Nepodceňujte mě! 3.díl

,,..... kámen, nůžky, papír?“
Gaiovi málem spadla dolní čelist až ke kolenům. Geny se nezapřou. Je jak Kakashi, když dojde na souboj!
Pokusil se Asuku přemluvit na nějaký normální souboj, jenže Asuka si stála na svém. Gai jen povzdychl a přistoupil na její výzvu.
Postavili se naproti sobě, dali ruce za záda a zvolali zaroveň:
„Kámen, nůžky, papír!“

Hikouki běžel rychle do Akademie.
Kvůli Kakashimu se nevyspal, protože jeho velectěný strýček chrápal, a tak Hikouki nemohl usnout.
Při tom běhu přísahal, že až dojde domů, vezme Kakashimu všechny knížky Icha Icha a spálí je! Ano, takhle hnusný on bude!
S těmito myšlenkami doběhl ke dveřím. Byl však tak ve spěchu, že zapomněl, že se mají otevírat. Za chvíli se ozýval po Akademii křik Izumy.
Křičel něco o tom, že kdo má ty vyražené dveře platit a zandávat do pantů a Hikouki mu pohotově odpověděl:
„Já mám takový nepříjemný pocit, že vy!“
Izuma si rychle připomínal šesté přikázání:
„Nezabiješ! Nezabiješ! Nezabiješ! Já asi normálně přestanu chodit do kostela, je to ještě horší vymývač mozků než Ordinace v růžové zahradě, na kterou se dívá Kotetsu! Ach jo, a to jsem toho malého kluka začínal mít docela rád.“
Hikouki si všiml Izumova výrazu a rozhodl se, že se radši omluví, odevzdá návratku k tomu výletu a půjde si sednout.
Ale to by mu nesměl dopadnout na hlavu srolovaný kus papíru. Hikouki se pomalu a výhružně otočil směrem, kterým ta zákeřná zbraň přiletěla, a zjistil, že to byl jeho největší rival, Matsudaira.
Ten se škodolibě poškleboval a dělal tak hloupé obličeje, že i pavián vedle něj by vypadal inteligentně. Hikouki se jenom poklepal na čelo a šel si sednout. Jakmile však dosedl, začala se celá třída smát. Hikouki se rozhlížel a snažil se zjistit, proč se smějí.
Nakonec se k němu naklonila jedna ze spolužaček a řekla mu:
„Zkus se postavit.“
To také Hikouki udělal. Nešlo to! Děcka mu na židli dali vteřinové lepidlo! A sakra, Izuma ho zrovna vyvolává k tabuli! Co teď?
Hikouki se snažil všemožně odlepit se ze židle, ale nedařilo se to.
Hikouki tedy sebou silně trhl a ozvalo se hlasité:
„Rup!“
Kalhoty, sotva týden nové, se mu na zadku roztrhly a odhalily modré trenky s medvídkama.
Třída se rozřechtala.Nejvíce se smál Matsudaira.
Izuma, nechápajíc, co se děje, ztrácel pomalu trpělivost. Došel si pro Hikoukiho, ale jakmile zjistil co se stalo, začaly mu cukat koutky úst.
Hikouki cítil, jak v něm bublá vztek.
Přeskočil pár lavic, až stál u té Matsudairovy. Matsudaira se vítězně šklebil. To Hikoukiho ještě více namíchlo.
A uštědřil Matsudairovi ránu do nosu. Matsudaira se chvíli za něj držel, pak se vzpamatoval, postavil se a Hikoukimu ránu vrátil.
Tím začala rvačka.
Izuma rychle zakročil, kluci si však stačili udělat několik modřin.
O přestávce běžela všechna děvčata za Matsudairou a ptala se, jestli je v pohodě a Matsudaira se začal vychloubat, jak by Hikoukimu málem vykroutil zápěstí, kdyby mu v tom Izuma nezabránil.
Hikouki seděl sám v koutě. Bylo mu hrozně. Za prvé neměl náhradní kalhoty, a tak bude muset jít domů s těmi roztrhanými, za druhé jím třída opovrhovala, protože považovala Matsudairu za hlavního vůdce, i když větší pako nikdo v životě neviděl.
Hikouki prudce vstal a vyběhl ze třídy ven z Akademie. Běžel ke kameni hrdinů.

O pár minut později
Hikouki doběhl k památníku. Až u něj se zastavil, padl do trávy a usedavě se rozvzlykal. Život je tak nefér! Proč jsou k němu hnusní? Co jim udělal? Nikdo se s ním nekamarádí. A když už, tak ho zradí!
Vzpomněl si na jedno opravdu hrozné období:

„Genji, počkej na mě!“ křičel udýchaně Hikouki.
„Neměli jsme ty starší kluky provokovat! Hlavně nás nesmí chytit, nebo nás spráskají jak psy!“ říkal si přitom.
Utíkal se svým přítelem Genjim před partou kluků.
Genji měl velký náskok. Hikouki mu nestačil. Letmo se za sebe otočil. Už je dohánějí!
Genji vyšplhal na kousek zdi. Na vrcholu se otočil na Hikoukiho, který už šplhal také. Hikouki se s prosbou o pomoc na něj podíval.
Genji se chvíli tvářil vážně, poté se posměšně rozchechtal a povídal mu:
„Ha! Proč bych ti měl pomáhat? Jsi nula! Já tě jenom potřeboval, abych mohl zjistit, kde ta parta schovávají ty shurikeny a tak. Ale už to vím a já tě nepotřebuji! Pro mě za mě, klidně ať si tě zabijou!“
Hikouki nemohl uvěřit svým uším. Genji, jeho nejlepší přítel, se kterým chodil tu partu špehovat, ho zradil?
Genji se opět zlostně zachechtal a shodil Hikoukiho dolů.
Hikouki dopadl tvrdě. Jeho dolními končetinami projela bolest. Za pár vteřin projela bolest jeho paží a hlavou. Poté všude.
Starší chlapci ho začali bít.
Bití skončilo za několik minut, ale Hikouki tam ležel ještě další hodinu a půl. Nemohl vstát. Tolik ho bolelo celé tělo! Po tvářích mu začaly stékat slzy. Nemohl je zadržet. Nedokázal udržet zklamání a bolest pod kontrolou.
Poté ho našla postarší paní. Odvedla ho k sobě domů, kde ho ošetřila, a až když se dozvěděla, kde Hikouki bydlí, odvedla ho domů.
Asuka, když uviděla svého syna v tom žalostném stavu, poděkovala té milé paní za přivedení jejího syna domů, uvařila mu čaj na uklidnění a pak se ho začala ptát, co se stalo. Hikouki jí zalhal, že spadl ze schodů, když si hrál na schovávanou s kamarády.
Asuka mu to nevěřila. Pořád se ho vyptávala, jenže Hikouki se vždycky nějak vyhnul přímým odpovědím.
Po hodině to Asuka vzdala a poslala ho spát. Lehl si, ale nemohl usnout. Díval se na měsíc, který byl v úplňku. Venku byl znít tichý cvrkot cvrčků. Blízký potůček šuměl. Ptáci se začali ukládat ke spánku. Sovy se vydávali na lov.
Po hodině nakonec Hikouki usnul. Zdál se mu hrozný sen, že padá do propasti a u jejího okraje stojí jeho bývalý přítel, který se mu směje. A Hikouki se jen sám sebe ptal:
„Proč……“

„Tati, chybíš mi.“ Zašeptal potichu Hikouki.
Všichni ho mají za slabého. Neschopného. Určitě i matka už má jeho slabosti po krk. Jenže on to nevzdá. Dokáže, že zvládne vše. Ať si klidně každý myslí, že je slabý, on jim ukáže, co je Takahashi Hikouki zač!
Proud myšlenek mu však zastavil známý hlas:
„Ahoj Hikouki.“
Hikouki se otočil za hlasem a uviděl tam Leeho se Sakurou. Sakura držela za ruku malé, pětileté děvče.
Hikouki jenom kývl na pozdrav a otočil se zpátky k památníku.
Sakura se ho zeptala:
„Jaktože nejsi ve škole? A proč máš roztrhané kalhoty?“
Hikouki při té poznámce vybuchl:
„Nechte mě všichni být, jasné? Já nepotřebuji, aby mě někdo pořád otravoval!“
Než stačil jeden z nich nějak zareagovat, utekl Hikouki do lesa. Běžel domů pro jiné kalhoty, pak se vrátí zpátky do školy.
Sakura byla mírně naštvaná (čti byla zralá pro psychiatra), a Lee jenom nechápavě kroutil hlavou.
Vždyť Hikouki míval vždy dobrou náladu, tak co tak najednou?

Asuka a Gai opět vyrazili.
Zatímco Gai se usmíval jak měsíček na hnoji, Asuka měla výraz alá mám- hrozně- špatnou- náladu.
Gai na ni zavolal:
„Asuko, víš, že pohledem mě nezabiješ. Copak můžu já za to, že jsem vyhrál?“
„Ty si fakt myslíš, že mám kvůli tomuhle náladu zabíjet? Jen mě trochu bolí hlava, toť vše!“
Gai poznal, že teď bude lepší na ni chvíli nemluvit. Tudíž většinu cesty promlčeli.

Večer se utábořili na mýtině uprostřed lesa.
Avšak zjistili, že mají jen jeden stan. Gai se trochu začervenal a zeptal se, jestli by byl moc velký problém, kdyby spali v tom jednom staně.
Asuka měla chuť mu říct, že to problém bude, přeci jenom, byla zvyklá spát sama nebo maximálně s Hikoukim, když se mu zdály noční můry. Včas se ovládla a navrhla, aby každé dvě hodiny se střídali na hlídku. Tímto způsobem nebude ve staně víc než jeden člověk. Gai ten návrh přijal. A jako džentleman si vzal hlídku jako první.
Než Asuka usnula, myslela na to, jak se asi Hikouki má.

Hikouki se vrátil do Akademie na poslední tři hodiny. Jedna hodina ninjutsu a poslední dvě hodiny tělocviku.
V tělocviku se hrála rychlá vybíjená a skoro vždycky házeli míče na Hikoukiho, takže poté byl hrozně otlučený. Měl dokonce modřiny, ale ty Hikouki ignoroval. Byl rád, že také on dost lidí vybil. Aspoň se trochu zklidnil.
Navíc mu nikdo nevynadal za to, že byl za školu. Co víc si přát? Snad jenom, aby konečně byl na tom výletě. Moc se těšil.
To bude poprvé, co bude v okolí vesnice, nikdy mu nebylo dovoleno jít moc daleko, a nyní tam bude pět dní! Zítra v šest ráno to začne. Jen aby ho nedali do týmu s Matsudairou a s Tokudaiji, nejprotivnější holkou z vesnice.

Jenže Osud se rozhodl jinak.
Sotva se děti převlékly, ještě je zavolali do třídy. Chtěli jim sdělit, jak budou ty trojice, aby nebyl zítra ráno moc velký šrumec.
Zrovna vyhlašovali Hikoukiho jméno:
„No a v poslední skupině, kterou bude vést Hyuuga Neji, bude Takahashi Hikouki, Akira Matsudaira a Michiko Tokudaiji.“