Akatsuki, jak jste je zatím nepoznali 4. - Co takhle jít do kina?

Po každé podobné události si vůdce neodpustil dlouhou řeč o tom, jak jsou zkažení, jak mají všichni držet pohromadě a také, že si mají rvačky nechat na nepřítele. I tentokrát se rozhodl podat kázání, avšak než se stačil rozpovídat, padl mu do oka Kisame. „J-jak ses dostal dovnitř?“ Zablekotal a bylo zřetelně vidět jak mu na čele naskakuje žilka.
„Echm nooo … vítee … šéfe já musel-“
„NEŘÍKEJ MI, ŽE JSI ZASE ROZTŘÍSKAL DVEŘE!“
„Já musel! Nebudu trčet venku jen proto, že jediný pitomý klíče máte někde zastčený vy a ostatní jsou zažraní do rvačky a neobtěžují se mi jít otevřít!“
Šéf to zval v úvahu a promluvil ke všem: „Vy se prostě musíte pořád hádat. Kolikrát vám mám říkat, že bojovnost si máte nechat na soupeře?!“
Sasori hned začal odporovat, „Šéfe ale byl jste to vy, kdo se začal hádat první.“
„Jo,“ přizvukoval Hidan,“ to jste fakt povedenej šéf, když jdete takovýmhle příkladem, pche.“
„Máš nějaké námitky k mému způsobu vedení?!“
„Jo mám.“ odsekl Hidí a opět se začal s Peinem hádat.
Dei podotkl, že dneska je opravdu srandy kopec a že šéf má prostě smůlu. Sasori mu na to řekl svůj názor. Situace pomalu začala vracet svoji bojovnou barvu.
V tom se kolem nenápadně nachomýtl další člen organizace. „Ta paní říkala, že je to pro dobrou věc.“
„Ale k čemu mám to toho jít? Nemá to smysl.“
„Ale jo, říkám ti, že má.“
„Proč bych tě měl poslouchat?“
„Zetsu?!“ Vykřikl Pein, jakmile si všiml kolem procházejícího kanibala. Nechal Hidana být a šel si se Zetsuem promluvit. Ten mu ale nevěnoval nejmenší pozornost a dál se dohadovat sám se sebou.
Hidan juknul na hodiny na chodbě a prohlásil, že je pozdě a on prý musí proříkat odpolední modlitbu a zmizel ve svém pokoji.
Bouchly dveře a šéf zanechal pokusů o smysluplný hovor se Zetsuem. Místo toho připomněl Itahimu, že by měl někam jít.
Uchiha protočil Sharingan v sloup a odpověděl, že ví. Akatsuki se ještě poptali Kisameho, jak dopadl, popřáli Itímu úspěch a rozešli se po pokojích.

Podzimní počasí se rozhodlo zapršet a černovlasý mladík si to přes louže mířil do místního kina. Nebyla to budova malá, bylo to celkem moderní a oblíbené kino a úřady uvažovaly dokonce i o přestavbě na multikino.
Mladík prošel skrz samotevírací dveře a viděl, že i dnes tu je dost lidí, kteří buď postávali ve frontě u pokladen, nebo si prohlíželi plakáty a rozpisy představení. Prostředí bylo pěkně zařízené a Itachi věděl, že tohle by bylo přímo ideální místo pro jeho práci, té by tu měl dostatek i slušný plat, ale přes to všechno se mu nechtělo dělat poctivého šaška.
Jeden pracovník pro něj po chvíli přišel a uvedl ho do personálního oddělení.
„Takže vy jste Uchiha Itachi, člen soukromé detektivní kanceláře Úsvitové očko, podle svého životopisu jste už dělal párkrát uvaděče v kině i divadle. Jaký byl důvod vašeho odchodu?“
„No víte … “ Itachi se zamyslel nad co nejlepší výmluvou. S uvaděčstvím žádné zkušenosti neměl, životopis splácal za odborné pomoci šéfa, který nějaký ten výmysl považoval za nutný. „S rodinou jsme se tenkrát stěhovali a já si nemohl dovolit dojíždět do práce a ty ostatní … ty další důvody bych si raději nechal pro sebe.“
Pracovník přikývl, jakože rozumí a pokračoval, „Takže zkušenosti s tímhle zaměstnáním máte?“
„Samozřejmě.“
„Další otázka zní, proč se ucházíte právě o místo uvaděče?“
„Víte, v naší detektivní kanceláři mnoho práce nemáme a filmy mě vždycky bavily a myslím že právě toto místo je pro někoho takového vhodné, znáte to, lidi se usadí, film začne, sál se uzavře a vy pak máte představení zadarmo. Navíc je to jistá výhoda, když přijdou přátelé a jsou některá volná místa ...“ Zapřemýšlel Itachi hlasitěji, než měl původně v úmyslu.
„Aha, jasně,“ řekl chlápek a cosi čmáral do poznámkového bloku. „Jak jistě víte, post uvaděče má velký důraz na dobré chování a jednání s lidmi. Musím se vás proto musím zeptat, jak vycházíte s lidmi ve vašem okolí?“
Itachi si začal promítat vzpomínky na vlastní rodinné hádky, jeho činnosti po útěku z vesnice, na situace v organizaci … „Nejsem na to zrovna pyšný, bratr mě nenávidí a chce mě zabít, zbytek rodiny už nemám, v rodné vesnici mě nechcou a náš, ehm ... spolek detektivů … Sem tam se nepohodnem, no víte jak to chodí.“
Zaměstnavatel povytáhl obočí, zapsal poznámku a kladl další otázky.
„Co víte o naší firmě?“
„Jste velmi oblíbený podnik.“
„Jaký i představujete plat?“
Černovlasý se na chvíli odmlčel. Kolik že to říkal vůdce? Ale vždyť je to jedno, pomyslel si a pronesl: „Co nejvyšší.“
„Souhlasil by jste s prací přesčas?“
„By se mi to muselo hodit, ale asi ne … Leda za pořádný příplatek.“
Zaměstnavatel si náhle všiml Itachiho Sharinganu, který Ití automaticky aktivoval při vzpomínce na svůj klan. „Nemáte potíže s alkoholem?“
Uchiha ještě víc vytřeštil oči. „Co? Ne, ne, v žádném případě ... jen občas dáme s chlapama jízdu.“
Chlap s bločkem přičmáral ještě poznámku a prohlásil, že jejich jednání je u konce. Slíbil, že zavolá a rychle se s Itachim rozloučil.
Červnenoočko byl trochu překvapený, čekal, že to bude trvat déle, ale byl rád, že to má za sebou a s radostí se vydal směr sídlo.

Když přišel na základnu, Kisame zrovna dosazoval nové dveře. Pozdravil a Žralok se hned rozpovídal. „Měls vidět, jak se Kakuzu tvářil, když mu šéf oznámil, že se mnou půjde koupit nové dveře a že prý zaplatí polovinu. Málem z toho zešílel,“ šklebil se Žralok a Uchiha se taky pousmál. Trochu si poklábosili o budoucích pracovních vyhlídkách a poté šli společně na večeři.