Pravda nebo lež...? 06

,,To si snad dělaj srandu! Já je hledám úplně všude a nakonec je najdu na louce, ležet vedle sebe! Byli spolu úplně sami a mě z toho vynechali… Že by se konečně splnil Sakuře její velkej sen, být se Sasukem? To by mi snad Sasuke neudělal… Oba vědí jak mi na Sakuře záleží a že bych pro ni udělal cokoliv na světě. Zamiloval jsem se do ní, už když jsem ji poprvé uviděl a trvá to až do dnes. Oni si ani neumí představit, jak mě to teď bolí, tady u srdce. Sakura ještě ano, ona pocítila ztrátu milovaného člověka, ale Sasuke neví co to je. Připadají mi jako zrádci, kteří mi to udělali schválně. Kdyby to oba nevěděli, ale je to naopak. Co by spolu dělali, kdybych je tam nenachytal? Všechno, a na mě by si ani nevzpomněli, mě by nechali v hlubokém nevědomí. Žil bych s pocitem, že semnou jednou půjde Sakura na rande (už konečně), ale to ne. Měli být alespoň tak soudní, že mi to měli říct. Lhát a přetvářet se před přítelem, bych nedokázal. Přišlo by mi to hnusné a sobecké. Zvedal by se mi z toho žaludek.
Ale třeba nic nechtěli dělat, třeba spolu nic nemaj, třeba spolu ,,sami,“ šli jen tak na procházku a mě o tom neřekli. Třeba je všechno jinak a já jen jako blbec vyšiluju zbytečně. Jsem už z toho asi vážně magor. To by mi neudělali, jsou to mí nejlepší kamarádi a já jim věřim.
Sakura se teď na mě věší a zastavuje mě, já ale její slova neposlouchám, mám v hlavě jiné myšlenky. Pomalu se ale zastavuju a začínám věřit druhé variantě.
,,No tak Naruto, stůj už konečně a vyslechni nás.“ Zastavil jsem a poslouchal. Hlavu ale nechal skloněnou.
,,Co ty si sakra myslíš, že jsme tam dělali?“ Šibalsky se na mě usmála a já byl zahnán do kouta. Všechny argumenty se mi vykouřily z hlavy, jako mlha po jutsu.
,,No já myslel, že…“
,,Už nic neříkej, vím na co myslíš, ale to není pravda, buď naprosto klidnej. Já se Sakurou nic nemám..“ Jen co to Sasuke dořekl, poplácal mě po zádech, vzal mě za ramena, odtáhl o kus dál od Sakury a pošeptal…
,,Ale víš ty co, Sakura umí vážně suprově líbat!“ Začal se mi řechtat do ucha a já ho nemilosrdně kopl do nohy. Věděl jsem, že si dělá srandu, po chvilce jsem to nevydržel a začal se taky hlasitě smát. Já jsem se rozeběhl za Sakurou, Sasuke spíše pajdal a oba jsem je objal. Věřil jsem jim jako nikomu na světě. V nikom jinym jsem neměl takovou jistotu, jako v nich. Sasuke je jako můj bratr a Sakura…ta i něco víc.“

,,Uf! Ještě že nám to uvěřil. Neodpustila bych si, kdyby se to dozvěděl takhle… Když nás uviděl, zastavilo se mi srdce. Když jsem se za ním rozeběhla a začala mu lhát přímo do očí, cítila jsem, jak mi v žilách tuhne krev. Byl to strašný pocit. Už bych ho nechtěla zažít. Naruto je můj nejlepší kamarád, vždy mi pomáhal a já, co teď dělám, jen mu lžu. Takhle to ale nechci, nechci mít žádné tajnosti před Narutem a už vůbec mu nechci lhát o vztahu mezi mnou a Sasukem. Bude to muset pochopit, jediné čeho se obávám, že se náš tým 7 totálně rozpadne. Že Naruto půjde na vlastní pěst a za námi se už ani neohlédne. Ale upřímně, ani bych se mu nedivila… Bylo to od nás strašně hnusné, sobecké, ale i moudré. Byly by to pro něj muka. Chtělo by to na něj jít pomaličku. I když si myslí, že je tvrďák, tak v hloubi duše, je jen citlivý malý kluk. Prožil si toho už dost a tohle by byla poslední kapka.
Vždycky jsme to brali jako srandu. Byl to náš zvyk, nebo spíše koloběh, že mě Sasuke vždycky odmítne a já Naruta. Tak to bylo a už jsme to nikdo nebrali tak vážně, jako když jsme byli ještě malé děti.
V objetí jsme došli až k Narutově bytu a rozloučili se sním. Hned jak se Narutovy dveře zabouchly, podívali jsme se na sebe a tiše oddechli.
,,Ty vado, to bylo o fous!“ Řekl zničeně Sasuke.
,,To máš pravdu, cítila jsem se strašně, když jsem mu lhala, na to nejsem zvyklá a ani si zvykat nechci.“ Řekla jsem podobně jako Sasuke.
,,Horší je ale to, že mu to budeme muset říct, i když jsme mu teď lhali a to bude ještě horší…“
,,No jo na to jsem úplně zapomněla. Já už to dál nesnesu a nevím, jestli mu to dokážu říct.“
,,Já mu to řeknu…“ Jen co to dořekl, přivinul si mě k sobě a dlouho mě hřál ve svém náručí…“

,,Už jsem v pohodě Choji, díky moc jsem ti vděčná. Moc si mi pomohl. Jsem ráda, že si tu a držíš mě za ruku.“Řekla jsem a utřela si uslzený obličej.
,,Nemáš vůbec zač, rád ti vždy pomůžu, jsme přece tým 10, my si vždy pomáháme, nebo ne?“ Mrknul na mě a já se neubránila tomu, se na něj usmát.
,,To máš pravdu, tým 10 je nejlepší!“
On Choji není zas tak špatný, jak jsem si vždycky myslela… Je vlastně docela fajn a ani není zas tak ošklivý…
,,Pojď pudem to někam zajíst.“ Zvedl se a s úsměvem mi podal ruku.
,,Tak dobře, ukecal si mě.“ Já se zasmála a vyšli jsme na jídlo. Celou cestu jsme se museli smát, nikdy bych nevěřila, že máme spolu tolik společného, o čem se můžeme bavit. Navíc je s ním strašná sranda a nikdy se s ním nenudím. Je plný překvapení a umí holku pochválit. Když jsem u něho, zapomenu na okolní svět a vnímám jen jeho.
Choji asi neměl nikdy žádné děvče, ale uměl to s nimi vážně dobře, jako zkušený svůdník. Pomalu jsem se začala chytat na jeho háček, zbývalo už jen zatáhnout za prut a ulovil by mě. Já se nechala, nebudu si nic nalhávat, já jsem prostě taková, mám ráda, když mě kluci obletují a když jsem balená. Zapůsobil na mě vážně moc mile. Když se na Chojiho podívám doopravdy, tak není ani tak tlustý, jak jsem si donedávna myslela… Je vlastně normální postavy a nemá se za co stydět. Nechápu jak jsem mu mohla nadávat do ,,tlusťocha, tlustoprda, suma a neandrtálce,“ protože on takový není. Mohl za to Sasuke? Že jsem vždy viděla jeho, jako dokonalého kluka, on byl vždy můj vzor a všechny jsem s ním porovnávala. Bohužel i Chojiho…
Pořád jsem ho pozorovala, nezpustila jsem z něj oči ani na vteřinu. Smáli jsme se jako blázni a někteří lidé si to o nás museli už i myslet. Zrovna když dosrkal omáčku z velké misky, ani nevím jak a proč, ale začala jsem se k němu (pořád se smíchem) přibližovat. Když jsem od něj byla jen malý kousek, přestala jsem se smát. Pomalu jsem zavřela oči, ale předtím jsem si ještě ujišťovala pohledem, jestli to chce taky. A myslím, že chtěl.“

,,Mňam, ta omáčka je vážně výborná.
Ino je dneska nějaká jiná. Je na mě milá a ani jednou mi ještě nedala radu ,,zhubni a nejez tolik“. Není vlastně tak špatná jak jsem si myslel… Je v pohodě a nezdá se mi tak nafoukaná a arogantní, jako bývá normálně. Musel jí ten okamžik, kdy jí Sakura řekla tu novinku změnit, jiné vysvětlení pro to nemám. Ale nová Ino se mi vážně líbí, teď se můžu dívat i na její vnitřní krásu a ne jen na tu vnější. Skvěle se s ní povídá, je vtipná, chytrá a naslouchá mi. Připadá mi jako by vše, co jsem jí řekl, poslouchala se strašným nadšením a zaujetím. Jakoby jí to vše zůstalo v hlavě a přemýšlela nad tím vším a ne, jako je jejím zvykem, to hned vypustit uchem ven.
Přitom všem hihňání a povídání se ke mně Ino, začne nečekaně přibližovat. Já nepočítám s ničím a už vůbec ne s tím, že by mě chtěla políbit. To se ale změní v jednom krátkém okamžiku.
Natahuje se ke mně, začne přivírat oči a špulit její krásně vypadající rty. Já to nečekám a netuším, jestli to není jen její hloupý vtip, protože mi nejde do hlavy, proč by ,,mě,“ chtěla Ino políbit. Nevydržím to a moje oči sami od sebe začínají klesat.
Ino na mě skočila a políbila mě. Po střetnutí našich úst se na mě podívá a oba se do sebe pustíme. Líbáme se jako posedlí. Málem jsme rozbořili malý bufet, v kterém jsme předtím hodovali. Teď jsme ale nemysleli na jídlo, ale jen na naše polibky, které byly plné vášně, až jsem nevěděl, kde se tam všechna vzala...