Nový život 04:Akamaru aneb seznámení s milovníkem zvířat

Uběhly tři dny od souboje se Sakurou. Célé ty tři dny jsem se svému týmu snažila co nejvíce vyhýbat.
Bylo slunečné dopoledne a slunce mě donutilo jít se aspoň projít. Při té příležitosti si zajít na nákup. Na tržnici bylo poměrně dost lidí. Nakoupila jsem si jablka a různé druhy ovoce a zamířila dál.
Přede mnou se oběvilo něco velkého, bílého a chlupatého. Vytřeštila jsem oči. Vždyť je to…pes! Obrovský huňatý pes.
„Ty jsi fakt nádherný,komu patříš hm? Asi se o tebe moc dobře stará,“ hladila jsem si tu jeho hebkou srst a mluvila na něj, „jak pak se asi jmenuješ co?“ zajímalo mě.
„Akamaru,“ ozvalo se z pravé strany.
Stál tam kluk vyšší postavy s tmavými vlasy a širokým úsměvem a upíral na mě oči.
„Akamaru,“ zopakovala jsem a znovu ho pohladila.
„Díky za komplimenty.“
„Ty ale nepatřily tobě,“zašklebila jsem se.
„Nejsi tak trochu drzá?“ zbystřil a prohlédl si mě, „většinou je aspoň slušnost se představit, když už si hladíš cizího psa,“
„Páni se představují první ,“ opáčila jsem.
Potutelně se usmál „dobrá když jinak nedáš. Inuzuka Kiba jméno mé drahá slečno,“představil se a uklonil se.
„Yarashiro Rai ,“řekla jsem na oplátku a dál drbala Akamaru za ušima.
„Jsi z Konohy?Musíš být přiližně stejně stará jako já, ale přesto mám pocit, že jsem tě tu ještě neviděl. Myslím, že tebe bych si určitě všimnul.“
„Jsem ze Suny, ale už pět dní žiju tady. Jsem teď vlastně nový občan Konohy.“
Akamaru štekl a Kiba ho poplácal po chlupatých zádech.
„Promiň, ale máme ještě něco na práci,“ řekl omluvně.
„Jo, já taky, taky musím jít,takže se měj,“ rozloučila jsem se a pokračovala dále v cestě.
Kiba jestě chvíli stál na místě a hleděl na mě. Je to fakt hezká holka. Dlouhé rudé vlasy,šedé oči a taky má perfektní figuru to se musí nechat.
„Líbí se ti Akamaru?“otočil se na svého psího společníka.
Akamaru štěkl na souhlas.
„To mě taky,“ odpověděl mu Kiba.

Pomalu jsem se vracela domů a tenhle příjemný den mě donutil usmát se.
„To je snad poprvé co tě vidím se upřímně smát,“ řekl mi někdo za zády.
Otočila jsem se, abych zjistila kdo byla ta osoba, která pronesla tuhle směšnou větu. Samozřejmě, jak jsem si myslela, stál tam Naruto.
„Usmívám se i častěji, když mám důvod,“opáčila jsem a chtěla pokračovat v cestě.
Naruto se mi postavil do cesty a prohlédl si mě. Hodila jsem na něj tázavý pohled a čekala co chce.
„Nebuď tak zapšklá,“zamračil se.
„Naruto, nemám čas se s tebou tady vybavovat o tom jaká jsem nebo nejsem,“odsekla jsem a pokračovala dál.
On se ale nenechal odbýt a šel semnou. Rozpačitě si dal ruce za hlavu a usmál se.
„Taky jsem ti přišel říct, že zítra jdeme na misi. Musíme v horách navštívit nějakou starou bábu,vlastně o tom moc nevím,“kývl rameny.
Protočila jsem oči v sloup a nevěříčně zírala na Naruta, který si ze své hlouposti očividně nic nedělal.
„Díky za informaci, teď už můžeš jít,“ironicky jsem se usmála a zůstala stát, aby mu bylo jasné, že o jeho další doprovod nestojím.
Otočil se a zamířil konečně pryč. Otevřela jsem si dveře, položila nákup a prohlédla si své ruce.
Ještě pořád na nich byly známky předešlého zápasu se Sakurou, i když jsem měla speciální mast na tyhle popáleniny. Vážně bych tu techniku neměla používat. Nemuselo by se to taky vůbec vyplatit. Že by měl Kakashi-sensei přece jen pravdu? Jak nepříjemné tenhle fakt přiznat. Všechno mě tu štve. Nejvíce Naruto a Sakura, taky to listí všude kolem, a nesmím taky zapomenout na ty haldy divných lidí.
Hlavou mi proudily tisíce různých myšlenek. Sem tam se i vloudil fakt, že bych se mohla chovat mileji, ale tuhle představu jsem okamžitě zapudila , sotva mi na paměti vyjel obraz „užvaněnce a lebkounky“, takže další nápady tohoto typu jsem se snažila potlačit, i když můj vnitřní hlas mi říkal něco jiného.
Úplně nejlepší bylo, když jsem mohla sedět zavřená doma. Sama se sebou, se svými potížemi a myšlenkami a taky se svou stupidní hrdostí, která mi tak často bránila ve věcech, které bych chtěla.
Sedla jsem si na okenní parapet, hleděla do nebe a ukusovala kus jablka z tržnice.
Je tak strašně nepříjemné být sama.