Akatsuki, jak jste je zatím nepoznali 5. - Restaurace U Sladké růže

Ita a Kisa došli do jídelny, kde Konan až v příliš dobré náladě podávala jídlo. Byla tu celá organizace, krom Zetsua, o tom od odpoledne opět nikdo nevěděl.
Šéf cosi nesrozumitelného nadšeně vykřikoval a přitom popíjel ze skleničky. Zato tváře ostatních se jevily spíše otráveně. Nejméně do smíchu bylo Sasorimu, důvod byl jasný, další den měl jít do práce.
Jak se po chvíli ukázalo, zdrojem šéfovi dobré nálady (krom alkoholu) byl fakt, že se Konan ohlásila jedna starostlivá matka, že by potřebovala ohlídat dítě. Modrovláska to přijala a byla nyní stejně nadšená, jako její partner.
„Hlídání dětí nic není, musíš je umět zabavit, což je o to lehčí, když máš po ruce jejich oblíbené hračky, bednu nebo počák. A za jeden večer budu mít hned peníze na ruku za tak primitivní práci, je snad něco lehčího?“ Prohlašovala a házela chlapům na talíř vařené nebo spíše převařené brambory.
Zde přítomní nic nenamítali, byli rádi, že se šéf dobře baví a nepeskuje je

Ráno proběhlo bez problémů, jen Pein vyspával kocovinu. Kisame se vypravil do práce a Sasori se také šel připravit.

„Dobrý den,“ zamumlala podkladní Lázeňského centra svým tónem, když Kisame přišel na své pracoviště.
„Dobrý,“ odpověděl a raději se šel rovnou převléknout do pracovního.
Jeho služba byla u hlavního bazénu, kde se nyní koupalo několik důchodců. Měl tu střídat směny s dalším kolegou, který ho pozdravil, řekl mu něco málo o práci a šel si po svých. Žraloka začínala pomalu bolet hlava z toho, jak tu všichni mluví. Postupně zjistil, že ani ostatní personál nebyl výjimkou a pronášel slova velice uspávajícím a otupujícím způsobem.

Loutkař, oblečen do slušivé košile a džínsů, vešel do vyhlédnuté restaurace. Podnik to byl bohatý, vymóděný, romanticky naladěný a byl vhodnější spíše pro tu bohatší vrstvu obyvatel.
„Čí vám mohu posloužit?“ Otázal se s úklonou jeden z pracovníků.
„Dobrý den, jsem tu kvůli práci na místě číšníka. Kde je prosím ředitelova kancelář?“
„Tu ani nemusíte hledat. Jsem ředitel tohoto skromného podniku, vy budete jistě Sasori?“ Řekl velmi jemným a přátelským tónem mladý muž, který zrovna šel kolem a už so potřásal se Sasorim pravicí. Ředitel ani na chvíli neodložil svůj oslnivě bílý úsměv alá mistr Gai a se zvláštní jiskrou v očích si Sasoriho prohlížel.
Loutkaři připadal poněkud divný a měl hodně zvláštní pocit. Těžko říct, jestli to dělal ten zkoumavý pohled, dokonale vybělený chrup, pohledný obličej nebo oblek světle lososové barvy.
„Takže máte zájem o tu práci?“
„Ano.“
„Výborně, jste přijat,“ vykřikl nadšeně ředitel blýskl zuby a pohodil svými delšími jasně hnědými lehce vlnitými vlasy a dodal: „Chcete nastoupit zítra, nebo později.“
„Eh zítra.“
„Dobrá, těším se na vaši spolupráci, tady kolega vám pak vysvětlí co a jak a nyní pojďme ke mně do kanceláře, promluvíme si ohledně pracovní smlouvy.“
A tak šli. Sasorimu chování toho chlápka připadalo nadmíru podivné. Celkově byl jeho nový zaměstnavatel snad až přespříliš dokonale upravený a sladěný, což jej také trochu začínalo znervózňovat. Každopádně byl ale rád, že místo získal tak snadno.

Mezitím na základně Konan se chystala na odchod k příslušné rodině a Itachi stále čekal na telefon. Vůdce se ho také už poněkolikáté zeptal, co s tím míní dělat.
„Čekat až zavolají.“
Pein nasadil tvrdý tón. „Být tebou, připomenu jim to, nebo je možnost, že tam půjdu a vyříkám si to s nima já.“
Itachi se ale bránil, že to určitě nebude potřeba. To by bylo poslední, co by mohl potřebovat.

Čas letěl, Kisame se vystřídal ve dveřích s Konan, která se dala na cestu k rodině Takamineových. Došla akorát na čas, paní Takamine jí otevřela dveře a vřele uvítala. Poté ji uvedla do pokoje a seznámila s holčičkou Sakurou.
„Dobrý den paní.“ Pozdravilo blonďaté asi sedmileté děvče oblečené v bleděmodrém tričku a bílých teplácích.
Paní domu pak vysvětlila co a jak, rozloučila se a odešla.
„Maminka prý přijde za chvilku, zatím si trochu pohrajeme co ty na to?“ Usmála se Konan na malou. Dívka přikývla a šli do jejího pokojíčku.
Bloncka postupně ukázala Konan všechny její panenky, kterými byl pokojík doslova přecpán, a ke každé ji pověděla jejich fiktivní příběh života. Když byla asi u páté, Konan začala pomalu zavírat víčka a aby úplně neusla, začala si skládat jakousi kytičku. Sakura si toho po popsání příběhu asi dvacáté panenky všimla a hned projevila zájem se něco přiučit. Ty dvě si krásně rozuměly a Kon v mladé začala vidět nastávající talentovanou origami-umělkyni.
Večer paní Takamine přišla a spokojeně poděkovala Konan a přidala i malé dýško. Nejvíc ji podivilo, že její dcerka našla i zájem, který se netýká pouze panenek.

Druhý den ráno Kisame a Sasori odešli do roboty a Pein si spokojeně mnul ruce. „Dva jsou zaměstnaní, Konan se nám také blýskla, Deidara půjde dneska, snad nebude dělat problémy a Itachiho snad také přijmou. Jde to jako po másle, jen ještě Kakuzu a Zetsu. Kde ten zase vězí?“ Přemýšlel šéf, jelikož kytička byla stále nezvěstná.
„Šéfe,“ozval se náhle Deidara, „já mám právo se svobodně rozhodnout, jestli tam půjdu pracovat, nebo nepůjdu.“
„Proč vůbec tam tolik nechceš?“
„Protože tohle celé je totální pitomost, roznášení pizzy je blbá práce a není to umění.“
Šéf si povzdechl a prohlásil, že mu na to kašle a že tady se poslouchají dané rozkazy. Blonďák se snažil odporovat, ale šéf ho stejně donutil jít do pizzerie Deštník a navíc se mu vnutil coby doprovod.