Ona jediná, díl devátý - Nepřítel před branami

Škoda, že jsme nestihli udělat okopy, bylo by to stylovější a lépe by se do nich trefovalo.
První nepřátelé dorazili k hradbě. A...
… zastavili se. Neurovnaná stěna pouličních rváčů stála a zjevně vyčkávala, zbraně v pohotovosti.
Máme problém. Alespoň jeden z nich je ninja, tipoval bych toho vzadu. Tihle šašci na něco čekají a neútočí. To znamená, že buď chtějí vyjednávat, což není pravděpodobné, nebo vyčkávají, až jejich shinobi prorazí palisádu. Chytré. Vědí, že polovinu z nich bychom dostali ještě na hradbách.
Jenže my nebudeme čekat, až tu hradbu prorazí.
Podíval jsem se na Anko, která stála opodál.
„Ten vzadu...“
„...je ninja,“ přerušila mě. „Já vím. A taky si ho vezmu na starost. Vy se věnujte těmhle obětním beránkům, na které stačíte,“ dodala pohrdavě a jedním skokem se vznesla vysoko do vzduchu. Její dlouhý kabát se třepotal proudem vzduchu. Mávla rukou, cosi se zalesklo, stříbrné šípy letících kunaiů se blýskly prostorem směrem ke komusi vzadu.
„Jdem!“
Tři muži přeskočili hradbu.
Jeden - mohutný medvěd v battledressu americké armády, ozbrojený kusem tlusté, těžké, železné, na konci zašpičatělé tyče, u pasu útočný nůž.
Druhý - malá, hbitá fretka s dvěma dlouhými, ručně kovanými noži v rukou, oděv z podomácku tkané hrubé látky, na nohách standardní jungle boty amerických rangers.
Třetí – vysoký, štíhlý, zcela odpovídající své přezdívce Zelený Blesk Konohy, černé, do polokoule ulízlé vlasy a ovázané ruce.
Bandité zvedli zbraně jako na povel. Vzrušením zkřivené a kruté tváře těch v první řadě rozjasnil úsměv...
„Jsou jen tři!“
Výkřik některého z našich protivníků zapůsobil jako kouzlo dobré nálady. Jen tři, slyšeli jste to? Jen tři normální chlapi, proti nám šedesáti. Co si jako myslí, že zmůžou, pitomci? No, alespoň se pobavíme, než si to ti dva vzadu vyřídí po ninjovsku.
Těsně předtím, než moje tyč poprvé dopadla, jsem zahlédl jednu nebo dvě tváře, kterým došlo, že je něco v nepořádku. Daly se snadno identifikovat podle toho, že jim na rtech ztuhnul úsměv. Zcela správně si uvědomili, že když se vrhnou tři proti šedesáti, tak to bude buď sebevražda, nebo velmi ošklivé překvapení.
Tlumený zvuk, jako když člověk hodí na zem slaměnou matraci, doprovázený ošklivým zapraskáním kostí – moje těžká, železná zbraň se zabořila do těla prvního z nepřátel. Vzápětí několik rychle za sebou jdoucích cinknutí, to jak jsem odrazil zbraně soupeřů. Ještě několikrát jsem se rozmáchl a udělal si kolem sebe místo.
Tak. Začínám se rozehřívat.
Periferním viděním jsem zahlédl Teda s oběma čepelemi od krve. Pohyboval se jako tanečnice, hned tady, hned o kus dál, a nikdy nebyl v místech, kudy prolétala zbraň některého z banditů. Ladné, plynulé, téměř vláčné pohyby smrtícího baletu. Ted vždycky dbal na to, aby jeho soupeři mohli v pekle říci, že ten Američan, kdo je zabil, bojoval fakt hezky na pohled a kdyby neměli proříznutou krční tepnu, tak by to i ocenili.
Postavu v zeleném jsem neviděl, ale podle vzduchem plachtících těl omráčených banditů, vyletujících v pravidelných intervalech z chumlu soupeřů na druhém konci palisády, by se dala snadno lokalizovat jeho poloha, kdyby bylo potřeba.
Cink! Sekyra jednoho z nepřátel se zastavila kus od mojí hlavy o můj kryt tyčí. Pořádně jsem se opřel do protiútoku a můj kop jej odhodil do chumlu nepřátel, kteří popadali jako kuželky.
Jo, to mi připomíná, že se musím v Konoze zeptat, jestli tam mají bowling, nebo nějakou jeho místní obdobu. Docela mi to občas chybí. Závody jedlíků jsou sice fajn, ale není to na každý víkend.
Úkrok. Rána tyčí. Bodnutí. Podsaditý bandita se udiveně drží za hrudník a z pod prstů se mu valí jasně rudá krev jako tekuté rubíny.
Sek zprava. Shýbám se, rzí ozdobená čepel meče zasyčí jako kobra. Krok k útočníkovi, rána loktem do krku, otočka, železná tyč dopadá na jeho hlavu jako kladivo.
Enemy down.
Odrážím několik útoků na Teda, bojujeme bok po boku. Vysoký, mohutný lamželezo s postavou jako skříň, s něžností a bojovým stylem řezníka z městských jatek, spolu s malou, hubenou, jako blesk se pohybující štikou v lidské podobě, oba sehraní jako pod taktovkou velmistrů choreografie.
„Zezadu! Asi dvacet chlapů leze přes palisádu!“
Výkřik odkudsi z vesnice...
A do hajzlu.
Tady je jich už jen asi čtyřicet. Jsme tři, to bychom zvládli, ale někdo musí pomoci těm vzadu, ti rolníci znají boj jen z vyprávění.
„Lee! Utíkej jim na pomoc a pak se vrať zase k nám!“
„Hai!“
Postava v zeleném se jedním skokem přenesla přes palisádu a zmizela nám z očí.
Jich je čtyřicet. My jsme dva. Jsme sice silnější, odolnější, rychlejší a trénovanější než kdokoliv z nich, ale jich je čtyřicet. Čtyřicet.
To je moc, moc špatný.
Uchopil jsem tyč oběma rukama a doširoka se rozkročil jako dřevorubec.
Švihnutí. Střípky několika vyražených zubů letí vzduchem, majitel je už stejně nebude potřebovat. Nápřah, železná tyč hvízdne vzduchem jako rozzuřený sršeň. Bandita v tmavém, záplatovaném oděvu, zacákaném krví svých spolubojovníků podklesává v kolenou a nastavuje svou zbraň, aby vykryl můj útok.
Tak, ty teď půl sekundy nebudeš dělat problémy, protože čekáš na dopad mojí zbraně, který nepřijde.
Na poslední chvíli jsem směnil směr letu tyče a nechal ji dopadnout na mladého chlapíka s vizáží krysy. Nečekal to, stihl jen reflexivně nastavit předloktí. Zvuk prasknutí obou kostí, zkrvavené železo pokračuje dál jen nepatrně sníženou razancí a se zaduněním dopadá šikmo shora do ramene.
Krysí mužík se zapotácí, nervy mu ještě nedaly zprávu o masivním poškozené jeho těla. Síla vstřebaného úderu jej odhodila do bojové zóny mé dvojičky, která mu hbitě vráží čepel mezi žebra a dál se věnuje trojici svých soupeřů.
Nepřátelé nemohou ustupovat ani pořádně manévrovat, za nimi stojí jejich kumpáni. Najednou mohou útočit nejvýše tři na jednoho, víc se jich k nám prostě nedostane, za námi je palisáda.
Během další minuty jsme jejich počet snížili asi na třicet.
Moc. Pořád moc.
Začínaly mi docházet síly. Boj zblízka je ohromné vypětí, které tělo zvládne jen krátkou dobu, pak začne umdlévat. Proto třeba kickboxeři mají kola dlouhá dvě minuty a i to je v ringu neuvěřitelně dlouhá doba.
A nepřátelé si začínali dávat pozor.
Hm. Taky bych asi zpozorněl, kdyby nás zůstala po minutě a půl boje jenom polovina a kdyby naši nepřátelé stáli obklopení pořád rostoucí palisádou z těl mých přátel.
Krok vpřed. Rána, kryt, kryt, úkrok. Tyč nad hlavu do krytu, zazvonění, švihnutí tyčí dolů, křupnutí. Soupeř jde k zemi jako balvan a já okamžitě uskakuji o krok zpět. Místem, kde jsem stál, hvízdají tři různé zbraně.
Prima, okamžik minutí cíle je nejvhodnější doba k protiútoku, protože zbraň není ani v útoku, ani v nápřahu, takže není hrozbou. Mé paže vyrazí vpřed a hrot tyče se noří do hrudníku jednoho ze soupeřů.
Sakra. Sice jsem prorazil hrudní kost, ale tyč v ní zůstala vězet. Nepřítel udělá krok zpět, klopýtá o jedno z mnoha těl zabitých banditů a padá na záda. Tyč, kluzká krví se mi vysmekne...
Krucinál! Sice jsem ho dostal, ale jsem beze zbraně!
Nepřátelé rychle pochopili, že tohle je jejich šance. Zbraně se napřáhly...
Už jsem držel v ruce svůj útočný nůž.
Ustoupit nebylo kam. Zbývala mi jen jediná možnost.
S válečným pokřikem skáču přes hradbu z těl banditů přímo k jejich kamarádům. Z výrazu v mé tváři si mohou přečíst, co je čeká v nejbližších vteřinách, a podle výrazů v těch jejich si to přečetli. Ve zlomku sekundy jsem u nich. Jejich ostnaté, okované bijáky a různé variace na palcáty a sekyry jim přestaly být k užitku, protože stojím těsně u nich tělo na tělo se svou krátkou a hbitou zbraní.
No, stojím není to správné slovo. Já se pohybuji. Hodně rychle.
Čepel vniká do měkké tkáně hrdla nejbližšího bandity, jasně červená, tepenná krev cáká dalšímu, nalevo stojícímu do obličeje. Instinktivně si pokusí protřít oči a to je poslední chyba, kterou kdy udělal – rukojeť nože se dá použít jako yawarra. Křupnutí lebeční kosti, mocné yoko-geri-kekomi odhodí dalšího, který se začíná vzpamatovávat...
Využívám toho zlomku sekundy, který mi dal zmatek právě mnou způsobený, přiskočil jsem k mrtvole s mojí tyčí v hrudi, nohou si přidržel jeho tělo a vší silou jsem...
Bílý záblesk, který se okamžitě rozpadl na drobné jiskřičky. Země se zahoupala, jako kdyby se rozhodovala, co teď – a pak se ke mně prudce vrhla.
Hm. Asi jsem něco přehlédl, řekl bych. Možná protitankovou střelu nebo padající strom, soudě podle síly úderu.
Musím vstát. Okamžitě.
Začal jsem pokus o vyškrábání se na nohy a čekal, odkud a hlavně kam přijde další. Skrze úzké, rozostřené a zamlžené okno do okolního světa jsem zahlédl jakýsi stín, jak se napřahuje...
… a pak jej srazil jiný stín, malý a hbitý.
Já to vlastně čekal, že mě v tom Ted nenechá – jeden druhému jsme zachránili život už tolikrát...
„Ted-san! Odtáhněte ho!“
Zatřepal jsem hlavou posadil se. Mlha začínala mizet, zorné pole se začalo rozšiřovat a zaostřovat, to jak moje tělo znovu nahazovalo zbývající systémy...
...aaaaaah...
… včetně center bolesti. Nával jiskřiček mi opět zamlžil vidění, ale jen na okamžik. Ted srazil překrásným mae-tobi-geri nejbližího soupeře, špička jeho americké vojenské boty ve výskoku narazila rychlostí útočící kobry zespoda do brady nyní již bezvědomého bandity. Pak ke mně přiskočil, popadl mne pod rameny a začal mě táhnout k palisádě.
„Konoha repuu!“
Zelená, stále ještě trochu rozostřená postava zmizela, respektive rozmazala se. Vichřice z Konohy začala kácet les banditů, rychle, přesně a hlavně ve velkém.
Ted mě opřel zády o palisádu.
„Dobrý?“
„Jo, je mi skvěle. Jdi mu pomoct!“
„Jasný.“ Odběhl, já zavřel oči a provedl rychlou inventuru kostí. V pořádku, původní počet, zasažené místo sice nabobtnalo do boule velikosti půlky pomeranče, ale to se dá přežít. Hlavně že nemám otřes mozku. Ztěžka jsem se postavil na nohy, několikrát se zhluboka nadechl, abych si vyčistil hlavu úplně, a v rámci boje proti samotě jsem opět vyrazil mezi lidi.
„Můžu si půjčit klacek?“ zeptal jsem se jednoho mrtvého bandity. Když nic nenamítal, vzal jsem si jeho okovanou zbraň, slušně poděkoval a zapojil se do boje.
Lee s Tedem byli obklopeni ze všech stran. Stáli zády k sobě a rozsévali zkázu mezi řídnoucími řadami banditů. Mě si nikdo nevšímal.
Ale to nic. To se brzo změní.
Teprve když jsem rozkřápl lebku třetímu banditovi, došlo zbytku, že se něco děje. Část se otočila směrem ke mně – sice jsem nebyl v plné kondici jako na začátku boje, ale stále jsem byl milý a neškodný asi jako nešetrně probuzený jeskynní medvěd a a oni si to uvědomili. Zařval jsem, rozmáchl se kyjem...
Konečně.
První, druhý, pátý, osmý bandita se otočil...
…a začal utíkat.
Lee s Tedem se na sebe unaveně usmáli, svorně oddechovali jako měchy tahací harmoniky...
„Slušný, padesát lidí ve třech,“ prohodil jsem.
Bílé zuby Zeleného Blesku Konohy blýskly v úsměvu, Ted se vesele zašklebil.
„Skoro vypadáte, jako by vás to zmohlo,“ řekl pobaveně nezaměnitelný hlas opodál...
„On tě nezabil? Škoda,“ ohlédl jsem se po ní. Krvácela z několika mělkých sečných ran, kabát na několika místech roztržený, na pravé lícní kosti modřinu.
„Ale koukám, že se mu to skoro povedlo. Dobrý?“
Unaveně se usmála.
„Jo, dobrý. Už jo.“
Rozhlédla se po bojišti. Země kluzká krví, poházená těla nepřátel...
Padesát mrtvých. Nebyl to hezký pohled.
„Taky jste se koukám nenudili,“ řekla zamyšleně.
„Moc ne,“ zasmál se Ted. „Bylo jich...“
„Nepokecáme ve vesnici? Možná bych si dal skleničku něčeho ostřejšího a na chvíli si sednul, od toho nicnedělání mi dřevěnějí nohy,“ přerušil jsem je.
„Dřevěnějí nohy a dělají boule za ušima, co? Tak jdem, aby nám tu neomdlel.“
„Hm. Anko?“
„Ano?“
„Jdi do hajzlu.“
„Ráda, ale až mi ukážeš ten tvůj kryt spánkovou kostí. To musel být zajímavý pohled, zablokovat soupeřův kyj hlavou. To je nějaký speciální chvat tai-jutsu z vašeho světa?“
„Hm. Fakt vtipný. A ty se moc netlem!“
Ted se na mne podíval rozšířenýma, dětskýma očima, plnýma čisté, nefalšované, krystalické nevinnosti v surovém stavu. „Já? Já se ti nesměju, já se na tebe usmívám!“
„Víte co? Jděte do hajzlu oba dva.“
Unaveně jsem vykročil směrem k palisádě, za níž se začínali srocovat vesničané. Silná, bodavá bolest v hlavě mi dělala společníka a já už se těšil, až si sednu. Ostatní mne následovali.

* * *

Seděl jsem na dřevěné, celkem pohodlné židli ve starostově domě, v krbu hořel oheň a v ruce mě chladila sklenička obstojné jablečné pálenky. Hlavu jsem měl zafačovanou a zašitou, Ted mi s velkou zručností stáhl okraje tržné rány k sobě, takže nebudu mít ani nějak přehnaně velkou jizvu. Otok už stihl splasknout, což jsem byl rád.
„Byly nějaké ztráty na civilistech?“ zeptal se Ted. Seděl vedle mne a cpal se kusem pečeného masa.
„Ne. Jen ta zranění, co už ošetřoval Dave-san. Jedna žena se zlomenou rukou, jeden muž s otřesem mozku a dva se sečnými ranami, ale to se díky vám, Sabreman Dave, brzy zahojí,“ náznakem se uklonil směrem ke mně.
Jojo, zkušenosti paramedika se hodí, člověk umí dobře ošetřovat zranění z boje.
„To je v pořádku. Jak se vůbec do toho boje zapletla ta žena?“
Starosta se usmál. „Než dorazil na pomoc Lee, tři bandité vběhli do domu Tsumiko. Byla tam ona a šest jiných žen. Ve vedlejší místnosti měly děti.“
„Nechte mě hádat. Dopadla jen jedna rána, ta jí zlomila ruku, a pak všech šest skočilo po těch pitomcích a ubodalo je kuchyňskými noži?“
Starosta nazdvihl obočí. „Vy už to víte?“
Zasmál jsem se a opřel se pohodlněji. Plameny krbu házely teplé, červené světlo po skromně zařízené, ale uklizené místnosti.
„Kdepak. Ale vím, jak bojují matky při obraně svých dětí. A nejen lidské matky – ne nadarmo se říká, že lva je těžké ulovit, ale jestli chceš mít opravdové problémy, zkus sáhnout na mláďata lvici.“
„Hezký příměr,“ přitakal starosta.
Bylo tu fajn, měl jsem dobrý pocit z dobře vykonané práce, vesničané na nás hleděli jako na hrdiny, ale už jsem se těšil až vypadnu, až si někam zalezu s Tedem a konečně nasytíme svůj hlad po odpovědích...