Tatíček Šéfík - 10. kapitola - To jméno k ní sedí!

„Akki? Kdo to proboha vymyslel?“ zlobil se Sasori, když na něj přišla řada s hlídáním nového přírůstku. Holčička neustále něco žvatlala a vykulenýma očima rejdila po místnosti.

Pein se ještě úplně nevzpamatoval z toho, že je v domě další osoba ženského pohlaví. Toužil po synovi, ale osud mu ho nedopřál. Nad jménem, které vymyslela trojice „záchranářů“ se jen pobaveně uchechtl. Sevřel v ruce brk a začal sepisovat instrukce pro své ninji.

„Stlejda Kisame á velký nos!“ vřísklo děvčátko, které žralok držel na klíně.
„Itachi, rozsuď nás!“ poprosil svého přítele. Ten ani nevzhlédl od čištění zbraní, jen se malinko ušklíbl a prohlásil: „To je jasný! Ty máš obr frňák!“
„To od tebe není fér!“ zakňoural muž s rybí kůží. „Máš stát na mý straně!“
Uchiha vzdychl. „Udělal bych to, kdybys s tou holkou nehrál tyhle hloupé hry.“
„A jak jinak mám to dítě zabavit?“ protestoval žralok, pak se však zamyslel, roztáhl úsměv od ucha k uchu a začal pěkně nahlas zpívat.
„Ne! Kisame, okamžitě toho nech!“ zděsil se Itachi, protože žralokův pokus o zpěv drásal uši.
V té chvíli se z druhého křídla přiřítil Sasori. „Kisame! Mohl by ses ztlumit? Akki zrovna usnula!“
„Teď by to chtělo ohňostroj, ať je toho kraválu ještě víc,“ zamumlal Uchiha.
„Volal mě někdo?“ ozvalo se těsně za ním.
„Co to ksakru…!“ Černovlasý se lekl tak, že vyskočil a málem praštil hlavou o strop. „Můžu mu říkat stokrát, aby to nedělal!“ Zařval na Deidaru, který se schovával v pokoji a celou dobu je nestydatě odposlouchával. Z pravého křídla se ozval pronikavý pláč.
Sasori se nejprve zamračil a potom třísknul s první věcí, která mu přišla pod ruku. „Fajn, tak si to malý monstrum jděte uspávat sami!“
„Monstrum? To přeháníš, ne?“ zarazil se Deidara.
„Ne. Ať už to jméno vymyslel kdokoli, k tomu dítěti sedí dokonale! Akki, démon, zlý duch, naprosto trefné! Huláká víc než my všichni v sídle dohromady, vůbec neposlouchá a občas z ní jde i strach,“ vysvětloval loutkář.
„Jak to myslíš?“ Ninjové z Akatsuki to nechápali.
„Zkrátka… chvíli se na vás dívá normálníma očima a vzápětí je její pohled takový… varhánkovatý. A skoro to vypadá, jako by měla místo očí malé spirály.“
„To bude genetický,“ mínil Itachi. „Každopádně by se to mělo říct Vůdci.“

Konan se skláněla nad malou Akki, zatímco Pein ji sledoval zpovzdálí. „Tak co?“ vyptával se. Mračila se, něco ji znepokojovalo. „To se mám snad podívat sám?“ Velitel Akatsuki začínal být netrpělivý.
„Rinnegan,“ zašeptala.
„Ukaž!“ Díval se, jak se děvčátko směje. Náhle se výraz v jeho obličeji změnil na nesmírně vážný a Pein uviděl, že malá Akki opravdu podědila jeho schopnost.
„Moje kekkei genkai… jenže, takhle brzo?“
„Musíme říct ostatním, aby byli maximálně opatrní,“ odvážila se pronést modrovláska. Tázavě hleděla na Peina, který byl chvíli neschopen slova, načež vyhrkl: „Mám dvě úžasné děti!“
Akatsuki nebyli z nových pravidel právě nadšeni, ale museli uznat, že lepší dostat varování předem než ve chvíli, kdy už bude příliš pozdě.

Zetsu a Kakuzu hlídali Tenshi. Děvčátko si hrozně oblíbilo „létací“ hru vymyšlenou schizofrenním kanibalem. Zelený ninja ji uchopil do rukou, hodil do vzduchu a hned na to ji zas rychle zachytil svými dlouhými liánami. Maskovaný ninja ho sledoval, ale spíš tu byl pro případ, že by to kanibal přehnal.
„A co když se praští do hlavy?“ zapochyboval.
„Tak bude nejspíš hloupá,“ pokrčil rameny Zetsu.
„Hm, z toho by Šéfík asi zrovna nadšenej nebyl.“
„Hlavní je, že tomu prckovi se to líbí,“ opáčil zelený ninja.
„No, to jo. S tou druhou ale tohle zatím nezkoušej, Šéf by ti nejspíš utrh hlavu,“ mínil Kakuzu.
„To by se k ní napřed musel dostat,“ zamumlal Zetsu a hleděl na rozesmáté děvčátko, které nadšeně tleskalo ručičkama a volalo: „Etě! Etě!“
„A co že nejseš s Hidanem?“ obrátil kanibal list.
„Bolí ho poslední dobou hlava. Je z těch dvou holek celej divokej,“ vysvětloval maskovaný ninja.
„Jo, tak…,“ pochopil Zetsu a znovu chytil Tenshi. Ta zívla a přitulila se k němu.
„Jo a teď se zeptám já… Už netoužíš po tom… tady to dítě sežrat?“
„Budeš se divit, Kakuzu, ale jak k něčemu přilneš, začneš to brát jinak,“ pokýval hlavou ninja.
„Aha, tak to jo.“

Konan a Pein začali ztrácet kontrolu nad sídlem. Zdálo se, že Akatsuki zvolna propadají depresi, někteří začínají hubnout a přestávají o sebe dbát.
„Co teď s tím, Konan? Musíš se o ty děti starat sama, jinak se nám ti ninjové nezmátoří.“
„Ale… sama to přece nezvládnu!“
„Budeš muset,“ zabručel Pein. „Situace začíná být kritická! Máme nějaké poslání, které je nutné splnit a postarat se, aby Akatsuki byli odpočatí a v plné síle. V noci nespíme, budí nás Akki, ke které se naši Shinobiové už nechtějí ani přiblížit. A přes den zas nemůžou najít Tenshi, když se pořád ztrácí. Výhružky nepomáhají, povzbudit je neumím. Prostě si to nějak zařiď, Konan, jsou to koneckonců tvoje děti!“
„Na tohle ti nemíním odpovídat,“ zamračila se modrovláska. Mávl nad tím rukou a přemýšlel, jak z tohohle bludného kruhu ven.

Čtyři Shinobiové se krčili v rohu a promýšleli taktiku. O jakou že delikátní záležitost vlastně šlo? Akki potřebovala přebalit.
„Kisame, do akce!“ Ninjové popostrčili žraloka dopředu. Ten měl za úkol obrátit pozornost na sebe. Začal se tedy všelijak divně šklebit, zatímco se Deidara s Itachim blížili ke kolébce z jedné strany a Sasori z druhé. Když byli už dostatečně blízko, zařvali: „Teď!“ a vrhli se na nebohé dítě. Jeden ho chytil za ručičky, druhý mu držel bříško a třetí přebaloval.
„Co děláte?“ Hidan strčil do dveří hlavu. Trojice ninjů se příšerně lekla, jeden z mladíků praštil omylem do piksly s dětským pudrem, který se vysypal, a všichni se rozkašlali. Nesmrtelný se začal chechtat a smál se ještě i v okamžiku, kdy za sebou zavíral dveře.

Itachi držel Akki na klíně a houpal jí. Kromě něj byli v místnosti ještě Tenshi, Deidara, Tobi a Hidan. Děvčátko toužilo si sestřičku pochovat. „Dobře, ale vy dva ji hlídejte,“ svolil Uchiha.
Blonďáček k dívence okamžitě přisedl. Bělovlasý stál s rukama v bok a čekal, co se bude dít. Itachi s Akki v náručí došel blíž a chtěl ji podat natěšenému děvčátku. Tobi se k nim vrhl, strhl Tenshiny ruce stranou a prohlásil, že si nemyslí, že by to byl dobrý nápad.
„Baka!“ zlobila se holčička.
„Páni! Pěkně ho stírá!“ uchechtl se nesmrtelný.
„Zmizni, Tobi, víme, co děláme!“
„Ale Deidaro-senpai!“ odvážil se zaprotestovat mužíček s oranžovou maskou. Ninjové ho ignorovali. Itachi přidržoval Akki, ale zároveň dovolil Tenshi, aby si na miminko mohla sáhnout, Deidara jistil její sestřičku ze strany.
„Já… Tenshi. Ty… Akki,“ vysvětlovalo nemluvněti jednoleté děvčátko. Akatsuki se museli usmát.

Pein si opět musel vyslechnout nekonečně mnoho stížností. „Šéfe, už to nezvládáme! Dejte nám dovolenou!“ žadonil Deidara.
„Nebo aspoň oddych! Nejde být chůva na plný úvazek, a zároveň lovec ocasých démonů!“ přidal se Hidan.
„Ne! Polevit nemůžeme, zase bychom ztratily ty drahocenné stopy. Teď se to udělá tak, že se na výchově mých dcer budeme podílet všichni stejně a pak se uvidí. Ještě pár let a vyrostou z toho. Zase se vrátí lepší časy!“ Výraz ve Vůdcově tváři byl naprosto zoufalý. Došlo to dokonce tak daleko, že si před nimi kleknul na kolena a vyhrkl: „Vydržte to! Zlepší se to, slibuju!“
Hidan na něj mrknul, vrhl po něm jeden ze svých soucitných pohledů a s naprostým klidem prohlásil: „Tak to vidíte, našemu Šéfovi hráblo!“