Doma v listí: kapitola 08. - Otomi

„Tak, dneska vás zvu na barbecue!“ prohlásil Chouji-sensei po jednom z tréninků, když už se konečně dokázali sehrát jako tým.
„Ale Chouji-sensei, my nemůžeme, nebo jste na to zase zapomněl?“ zeptala se vyčítavě Inoko.
„Máš pravdu, Inoko,“ omluvně přikývl Chouji. „Ale později by to šlo, ne? Jako oslavu, že jste konečně tým.“
„Tak jdem, ne?“ zvedl se Inote a mávl na svou sestru.
Iwahi ležela v trávě kousek od nich, pozorovala bezmračnou oblohu a nechávala své myšlenky jen tak plynout. V boji sice byli tým, ale po tréninku se vždycky od dvojčat nějak odcizila. Za těch několik dní, co už spolu trénovali, se o nich nedozvěděla skoro nic nového. Na druhou stranu jim toho o sobě také neřekla moc. Ne že by nechtěla, ale ani jeden se neptal. I když byli tým, připadala si mezi nimi jako vetřelec. Inote byl odměřený, Iwahi připadalo, že si dává záležet na tom, aby vypadal, že ho nic a nikdo nezajímá a nikoho nepotřebuje. Často si také nechtěl nechat ošetřit drobná zranění, ke kterým občas během tréninku přišel. S Inoko se kvůli tomu párkrát pohádali. Povolil až ve chvíli, kdy Inoko prohlásila, že léčení zranění je její trénink a on by to jako člen týmu měl respektovat a nehrát si na tvrďáka. Jeho sestra byla něco úplně jiného. Iwahi nevěděla, jestli je Inoko opravdu tak povrchní, nebo to jen z nějakého důvodu hraje. Její poznámky ohledně vzhledu a nakupování už Iwahi docela lezly na nervy, a to ji znala jen několik málo dní.
„Hej, Iwahi!“ zavolala na ni Inoko. Iwahi se posadila a podívala se jejím směrem. Dvojčata stála vedle sebe kousek od ní, Inote se svým typickým kamenným výrazem, Inoko s úsměvem. „Zvedej se a pojď s náma!“
„Eh... Proč?“ zamrkala překvapeně Iwahi.
„Jdem někoho navštívit,“ odpověděla Inoko. „A protože jsme tým, tak chcem, abys šla s náma.“
„A koho?“ Iwhai vstala a pomalu přešla k nim.
„Otomi, kdysi s náma byla v týmu a chcem vás dvě seznámit.“
„A... Proč?“ Iwahi byla trochu vyvedena z míry, vůbec Inoko nechápala. Inote obrátil oči v sloup.
„Nevyptávej se pořád tak blbě!“ protočila oči Inoko. „A pojď, všechno důležitý ti řeknem cestou.“
Iwahi jen přikývla a následovala je. Cestou se nejen dozvěděla věci o Otomi, ale udělala si i přesnější obrázek o Inoko, která jí to vyprávěla. Inote většinou mlčel, jen občas Inoko opravil, když trochu přeháněla. Otomi byla s nimi v týmu už od akademie a pocházela z klanu Hyuuga, její otec, Hyuuga Hiashi byl člen hlavní rodiny, ale ona byla nejmladší ze tří sester, takže vytvářela novou vedlejší větev. Před čtyřmi a půl měsíci byli na misi, která se ukázala být nebezpečnější, než jim bylo řečeno, a jen tak tak ji přežili. Otomi ale přišla o obě oči, takže už dál nemohla žít jako kunoichi. Od té doby nevychází z domu, Hiashi ji nikam nepustí, a aby celé dny jen neseděla, tak se po uzdravení začala učit hrát na housle. Inoko i Inote se shodli na tom, že už to umí hodně dobře na to, že hraje jen čtyři měsíce.
Během vyprávění, při kterém se ukázalo, že sourozenci mají Otomi opravdu rádi, došli celkem rychle před hlavní vchod sídla klanu Hyuuga. Jejich návštěvy byly nejspíš opravdu časté, neboť byli bez řečí vpuštěni. Jen na Iwahi vrhali obyvatelé domu překvapené a podezřívavé pohledy. Za těch pár dní pobytu v listové si zvykla, ale stejně ji to trochu mrzelo.
Jak procházeli chodbou, slyšeli stále zesilující se melodii, smutnou, ale plnou naděje. Iwahi se mírně zatočila hlava, ale nedala na sobě nic znát. Došli až do celkem prostorného a uklizeného pokoje, velkým otevřeným oknem dovnitř proudil vzduch prosycený vůní pozdních letních květin. Na parapetu seděla původkyně oné melodie, dívka s dlouhými černými volně vlajícími vlasy a stříbrně vyšívanou tmavomodrou páskou přes oči, zpod které vybíhaly nepravidelné tenké jizvy. Její dlouhé kimono mělo stejné barvy i vzor jako páska. Když vešli, odložila housle a usmála se.
„Ahoj, Inoko, Inote,“ pozdravila tichým hlasem. „A je tu s vámi ještě někdo...“
„Ahoj,“ odpověděl Inote na pozdrav.
„Ahoj Otomi, jak ses dneska měla?“ Inoko přeběhla pokoj a objala Otomi. „Přivedli jsme Iwahi, myslim, že by si měla poslechnout, jak hraješ, a tak...“
„Inoko, mám se jako vždycky,“ vyprostila se z jejího objetí a natočila obličej směrem k Iwahi. „Teší mě, že tě poznávám, jsem Hyuuga Otomi.“
„Uchiha Iwahi a... taky mě těší...“
„Máš hezký hlas,“ Otomi se stále usmívala. „Ale zdá se mi dost rozrušený až smutný. Inoko s Inotem mi vyprávěli, že pocházíš ze Skryté Kamenné. Dovedu si představit, jak se tady na tebe dívají, moje rodina hodně trpí předsudky, omlouvám se,“ úsměv jí z tváře na chvíli vyprchal, bylo vidět, že to myslí vážně.
„T-ty se nemáš za co omlouvat,“ vykoktala Iwahi.
„Ale ano, kdybych tě potkala dřív, také bych byla taková. To až bratranec Neji a sestřička Hinata mě naučili, že život není jen o původu, či hlavní a vedlejší rodině.“
„Už docela dlouho taková nejsi, tak se přestaň zbytečně omlouvat!“ vložila se do rozhovoru Inoko. „Radši nám něco zahraj, tvoje hudba dokáže víc, než jakýkoli slova.“
„Tak dobrá, jestli vám to nevadí, Inote, Iwahi?“ zeptala se s úsměvem.
„Ne,“ odpověděl Inote stručně a s neměnným výrazem, ostatně jako vždy.
„Nevadí, ráda si to poslechnu,“ teď se usmála i Iwahi.
Otomi si dala housle pod bradu a začala hrát melodii podobnou té, kterou slyšeli při příchodu, ale přece jen trochu jinou. Z této již nezněla naděje, ale spíše zoufalství. Iwahi se zatočila hlava a předměty v místnosti se pomalu rozpíjely.
Genjutsu? Pomyslela si a rozhlédla se. Inoko ani Inote nevypadali, že by bylo něco jinak. Ani Otomi nepůsobila dojmem, že by vyvolala genjutsu, nebo jím byla ovlivněna.

Iwahi se najednou ocitla v lese kousek od místa, kde bojovaly dvě skupinky shinobiů proti sobě. Jedni měli na sobě dlouhé modrobílé pláště, do tváří jim nebylo vidět, neboť měli kukly. Druhé poznala okamžitě, byl to tým Choujiho-senseie, když ještě měli Otomi. Byl to boj jeden na jednoho, ani jedna skupina neměla převahu. Otomi s aktivovaným Byakuganem bojovala s jedním z nich kousek stranou. Bylo poznat, že je to muž. V modrobílém týmu byla jen jedna žena, a ta bojovala proti Inoko. Obě používaly suiton, takže za chvíli bylo bojiště proměněné na menší bažinu, místy mělčí rybníček. Vlastně všichni nepřátelští používali převážně suiton, Inoteho protivník i docela dobře fuuton a nad Inotem měl dost navrch. Jenže ten, i když měl po těle dost šrámů, se stále tvářil pohrdavě a při každém novém zranění nevybíravě nedával. Chouji-sensei měl co dělat, aby se ubránil... ledu? Už něco o ledu slyšela, a sice, že se jej nelze naučit, je to kekkei genkai hyoton, podobně jako mokuton nebo její tetsuton. Nebyl to tedy ledajaký soupeř, protože hyoton ovládal opravdu dobře, což znamenalo, že mistrně ovládal i suiton a fuuton, nebo alespoň jeden z nich. Chouji-sensei ale také nebyl žádné ořezávátko, a i když jej plně zaměstnávaly ledové útoky, bránil se dost úspěšně, několikrát i sám zaútočil. V jednu chvíli, kdy byl ledový donucen k obraně, se mu rozevřel plášť a Iwahi si všimla emblému sněhové vločky na jeho opasku.
Otomi, jako správná Hyuuga, velice dobře ovládala chakru, takže jí voda problémy nedělala. Svého soupeře, který byl viditelně slabší než ostatní, pomalu ale jistě udolávala a on začínal dělat chyby. Jenže najednou z jeho pravého oka vylétl tenký svazek černých plamenů a zasáhl Otomin obličej. Všichni na bojišti strnuli překvapením. Inočina soupeřka se vzpamatovala první. Provedla několik pečetí a bojiště se ponořilo do zprvu řídké mlhy, která postupně houstla.
„Ústup!“ zaječela a dva z jejích spolubojovníků ji poslechli a zmizeli. Žena přiskočila k protivníkovi Otomi, který vypadal mnohem vyděšeněji, než všichni ostatní a nejspíš byl v šoku ze svých schopností. Propleskla jej.
Překvapeně se na ni podíval. „Co se...“ Iwahi překvapením vykřikla.
„Yuuto! Řekla jsem ústup!“ vzala ho maskovaná kunoichi za ruku a zmizeli.
Plameny v Otomině obličeji zmizely s nimi.
Krajina kolem se začala vlnit a ztrácet, ale Iwahi stále nemohla z paměti vymazat obraz očí, které viděla u toho muže. Sharingan.