ručních pečetí a zvolala:
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“
Z úst jí vyšlehl obrovský plamen, nepřítele však zasáhl jen velice málo. Posměvačně se ušklíbl a hlubokým hlasem pronesl:
„To je vše co umíš?“
Gai na nic nečekal, rychle k němu doběhl a vykřikl:
„To teda neznáš Maito Gaie! Konoha Gouriki Senpuu!“
Tentokrát to protivník nevykryl a letěl na druhou stranu mýtiny. Držel se za dolní čelist a vztekle si Gaie prohlížel.
Poté se pousmál a řekl:
„Pán bude s výsledkem spokojen.“
Hned na to zmizel.
Asuka i Gai chvíli zírali na místo, kde před vteřinou byl jejich nepřítel. Pak Asuka jen povzdechla a konstatovala:
„Buď to byl šílenec, anebo třeba špeh z toho gangu z Vírové. Pravděpodobnější je ta druhá možnost.“
Gai jen přikývl.
Rozhodli se, že je čas vyrazit. Sbalili stan, uhasili oheň, poklidili okolo tábořiště a vyrazili.

Tentýž den, na jiném místě
„Já odmítám být v jednom týmu s Matsudairou a Tokudaiji! Do toho mě nemůžete nutit! To je normálně týrání dětí!“ křičel na celou Konohu Hikouki.
Bylo šest ráno, na místě, kde se studenti měli sejít se svými ´´dočasnými´´ senseii. Všichni měli na zádech těžké batohy, ve tvářích nervózní výraz, teda jenom Hikouki měl ve tváři pobouřený výraz.
Blonďatá dívka si ho posměšně prohlížela a odpověděla mu:
„Já taky nechci být s takovým uřvánkem, co nestojí ani za zlámaný shuriken!“
„Víš ty co? Vlez mi záda, Tokudaiji!“
„Tsss, nápodobně!“
Hikouki se připravoval na odpověď, avšak umlčel ho smích černovlasého chlapce:
„Teda Tokudaiji, to se ti povedlo!“
Tokudaiji se jemně začervenala a mile odpověděla chlapci:
„Och, Matsudairo, to je maličkost, říct něco takového. Za to ty bys mu určitě dal lekci jako včera.“
Hikoukimu se z těch zamilovaných keců udělalo mdlo.
Radši vylezl na nedaleký strom, kde si ho nikdo nevšímal a začal přemýšlet nad vztahem mezi Anko a Kakashim. Včera mu Kakashi sdělil, že si chce Anko v brzké době vzít. Hikouki z toho měl radost, aspoň Kakashi bude šťastný. Když přišla Anko na večeři, zamilovanost jim doslova čišela z očí. Hikouki si uvědomil, že Anko bude jeho tetou! To bude sranda, třeba ho naučí nějakou užitečnou techniku.
Pak zaslechl pískot píšťalky. Senseiové už jsou tu!
Hikouki seskočil ze stromu a běžel ke své skupině. Čekali na něj nejen jeho týmoví parťáci, ale i jejich sensei. Hikouki se ale překvapeně zastavil. Měli přece mít Hyuuga Nejiho! Tak proč tam stojí……… Ebisu?!
Ebisu zahlaholil:
„Jsem už zdravý, takže jsem si řekl, že bych jednu skupinu doprovázet mohl. Neji byl náhle odvolán na veledůležitou misi, tak jsem převzal jeho tým.“
Jakmile však zjistil, že vede tým, ve kterém je Hikouki, značně posmutněl. Hikouki taky. A k překvapení všech, i Matsudaira s Tokudaiji. To se fakt může stát jen jim!
Ebisu se však rychle vzpamatoval, zvážněl a začal řečnit:
„Jistě víte, jak je týmová spolupráce důležitá, proto se koná tento výlet. V noci budeme přespávat pod stany, potravu si také musíme sami obstarat. Ale zároveň k tomu všemu je tu i úkol: musíme najít nějaké svitky. Je jich pět, jeden na každý den. Je tu svitek Ohně, svitek Vody, svitek Země, svitek Větru a nakonec svitek Blesku. Chápete? Tak v tom případě můžeme začít!“
Děti zničeně vyrazili. V jednom byli tito tři zajedno: nenáviděli Ebisu-senseie!

Po dvou hodinách
Slunko začalo svítat a vesele se smálo na trojici dětí s jejich učitelem. Byli nuceni poslouchat jeho přemoudřelé řeči o věrnosti vesnici, jeho trapné vtípky, až nakonec Matsudaira jemně šťouchl do Hikoukiho a pošeptal mu:
„Hele, tobě jdou klony! Co takhle kdybys udělal klony nejdříve svoje, pak se jeden přemění na mě a další na Tokudaiji, necháme je tady s Ebisu-senseiem, zatímco bychom mohli se jít vykoupat k nedalekému vodopádu, co říkáš?“
Hikouki si to nechal projít hlavou, až nakonec přikývl.
Tiše pronesl:
„Kagebunshin no Jutsu!“
Na místě stály tři klony. Dva z nich se přeměnili na Tokudaiji a Matsudairu, jeden zůstal stejný.
Hikouki se usmál. Dobře, že vyžebračil u Hokageho lekci stínových klonů, i přeměna byla lepší, jenom Tokudaiji měla trochu kratší vlasy a Matsudaira měl vlasy naopak delší, ale to se vsákne.
Ebisu byl tak zažraný do svých keců, že si ani nevšiml, že jeho studenti mizí a nechávají na svých místech klony…..

„Nerad to říkám, Matsudairo, ale to byl dobry plán!“ pochválil Hikouki nápad jeho parťáka.
Matsudaira se jen usmál a odpověděl:
„Ale prosím tě, to nic nebylo. Bez tvých klonů by to taky nešlo.“
Tokudaiji jenom nechápavě přihlížela těm dvěma. Jak to, že kluci, co se před několika hodinami mohli zabít, si nyní povídají jako staří přátelé? Ach, jak je svět kluků komplikovaný!
Za pár minut došli k vodopádu. Chlapci si sundali kalhoty a trička, takže jim zůstaly jenom trenky a skočili do vody. Tokudaiji se mezitím převlékla do plavek. Ale do vody se jí nechtělo. Určitě je děsně ledová! Co když se nachladí?
Matsudaira si jejího nedůvěřivého výrazu všiml, vylezl z vody, vzal ji do náruče a skočil do vody s ní. Po té Tokudaiji křičela na celý les, jakoby ji na nože brali. A náhle přestala. Voda byla docela teplá!
Hikouki se hned pustil do vysvětlování:
„Nedaleko jsou horké prameny, proto je ta voda trochu teplejší.“
Tokudaiji přikývla. Hikouki nakonec není tak otravný, jak se na první pohled zdá. Naopak je docela milý.
Děti si tam ještě dlouho hrály. Avšak v jejich hře je vyrušilo vrčení. Rychle se otočili po zvuku a Tokudaiji vyděšeně vykřikla:
„Vlk!“
Opravdu. U jejich oblečení stál vrčící, hladově vypadající, statný vlk. Bílé, ostré tesáky se leskly v záři slunce, jeho tělo dokazovalo, že se porval s mnoha tvory a z bojů si odnesl četné rány. V jeho hladových očích se zračila divokost jeho ducha.
Hikouki se vzpamatoval jako první.
Vytvořil stínové klony a poručil svým týmovým parťákům:
„Utíkejte! Najděte Ebisu- senseie! O mě se nestarejte, zvládnu to!“
Matsudaira chtěl také bojovat, ale Hikouki dal pohledem jasně najevo, že nebude diskutovat. A tak Matsudaira popadl Tokudaiji za ruku, vylezli z vody a utíkali pryč. Matsudaira se jen pootočil a zašeptal:
„Hodně štěstí… příteli. Pomůžeme ti, jak nejdřív to půjde.“

Vlk si utíkající kořisti všiml a chtěl běžet za ní, ale Hikouki se mu postavil do cesty.
Zařval na něj:
„Jen přes mou mrtvolu!“
Vlk po něm hodil výhrůžný pohled, vycenil tesáky, jak nejvíce mohl, ale Hikoukiho nevyděsil. Spíše ho ještě více vyprovokoval.
Hikouki vyběhl na břeh ke svému oblečení, u kterého měl také tašku se zbraněmi. Tentokrát mu v cestě zabránil vlk. Hikouki si teprve nyní vzpomněl na stínové klony, které nechal u vody. Povolal je k sobě, aby vlka zabavili, zatímco on se rychle oblékne a připraví k boji.
Plán se povedl. Zatímco šelma měla co dělat, aby se ubránila útokům ze strany stínových klonů, Hikouki se oblékl a vytáhl kunai. Započal boj.
Hikouki byl mnohokrát pokousán, ale ani vlk nebyl bez čerstvého škrábance. Z obou tekla krev. Oba dva těžce oddechovali, avšak nepolevovali.
Hikouki nakonec zakopl. Vlk využil příležitosti a skočil na něj.
Pohlédl Hikoukimu do očí a k Hikoukimu údivu promluvil:
„Chlapče, nějaká poslední slova?“
Hikouki byl v šoku. Jak může vlk mluvit?
Vlk usoudil, že chlapci došla slova a chtěl se mu zakousnout do hrdla, náhle se ale ozval hlas:
„Keiji! Nech toho chlapce na pokoji!“
Šelma poslechla a odskočila od Hikoukiho.
Hikouki se podíval směrem, odkud se ozval ten hlas. Nikdo tam nebyl!
Keiji ještě zavrčel:
„Máš štěstí, chlapečku. Ale příště tě zabiju!“ zavrčel vlk a odběhl.
Hikouki tam ještě chvíli ležel, až nakonec se postavil, sebral oblečení Matsudairy a Tokudaiji a běžel hledat svůj tým.
Brzy ty dva doběhl. Tokudaiji byla tak ráda, že je v pořádku, že ho objala, Matsudaira trochu žárlivě přihlížel, ale pak se na něj usmál. Po chvíli našli Ebisua, kterému vše řekli, pak jim Ebisu vynydal za útěk, ale poté Hikoukiho pochválil za odvahu:
„Výborně. Je dobře, že jsi schopen obětovat svůj život pro své přátele!“
Hikouki se trochu pozastavil. Přátelé? Všichni, které on považoval za své kamarády, ho zradili! Co když…..
Pak nad tím jenom mávl rukou. Teď se musí zabývat důležitějšími věcmi! Například tou rukou, co mával. Ruka byla ošklivě poraněna. Ebisu- sensei si toho všiml a nakázal, aby našli nějaké místo na přespání, bude se brzy stmívat. Za chvíli našli příjemné místečko uprostřed lesa, kde Matsudaira a Tokudaiji začali stavět stany, zatímco Ebisu ošetřoval Hikoukimu ruku. Hikouki jenom povzdechl. Pořád přemýšlel nad tím vlkem a záhadným člověkem, který mu zachránil život.
Uvidí někdy svého zachránce? Splní vlk přísahu, že ho zabije, jestli ho někdy potká? Kde je ten vlk nyní? Je blíž, než si myslí? Na tyto otázky nenalézal odpověď.