Balón 1. kapitola: Návrat

Začneme klasicky:
Na obecní akademii v Zemi Ohně právě studuje jeden obyčejný student. Je to blonďák s modrýma očima a okouzlujícím úsměvem. Má mužné rysy a celkově působí… prostě božsky. Až na jeho fyzickou přitažlivost a vlohy ke svádění mladých dívek na něm není nic moc neobvyklého. Alespoň na první pohled. Vlastně by se ani nic nenašlo, kdyby nebylo jeho původu. Protože, pokud hledáte nemanželského syna feudálního pána, který je ve skutečnosti jeho právoplatným následníkem, nenajdete ho. Jeho otcem je poněkud všednější a o to důležitější úředník zavalité postavy s malýma úlisnýma očima. Bohužel, tento mužíček – v tomto případě se termín “muž“ příliš nehodí – se jakousi doposud neznámou cestou dostal k utajovaným informacím Feudálního pána. A právě proto, aby se skrze jeho syna nedostaly tyto informace do nepovolaných rukou, dal již zmiňovaný feudální pán tomuhle povedenému klučinovi ochranku. Jeho jméno, které není zrovna moc důležité, je Moji Yushi.
Jako bodyguarda mu zvolili mladou dívku zhruba v jeho věku, která bude schopná a ochotná splynout s davem jeho spolužáků a přitom ho dokáže vystát. Jako bonus by měla být ještě s vlivné a vznešené rodiny, to proto, aby, když se do ní náhodou “mladý pán“ zamiluje, byla dostatečně bohatá a slavná a nebyla to nějaká fuchtle z domu s červenými lampionky.
A ač se zdálo být hledání takové kunoichi nekonečné… nakonec jednu našli. Jmenovala se Hinata a byla z klanu Hyuuga, který byl proslulý po celém svém okolí.
Hinata tedy přijela do tohoto města a nastoupila do akademie jako nová studentka. Moji okamžitě využil toho, že jí někoho tam uvnitř moc připomíná, a začal s ní nezávazně konverzovat. No, popravdě, když ho viděla, tak jí to skolilo. Ne, že by se to Mojimu už nestalo – měl hodně fanynek – ale přece jen… Cítili byste se v bezpečí, kdyby Vás měl chránit někdo, kdo každou chvíli žere hlínu? Složila se ještě několikrát. Vždy za takových trapných situacích.
Jednou uprostřed hodiny, když se jí snažil něco říct a naklonil se tak, že to na ní bylo moc.
Po druhé, když mu náhodou upadla přímo do náruče… On si teda nikdy nemyslel, že by to byla náhoda… Ostatně to její omdlévání se mu zdálo taky dost pochybný, ale co? Ať se holka ještě chvíli snaží.
Když se dozvěděl, že má Hinata dalšího dne odjíždět – zřejmě proto, že ty tak důvěrné informace jeho papá už někde prodal – neváhal.
Získal si důvěru a svedl ji. Tak jako už to udělal tolikrát. A jejich poslední společnou noc ji s vědomím, že už se nikdy neuvidí, přefiknul. Prostě řečeno… bez obalu, že? Je to trochu kruté… přiznávám, ale co se dá dělat? Realita je prostě taková.
Na cestě zpátky… po velmi srdceryvném loučení, si Hinata uvědomila hořkou… nebo sladkou? chuť minulých událostí. Je sice možné, že jednou až z ní bude stará vrásčitá babizna, které už vypadaly všechny zuby, tak si bude myslet, že jako první to byl Naruto… ten vysněný a milovaný Naruto, ke kterému tak vzhlížela a možná bude moc říci své spolubydlící v domově důchodců, že poprvé to bylo s mužem, kterého milovala. Ale nyní si až moc přesně pamatovala, že to tak nebylo. I když mělo to své nesporné výhody. Tak například: Moji to se ženami skutečně uměl, i když jí neustále tvrdil, že ona je ta jediná a další romantický kecy. Ona o tom v hloubi duše věděla své, ale proč si na důchod neušetřit ještě pár hezkých vzpomínek, že?
Hin se loudala. Neměla proč spěchat, když byl její návrat naplánovaný až na… Vlastně byl spíš nenaplánovaný. Tsunade, jako Hokage z povolání, občas na nějaké drobnosti zapomněla. Třeba sdělit týmu, kdy má vyrazit, nebo naopak – jako nyní – nikdo nevěděl, kdy se mají vrátit či další banality. Zvláštní bylo, že nikdy nezapomněla říct jim, aby jí přivezli nejlepší láhev saké tamější výroby. Tvrdila, že jako hokage musí poznávat cizí kultury.
Kiba se tomu vždycky tlemil, Shino na ni poslal jednu zapáchající berušku a Kurenai vždy jen přimhouřila oči a nechala to být. A Hinata nic nechápala. Co bylo špatného na láhvi saké? A proč by Tsunade neměla poznávat cizí kultury?
Nikdy jí sice nic nedonesli, ale Hin si dnes skutečně na zádech v batohu jednu nesla.
Před krátkou dobou opustila jednu větší vesnici a právě mířila k jednomu poutnímu místu. Jednalo se o nějaký chrám, lépe řečeno starou barabiznu plnou holohlavých kněžíků, kteří si myslí, že když jednou za rok vypustí z pusy nějakou strašně osvícenou větu, tak jsou chytřejší než ostatní. Bohužel, Hinata si to myslela taky.
Sedla si na podlahu altánku nedaleko od “chrámu“. Opřela se o jeden z ozdobných sloupků a zamyslela se. Měla vážně chuť otevřít tu flašku! Nikdo moc nepila, ale teď? Co měla dělat. Jen se kousat sama sebou, to by jí moc nepomohlo. Aspoň zažene nudu. (No jo, to slavné duo Já a Kocovina)
Bázlivě otevřela batoh a nahlédla dovnitř. Všechno to bylo tak stupidní! Každý den udělala to, co jí otec řekl, ale stejně mu to nebylo dost! Copak po ní chtěl zázraky! A teď přijde domů a pod jeho pohledem se bude cítit ještě sklíčeněji. Protože už na její bedra padne skutečná vinna. Vždyť ona s ním spala! Teprve teď si to pořádně uvědomila.
Jestli se to někdy dozví Naruto, budu se přimlouvat za to, aby mě unesli marťani! Ten nápad se jí začínal zamlouvat. Co takhle nafingovat únos mimozemšťany? No… NE! Špatný nápad!
Už mi to leze do hlavy! řekla si Hin po třetím loku z láhve. Byla to samozřejmě pitomost! Jak by jí to mohlo zblbnout po tak krátký době? Vždyť se jí ten pitomej alkohol nemoh dostat ani do krevního oběhu. Popravdě... Hin neměla moc zkušeností s alkoholem. Vždycky si dala jen lok nebo dva na oslavě narozenin jednoho z jejich vrstevníků... Aby neurazila. I když by bylo jedno, jestli by urazila, protože by si to ve většině případů nepamatovali (teď nemluvím pouze o mužské části společnosti. Třeba taková Ino, když to rozjede… nebo Sakura, když se pokouší opít Sasukeho a přitom samozřejmě opije pouze sama sebe. To byste se divili). Hinata byla oproti všem tem lidem zlatá… a naivní. Ne, že by byl její svět plný růžové, květin a panenek s na zadku vyraženým nápisem: Made in China. Ale chyběla jí patřičná zkušenost s životem. Takovým tím opravdovým pubertálním životem… kdy kouříte v průchodu a ostražitě koukáte kolem, jestli někdo nejde. Nebo znuděně čumíte na dokument o Egyptě a nenapadne vás nic jiného, než si na vlastním, mladším sourozenci vyzkoušet vyndávání mozku nosní dírkou.
Hinata zavřela láhev a dala ji zpátky do batohu. Celý její dosavadní život se neuvěřitelně zkomplikoval jen pár dny, které strávila ve společnosti Mojiho. On byl prostě frajer… nedalo se to říct jinak, frajer a parchant, to byly dva výrazy, které ho dokonale vystihovaly.
Ale když se nad tím teď zamyslela… nebyla to ani taková chyba. Bylo to víc… víc než jen pouhá zkušenost! Zvedla se z podlahy altánku… Musela chodit, ne, ještě lépe běhat! Protože jen tak nemusela vůbec myslet. A ona nepotřebovala přemýšlet. Chtěla být zase jako Naruto… Bez mozku.

Domů se nevrátila ani pozdě ani brzy. Prostě akorát, její otec už chrápal v ložnici a celé sídlo bylo, jak se říká, mrtvé. Nikde nikdo. Hinata oddupala do svého malého pokoje a hodila batoh na zem.
Křáp! Výše zmiňovaná láhev praskla a na bílý koberec pomalu kapalo rýžové víno. Hinata si toho ale nevšimla. Zvuk byl sice dost hlasitý i na to, aby probudil slona, ale Hin už ulehla do postele a potácela se ve své říši nočních můr.

Probudila se ráno. Překvapivě. Mokrý flek na zemi v jejím pokoji už se docela rozrostl a ona si ho konečně všimla.
Pane bože! Zaklekala a hned se jala uklízet onu skvrnu. Ovšem než stačila cokoli udělat, vletěla do jejího pokoje malá hnědovlasá potvora. Rychle otevřela skříň, začala se v ní přehrabovat. Hinata jen kulila oči. Pak jí obludka konečně začala věnovat pozornost.
„Jé, ahoj Hin, ty už jsi doma. To jsem nevěděla. Ví to táta? Co to je za flek? Voní to jako saké.“ Vykřikla náhle a i s několika kousky oblečení se vytratila z pokoje. Hinatě spadla ofina do očí.
To bude průser!! zakřičelo cosi uvnitř její hlavy. Hinata se konečně zvedla ze země… nemělo smysl to dál uklízet, její otec se to stejně dozví.
Vyběhla z pokoje a utíkala do otcovy pracovny. Seběhla schody a třikrát si málem rozbila hu... hlavu. Zklidnila dech a poslouchala za dveřmi.
„Ale tati, vždyť tam měla alkohol!“ zaječela Hanabi.
„No a? Vždyť už na to má věk,“ odpověděl klidně.
„Je jí šestnáct!“
„Ano, a Neji začal pít už před pár lety, pamatuješ?“ Hinata sice nic neviděla, ale dokázala si velmi realisticky představit reakci své vlastní mladší sestry. V duchu se ušklíbla a vyrazila zpět svého pokoje.
V tomhle byl její otec docela v pohodě… Jako mladý byl prý průšvihář a to znamenalo, že ví, o čem mluví a navíc v mysli se mu mohlo objevovat něco takového: „Jedna kocovina a bude po problému!“

Bylo to už asi tak týden, co se vrátila z své mise. Bohužel nebo bohu dík, jí předtím Naruto pozval k nim na trénink. Vlastně pozval celý jejich tým a formuloval to celé trochu jinak. Hinata se už dvě hodiny před smluveným časem nervovala u zrcadla. Cítila se hrozně provinile, přestože nikdo v jejím okolí ani v nejmenším nechápal proč. Neřekla to ani Kibovi, protože, jak si dokážeme představit, kdyby to věděl, určitě by šel Mojimu rozbít hubu. Doslova. Hinata si to zvládla představit docela barvitě a rozhodně nechtěla Mojiho takovému riziku vystavit… Přestože to byl idiot… měl lidská práva. Bylo to totiž stejné, jako kdyby Kibovi řekla: „Di ho nakopat do p***le.“ Bez nadsázky. Hin praštila hlavou o stůl, zřejmě ve iluzi, že ztratí vědomí a nebude nikam muset jít. O to se ovšem nemusela zas tak namáhat… stačilo by, kdyby se Naruto dostatečně přiblížil k jejímu obličeji. Ještě několikrát svůj pokus zopakovala, neúspěšné, a vydala se na místo srazu. Docela jí překvapilo, kolik už tam bylo lidí. Celý tým sedm a Shino. U Shina ji to nepřekvapilo, poněvadž chodil dřív vždycky. Ale ostatní? Později se dozvěděla, že jim Naruto řekl čas schválně o dvě hodiny pozdějc, protože Kakashi by se stejně neobtěžoval přijít dřív. Čekali dalších deset minut, přičemž na ni Sasuke celou dobu pronikavě civěl. Nemohla to vystát. Kdyby jí čučel alespoň na prsa, ale on se jí díval na břicho… prostě to nechápala. Sakura si toho samozřejmě všimla, dost nevděčně si odprskla a naštvaně se ke všem otočila zády.
Kiba se tam přiřítil jako bitevní torpédo a nadělal patřičný rozruch. Všechno se ale po chvíli uklidnilo a Hinata se dál mohla žrát sama sebou. Konečně dorazil Kakashi… jestli se tak ten jeho obláčkový příchod dá nazvat.
„Ále,“ nechal se slyšte, když všichni ostatní měli ještě astmatické záchvaty, „Máme hosty!“ Kiby se na něj skepticky podíval s výrazem ala nafoukaný chrobák, ale hned toho nechal, když ucítil Shinův pohled.
„Budete se koukat nebo se zapojíte?“ zeptal se Sensei.
„Jen se dívají,“ řekl rozhodně Sasuke, „Nenechám si zkazit trénink od nějakých Outsiderů.“ VŠEVĚDOUCÍ VÝRAZ č. 47.
„A to jako proč ty namyšlená kryso!“ Tázal se Kiba.
Ještě docela slušně, pomyslela si Hin. Kiba byl totiž právě ve středovém stádiu své puberty. Kurenai ho za to vždycky pohlavkovala. Sasuke si jen odfrkl a Kiba se začal chechtat.
„Čemu se směješ, ty zablešenče!?“
„Tomu jak komicky se tváříš,“ odpověděl na Sasukeho otázku. Hinata se na něj podívala s překvapením zjistila, že Kiby měl pravdu. Sasuke se tvářil opravdu jako idiot.

Pak se do sebe samozřejmě pustili. Nikdo nic nepodnikal, protože to byla přeci zdravá součást tréninku a nikdo navíc nechtěl přijít ke větší ujmě než musel. Když se vypravovali domů z bolestným zakňučením si Hinata uvědomila, že Sasuke bydlí stejným směrem jako ona. Po celou dobu na ní totiž tak nějak divně koukal a ona z toho byla v rozpacích. I přes tyhle malé nepříjemnosti se jí podařilo držet se od Naruta dál. Úspěchem bylo, že neomdlela. Už se rozcházeli a ona měla v úmyslu Rychle se bez povšimnutí vypařit jako obvykle. Sasuke si jí bohužel všimnul.
„Hinato, počkej... máme to stejným směrem,“ dodal a urychleně se rozloučil. Chvíli šli vedle sebe mlčky. Pak to Hin nevydržela.
„Ch-chtěl si ně-něco?“ zeptala se. Nenáviděl se za tohle svoje pípání, ale když on jí tak znervózňoval!
„Já… no, víš… ty,“ tak tohle na ní bylo moc. Velký pan Uchiha že koktal, tak tomu by nikdy nevěřila. Vždyť to byl Sasuke a tohle bylo proti fyzikálním zákonům!
„Jsi těhotná.“