Doma v listí: kapitola 07. - Minulost

„Kdes byla celej den?“ zeptal se Sasuke místo pozdravu, jen co otevřela dveře.
„Na tréninku,“ snažila se odpovědět klidně.
„Mělas zůstat doma a dát se do pořádku,“ pokoušel se Sasuke o výchovně-výhružný tón.
„Já jsem naprosto v pořádku,“ zavrčela.
„Po Tsukuyomi neni nikdo tak rychle v pořádku,“ odporoval mírně zlostně.
„Ani nevim, co to tvoje Tsuku-něco vlastně je, tak mi s tim dej pokoj,“ utrhla se na něj, utekla do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Pak se svezla na zem a zády se o ně opřela.
Co si o sobě ten člověk myslí?! Udeřila pěstí do podlahy. Bolest, která se v její ruce následkem rány ozvala, jako by ji probudila. A co si vlastně o sobě myslim já? Do očí se jí začaly hrnout slzy. Vim, že ho to trápí taky, ale nemůžu zapomenout na ten jeho nenávistnej výraz, když spolu bojovali.I když to nejspíš neni pravda, genjutsu, nebo co to je, do minulosti nevidí... Jenže s nim prostě nedokážu vycházet!
Po chvíli, během které jen brečela a přemýšlela, sebrala ze stolu fotky a vrátila se na své místo u dveří. Většina z těch osob v černých pláštích s červenými mraky v ní vzbuzovala strach, nebo přinejmenším obavy. Bylo jí jedno, že ta fotka je přes patnáct let stará, kdyby je potkala, rozhodně by byla ve střehu. Ale její otec se od ostatních lišil. I když to vypadalo, že se snaží tvářit zle, vyzařoval z něj především smutek. A to na fotografii. Ve skutečnosti to muselo být vidět ještě víc. Jeden z těch ostatních jí byl povědomý. Nevěděla odkud a rozhodně ho netoužila potkat. V jeho výrazu a postoji bylo kromě touhy zabíjet i jakési pohrdání vším okolo. Ale největší hrůzu jí naháněl takový nenápadný mužíček s oranžovou maskou na obličeji. Nebylo to výrazem, z obličeje nebylo vidět nic, kromě pravého oka, ale spíš postojem. Něco jí na něm nesedělo. Otřásla se a vyměnila fotky. Když jí pohled padl na šťastné tváře bratrů Uchihů, znovu se jí do očí vedraly slzy.
Někdo zaťukal na dveře.
„Iwahi, je večeře, pojď dolů,“ slyšela Sakuřin hlas.
„Nemam hlad,“ odpověděla a vzápětí si uvědomila, že lže, neboť jí zakručelo v břiše.
„Nelži a pojď na večeři, celej den jsi skoro nic nejedla,“ Sakura byla dobře informovaná.
„Jedla. Něco od Choujiho-senseie a pak u Tenten-san,“ nezmínila ovšem, že u Tenten dostaly se Sayou jen čaj a sušenky.
„Za celej den jen dvě svačiny? To je dost málo,“ nedala se odbýt Sakura. „Takže vylez z pokoje, nebo si pro tebe dojdu.“
Už něco slyšela o Sakuřině brutální síle, takže si okrajem trička utřela slzy, vrátila fotky na stůl a poslechla.
„Vim, že to je pro tebe těžký, ale nejsi jediná. Sasuke je na tom taky docela špatně, tak zkus bejt trochu milejší,“ téměř zašeptala Sakura, když Iwahi vyšla na chodbu.
„Hm,“ pokusila se o neutrální odpověď a následovala svou tetu do jídelny. Mlčky si sedla na vyhrazené místo u stolu, pak si navzájem popřáli dobrou chuť a tiše se pustili do jídla. Fugaku a Mikoto znatelně ztichli, když se objevila, což vyvolalo udivené pohledy jejich rodičů. Nikdo to ovšem nekomentoval.
„To Tsuku-cosi...“ začala Iwahi, když už měli skoro dojezeno. „Co to přesně umí?“
„Je to jedno z nejsilnějších genjutsu,“ odpověděl Sasuke, když pomalu dožvýkal sousto. „Oběť v něm může strávit až tři dny, ale v reálném světě uplyne jen jedna vteřina. Navíc se potom obvykle každý zhroutí a je několik dní v bezvědomí. Zatím jsem se nesetkal s jiným použitím, než je způsobování utrpení, ať už jde o bolest nebo bolestné vzpomínky. Stačí to takhle?“
„Hm,“ nejistě přikývla. „Takže to nebylo to Tsuku-yo-mi. Muselo se mi stát něco jiného...“
„A cos tam teda viděla?“ Sasuke se zamračil, ale na jeho obličeji byly jasně vidět obavy.
„Několik scén,“ řekla po chvilce váhání. „V jedné z nich byli moji rodiče. Otec tam říkal... že už to bude naposled, co se s tebou setká a pak něco o pohřbené pravdě a že bude lepší, když dostaneš svojí pomstu.“
„O ničem takovym nevim.“
„Pak jste tam taky byli vy dva, jak...“ odmlčela se.
„Jak co?“
Nádech, výdech. „On ti řekl něco v tom smyslu, že až budeš mít stejný oči jako on, tak máš za nim přijít...“ podívala se na svého bratrance a sestřenici, kteří téměř zapomněli jíst a napjatě poslouchali.
„Fugaku, Mikoto, dojezte to a pojďte mi ukázat úkoly,“ Sasuke nebyl schopen slova, takže musela jednat Sakura.
„Ale proč? Já to chci taky slyšet,“ protestoval Fugaku. Mikoto bez řečí polkla poslední sousto a odběhla od stolu do svého pokoje.
„Protože to není určeno pro tebe,“ probral se Sasuke. „A neopovažuj se odmlouvat,“ přerušil Fugakův protest ještě v nádechu. Nejmladší mužský potomek Uchiha klanu naštvaně oddupal za svou sestrou. Sakura sklidila ze stolu a nenápadně se vzdálila za dětmi.
„Tak cos tam viděla dál?“ zeptal se Sasuke již trochu uklidněn.
Nádech, výdech. „Viděla jsem tátu, jak někomu vyhrožoval, že pokud ti něco udělá, tak zradí vesnici, nebo něco takovýho... A pak jste spolu bojovali v nějaké velké místnosti.“ Nádech, výdech. „A předtím, než zemřel, řekl něco jako: Promiň Sasuke, tohle je naposled.“
Sasuke zavřel oči a chvíli bylo ticho.
„Děje se něco?“ zeptala se podezřívavě Iwahi.
„Nic,“ odpověděl a oči otevřel. „Nejspíš máš novou schopnost, protože takhle to bylo...“
Iwahi v tu chvíli nemohla být překvapenější.
„Ty scény se mnou a Itachim se staly tak, jak jsi popisovala, u těch druhých dvou jsem nebyl.“