Zemřít pro budoucnost 022-Komplikace

V Konoze zatím vládl klid, o zmizení Sasukeho a Sakury se povídalo už hodně dlouho, nikdo je nehledal. Vše napovídalo tomu, že odešli dobrovolně. Jediný člověk tomu stále nevěřit. Naruto. Nechtěl to tak nechat, hodlal je najít. Když se Sasuke konečně vrátil, zase zmizel, ale tentokrát sebou vzal i Sakuru. Nešlo mu to do hlavy.
„Tsunade.‘‘ Řekl vešel do její kanceláře. Po odchodu Sakuru začala být hodně nepříjemná, nejspíš ji chyběla jako jemu.
Vůbec nereagovala na jeho příchod, tak proč čekat, řekne to hned.
„Bábi půjdu najít Sakuru a Sasukeho.‘‘ Vyvalil na ni, tentokrát její pozornost zaujal, nastalo dlouhé ticho.
Nevěřila tomu, nikoho neposílala je hledat, odešli sami, byla to jejich volba.
Nevěděla co na to říct, má ho vůbec pustit? Nemají ani žádnou stopu, tak jak je chce najít.
„Tak jdi.‘‘ Ŕekla ztěžka, ani ho nenapadlo jak to půjde rychle. Už na nic nečekal, vydal se je hledat, nevěděl kde jsou, ale vedlo ho srdce. Věřil si, najde a přivede zpět. Vydal se lesem směrem k Suně, něco ho tam táhlo, určitě byly někde blízko tam. Nezastavil se ani po několika hodinách cesty, už se začalo stmívat To ho však nezastavilo, i když neviděl ani na krok nezastavil. Je blízko věděl to……….

Stejně jako on byli ostatní obyvatele domu spokojeně. Dokonce se uplatnili jako dobré chůvy, čímž Sakuře málem vyrazili dech. Alespoň teď měla více času, aby se věnovala i Sasukemu. Ale jakmile začala Tsuki plakat, pomohla jenom maminka. Měli štěstí malá zatím většinu dne prospala, zatím. Později už pomalu začínala prozkoumávat zákoutí sídla, začala být čím dál náročnější na pobavení. Ovšak zvířátka utvořená z vody jí pořád pobavila, Suigetsu na sebe musel být pyšný. Později se naučila i mluvit to bylo horší než kdyby jen plakala. Všichni se teď museli soustředit na každé vypuštěné slovo z jejich úst, Tsuki je ráda opakovala. Jen stačilo zakopnout a zanadávat, přiletěla Sakura jako stíhačka, to si to každý raději rozmyslel.
„Doprde……*plesk*...‘‘ Zanadával Sui, ale nedořekl už z něj zbyla jen louže vody. Všichni mu záviděli, Sakura začala dávat větší a větší rány. Jediný komu to dosud smál byl Sasuke, jakmile na něj Sakura vrhla vražedný pohled usměv mu spadl.
„Tak už se snad můžeme v klidu najíst.‘‘ Řekla Sakura a zhluboka se nadechla aby potlačila svůj vztek a dala malé do pusinky další sousto. Spokojeně polkla a čekala na další. Sakura se pousmála, alespoň pěkně jedla.
Po dojedení všech zbytků, se vydala Sakura malou uspat. Jediné čeho si nevšimla bylo, že nebyla jediná kdo od večeře odešel. Jakmile malou spala něčí ruce jí zezadu přitáhli k sobě. Polekala se, málem vyjekla ale Sasuke ji umlčel polibkem.
„Co blázníš.‘‘ Špitla a trochu se od sebe odtáhla. Sasuke si však nedal říct zkusil to znovu tentokrát ze předu.
„Neutíkej mi pořád.‘‘ Zašeptal ji do ucha a jemně ji políbil na krk. Na chvíli zadržela dech, aby nevzdychla. To ji však nepomohla, jeho ruce ji pomalu začali prozkoumávat její stehna. Už to dál nevydržela slastně vzdychla, polibkem umlčel další její vzdych a pomalu ji stačil na postel.
„Počkej!‘‘ Zarazila mu další pokus z ní sundat tričko. Nevzdal se a pokračoval dál.
„Už jsem čekal hrozně dlouho, nemůžu dál, moc tě chci.‘‘ Špitl a umlčel další její námitky polibkem. Už dál nemohl, strhal z ní všechny zbytky oblečení, spoutal jí svým tělem, aby mu neutkla. Nebránila se, nechala ho aby ji laskal rukama po celém těle a slíbal každičký kousek jejího těla. Spokojeně vzlykala dokud je nevyrušilo klepání.
Oba se od sebe odtrhli, kdo by mohl kdopak, nikdo o nich přece neví.
První kdo seběhl dolů byl Sasuke u dveří se zastavil. Hrůzou v očích ni pohlédl a zatarasil ji cestu, aby už dál nešla. Tušil kdo je to, doufal, že se mílí. Na přemýšlení však bylo pozdě, dveře někdo vyrazil z pantu. Na útěk už bylo pozdě, dovnitř vešla skupina lidí, všichni na sobě měli černé pláště s červenými mraky a slaměné klobouky. Na chvíli se mu zatajil dech, věděl, že je najdou. Co teď, jak jen mají vyváznout, doufal, že malou nenajdou. Jeden z nich si stoupl pár centimetrů od Sasuke, nebylo mu vidět do tváře, ale Sasuke věděl kdo je to.
„Tak tady jsi.‘‘ Řekl a hlasitě se rozesmál, ostatní se k němu přidali. Jí ani Sasukemu to tak směšné nepřipadalo.
Potom nastalo dlouhé ticho, mezitím ten neznámí přejel pohledem po Sakuře. Ona znejistila a ustoupila několik kroků zpět. Sasukemu začala docházet trpělivost, moc se mu nelíbilo jak si prohlíží Sakuru raději odvedl jeho pozornost.
„Co chceš?!‘‘ Vyštěkl Sasuke, jak předpokládal hned se zas věnoval mu. Znovu se tiše rozesmál.
„Víš, chtěl jsem nejprve zabít tu malou, ale nakonec jsem si to rozmyslel.‘‘ Odpověděl mu.
„No to je super, tak zas můžeš jít.‘‘ Řekl Sasuke a ukázal mu cestu ven. Sakura se ani nehnula, chtěla utéct do pokoje za malou, měla o ni strach.
„Víš řekl jsem, že neodejdu s prázdnou, vezmu si ji.‘‘ Řekl a pohledem upřel na Sakuru. Ta se strachem ani nepohnula, jen naprázdno otevřela pusu.
„Hm.. promiň ale ona není naprodej.‘‘ Řekl a stoupl si mu do pohledu na Sakuru. Tohle rozhodně nemohl připustit, ji si nikdy nevezme.
Ten muž si ale stál za svým, rozhodně se něčeho tak hezkého nevzdá.
„Vyber si, buď si vezmu ji nebo zabiju to dítě.‘‘ Nabídl Sasukemu, ale na něj to bylo moc málo možnosti.
Nastalo dlouhé ticho, ani jedna z možnosti nebyla v úvahu, ale jak s toho vyváznou.
„Udělám to.‘‘ Řekla z ničeho nic Sakura, obou to vyrazilo dech. Sasuke byl proti snažil se jí to vymluvit, ale marně. Byla to jediná možnost jak malou zachránit, udělá to pro ni.