Pravda nebo lež...? 07

,,Ježiši co to dělám?! Já se nepoznávám… Líbám se s Chojim! ,,Já“ se líbám s CHOJIM! To není možný ,,fuj!“
Jen co se od něho odlepím, zvedne se mi žaludek…
,,Promiň Choji, já nechtěla, už musim jít čeká na mě máma v květinářství.“
,,O jo, jasně. Tak já tě doprovodim…“
,,Ne to je dobrý, si milej, ale já to zvládnu. Tak se měj.“ Jen co to dořeknu, snažím se co nejrychleji zmizet, zapomenout na ten trapnej, hnusnej okamžik a na to, co se mezi ním a mnou právě sehrálo.
,,Ahoj…“ On se za mnou ještě podíval a usmál se, ale já dělala, že ho nevidim. Chci na to co nejrychleji zapomenout! Kdyby se to někdo dozvěděl, to by byla hrůza! Radši na to ani nechci pomyslet. Jak mě to vůbec mohlo kdy napadnout, že já a Choji? Ne-e to jsem udělala jen kvůli tomu, že jsem byla na dně, bylo to ze zoufalství. Taková poslední a nejodpornější varianta, začít si něco s tim tlustym troubou!“ Jen co jsem to dořekla, musela jsem si odplivnout.
Když jsem si to uháněla domu, uviděla jsem Naruta opřeného o zeď. V tom okamžiku mi to došlo…
,,Je-e! Ahoj Naruto! Co ty tady tak sám?“
,,Ahoj Ino, jen jsem si šel provětrat hlavu…“
,,Jo to já taky, potom co jsem se to dozvěděla…“ Dořekla jsem to a nenápadně se ušklíbla.
,,A co ses dozvěděla?“ Koukal na mě nechápavě.
,,No přeci to se Sakurou a Sasukem…“ Teď jsem se už opravdu usmála. Ale Naruto se moc neusmíval.
,,A co je s nima?“
,,Super ještě nic neví.“ Pomyslela jsem si.
,,Ty to nevíš? No vždyť spolu chodej!“ A bylo to. Konečně se bude trápit taky někdo jinej než já!
,,C-co-cos to řekla?! To je blbost.“
,,Myslíš, že bych ti kecala? A i kdyby, proč bych to měla dělat..?“ Koukala jsem na něj. Sklonil hlavu a jakoby by byl v jiném světě. Chudáček, skoro mi ho bylo až líto, ale co nadělá…
,,Tomu nevěřim to by mi neudělali, jsou to mí přátelé, mám je strašně rád.“
,,No jo, tak alespoň vidíš, že to asi nejsou zas takoví přátelé jak sis myslel, nemám pravdu?“ Čekala jsem na odpověď a dělala, že mě to taky strašně vzalo.
,,Hm.“ Otočil se a chtěl odejít, ale já ho chytla za rameno a otočila ho směrem k sobě. Uviděla jsem přesně to, co jsem vidět chtěla… Měl červené a zalité oči slzami. Byl vážně tak bezbranej, v jeho srdci ho to muselo strašně tížit a to mě právě uspokojovalo…
,,Ať se taky trápí někdo jinej než já, já jsem si tím už prošla!“ Myslela jsem si v duchu a pak pozorovala, jak Naruto pomalu odchází a ztrácí se v dáli. Poslední co jsem uviděla, než zašel za malý kopec, byla jeho blonďatá hlava. Šel jako tělo bez duše a já se mohla v klidu vydat směrem k mému domu…“

,,Achjo, tak jdu na věc!“
Vstal jsem z postele, zabořený do myšlenek a nazul si boty. Už mu to musím říct, určitě se bude trápit, tak aby ho to přešlo co nejdřív, a hlavně jsem to slíbil mé lásce Sakuře. Bude lepší když se to dozví od přítele než od někoho cizího…
,,Ehm, ahoj Naruto. Promiň, že tě vyrušuji, ale musím ti říct něco důležitého a naléhavého, můžu dál?“ Ne to není ono.
,,Naruto, ahoj, musím ti něco říct, nepočká to…“ Ne to taky ne…
,,Naruto, musíme si promluvit. Mám na srdci něco velmi důležitého, co ti potřebuji říct dřív, než by ses to dověděl od někoho jiného.“ Jo to je ono, takhle nějak to bude dobré.
Zkoušel jsem si, jak to řeknu Narutovi, když jsem šel po písčité cestě směrem k němu. Blížil jsem se k jeho bytu a pomalu natahoval ruku ke zvonku, který ohlásí něčí příchod. Několikrát jsem svou ruku odvrátil dál od zvonku, ale nakonec jsem se překonal, zhluboka se nadechl a stiskl tlačítko.
Nic se nedělo, neslyšel jsem žádnou známku toho, že by se někdo v bytě pohyboval. Nakonec se ale dveře malinko pootevřely.
,,Ahoj Naru…“ Skočil mi dořeči.
,,Co tady chceš?!“ Vyjel po mně a já nic netušil.
,,No já-já jsem ti přišel něco říct, ale jak vidím, přišel jsem asi nevhod.“ Byl pěkně naštvaný, ale jeho oči se leskly. Nic jsem nechápal…
,,Něco se děje:“ Zeptal jsem se, se soucitem.
,,Jo děje! Ale jen taková malá drobnost. Jen to, že mí dva nejlepší přátelé mi neřekli o tom, že spolu chodí!“Zvyšoval hlas…
,,Naru..“ Nenechal mě domluvit.
,,Ale to neni všechno! Oni mi dokonce i lhali do očí. Všechno popřeli a ještě si z toho dělali srandu!“ Dořekl to a jedna slza spadla na dlaždice.
,,Nech mě to vysvětlit, prosím.“
,,To se nemusíš obtěžovat, já nechci slyšet další lži z vašich úst. Jen si svoje výmluvy schovej pro někoho jinýho, pro mě už jste skončili! Jste mrtví, nikdy jsem žádný kamarády neměl!“ Zabouchl mi před nosem silou dveře.
Moje slzy nezůstaly pozadu a spustily se nečekaně ven z oka. Položil jsem ruku na dveře a zašeptal.
,,Naruto, odpusť…“