Densetsu no Kunoichi II - 11. Kapitola

KAPITOLA 11 – SKRYTÁ HROZBA

Ukončil jsem druhý denní nástup, na kterém mi všechny jednotky předaly hlášení o celodenních aktivitách. Nic zvláštního se nestalo a už jsem se dost těšil, až si lehnu. Stokrát radši bych byl celý den v terénu, než seděl za stolem a papíroval.
Už jsem opustil velitelství policie a mířil domů, když jsem za sebou uslyšel volání: „Sasuke-san!“
Volala na mě Shizune, která za mnou rychle dobíhala.
„Sasuke-san,“ vydechla zadýchaně, „mám pro tebe zprávu od Hokage,“ řekla, podala mi svitek, poodstoupila a čekala, až si ho přečtu.
„Vyřiď, že přijdu,“ řekl jsem a s pomocí pečetě na použití ohně se svitek s tichým „blaf“ proměnil na hromádku jemného popela.
Shizune rychle zmizela.
Zajímalo by mě, co tak nutného mi Akira musí sdělit, že by to nepočkalo do zítřka. Zamířil jsem do určené taverny. Přesně, jak jsem očekával, byla to putyka čtvrté kategorie. Posadil jsem se do zadní části. Servírka brzy dorazila a samou úslužností se málem plazila po zemi. Objednal jsem si a ona se snad přemístila, jak rychle mi pití donesla. Zpoza baru na mě pak celou dobu vrhala nesmělé pohledy, které mě opravdu rozčilovaly. Od té doby, co jsem se díky Densetsu no Kunoichi vrátil zpět do Konohy, všechny ženy tady zajímala jen obnova klanu Uchiha. Copak nemám důležitější věci na práci?!
Nehledě na to, že jak jsem tak pozoroval dívky a ženy kolem sebe, tak by se u obnoveného klanu jistě brzy projevilo nějaké nevratné poškození mozku.
Akira naštěstí dorazila brzy. Úslužná servírka opět rychle přiběhla, ale Hokage ji i na můj vkus až moc drsně poslala pryč.
„Jsem ráda, že jsi dorazil, Sasuke-san,“ řekla a pohodlně se usadila. Jen jsem kývl.
Když se Akira ani po několika minutách ticha neměla k hovoru, zeptal jsem se: „Proč jsme se sešli tady a ne ve vaší pracovně?“
„V mé pracovně je odposlech,“ řekla suše.
Zajímavé, napadlo mě. A proč o tom zase nevím?!
„Ale začnu úplně od začátku,“ vydechla ztěžka. „Nejprve bych se ti měla omluvit za to, že jsem tebe a policii více nezapojila do vyšetřování Yakushi Kabuta.“
Akira se omlouvá?! Čím dál tím zajímavější. Navenek jsem ale nijak nereagoval a nechal jsem ji pokračovat.
„Měla jsem obavy, aby se Kabuto nějak nepokusil využít toho, že tě zná. I kdyby ne, spekulace by mohly ohrozit nejen tvou pověst, ale i pověst celé policie, která je momentálně závislá na tom, co se říká o tobě samém. To, že jsi byl Orochimarovým studentem a že Kabuto tam s tebou byl také, je v Konoze veřejným tajemstvím.“
Tak Hanabi měla pravdu! Na to, jak je mladá, má opravdu výborné deduktivní schopnosti…
Když jsem si všiml, jak se Akira potutelně usmívá, rychle jsem uhnul pohledem. Nesnáším, jak mi vždycky čte myšlenky.
„Předpokládám ale, že tohle není to, o čem jste se mnou chtěla mluvit, že, Akira-sama?“ zavrčel jsem popuzeně.
„Ne, to není,“ usmála se jemně. „Ayame-sama ze své mise přivedla jednoho zajatce. Na cestě zpět ji a celý klan Tsurugi napadli čtyři maskovaní útočníci. Ninjové. Dva se podařilo zneškodnit, jednoho zajali a jedna kunoichi uprchla. Toho zajatce jsem dnes ráno vyslechla. Moc toho nevěděl. Zřejmě byl tím nejspodnějším článkem. Co jsem vyrozuměla, bylo, že pracovali pro ninju z Otogakure no Sato…“
„A vy si myslíte, že ten ninja je Kabuto,“ skočil jsem Hokage do řeči.
Souhlasně přikývla. „Byla by to moc velká náhoda, kdyby s tím neměl co dělat. Byl tady v přesnou dobu a také se sešel s ex-členy Rady. Záznam jejich hovoru nemám. V tom mají prsty ti zrádci z ANBU, které měla Rada pod palcem. Chci, abys prošetřil, co s tím má Rada společného. Vypátrej toho čtvrtého ninju, pokud to aspoň trochu bude možné.“
„Dobře,“ řekl jsem. „Chci vyslechnout toho shinobi, kterého přivedla Ayame-sama.“
„To nebude možné,“ zavrtěla Akira hlavou.
„Ale Akira-sama!“ zvýšil jsem hlas. „Já potřebuji nějaká vodítka!“
„To ale není proto, že nechci, abys toho ninju vyslechl,“ namítla klidně. „Při výslechu nešťastnou náhodou zemřel.“
Nešťastnou náhodou?! Nevesele jsem se zasmál. K takovýmhle náhodám nedochází náhodou.
Akira vážně pokračovala: „Když arayurumimasugan dlouho a hodně používám, zabíjení je snadnější a já si na to stále ještě nezvykla.“
„Výborně,“ zavrčel jsem. „Tak mě aspoň nechte vyslechnout Kabuta,“ požádal jsem.
„Raději ne,“ odmítla. To mě už ale vytočilo.
„Kuso! Jak mám dělat svou práci, když mi stále nevěříte?! Proč si nevyberete jiného kapitána policie? Nějakého důvěryhodnějšího,“ rýpl jsem si.
„To není to, že bych nevěřila tobě. Sasuke-san,“ naléhala. „Já nevěřím Kabutovi!“
„Fajn,“ zasyčel jsem. „Já se ale o sebe umím postarat. Ten brýlatý zmetek proti mně nemá šanci.“
„Kabuta smíš vyslechnout,“ podvolila se, „ale jen jako poslední možnost.“
„Skvělé,“ ucedil jsem. „Tak smím vyslechnout členy rady Kame a Masahira?“ zeptal jsem se. Ani tady jsem ale moc neočekával kladnou odpověď. K mému překvapení ale Akira rozhodně přikývla.
„A nejenom ty. Ohledně členů rady ti dávám volnou ruku. Použij všechny prostředky, abys dostal potřebné informace,“ řekla tvrdě. „I kdyby si po tvém výslechu už ani sami neutřeli zadky!“ dodala a mě lehce zamrazilo.
„Předpokládám, že budete chtít zprávu o každém mém kroku,“ nadhodil jsem poslední věc, která mě na mém novém úkolu znepokojovala.
„Ne,“ zavrtěla Akira hlavou a zatvářila se trochu dotčeně. „Už jsem přeci řekla, že ti věřím. Vyžaduji zprávy každý týden a pak případech, ve kterých to vyžaduje zákon, jako je například hrozící vyhlášení války další skryté vesnici. Ve všem ostatním máš volnou ruku. A byla bych ti vděčná, kdybys do něčeho zapojil i Sogekihei-senseie. Myslím, že od doby, co nepotřebuješ dohled, se dost nudí.“
„Hai,“ přikývl jsem a uklonil jsem se. Na stůl jsem hodil několik mincí, které můj účet bohatě pokryjí.
Ještě jsem zašel na velitelství a předal jsem Hanabi, která měla zrovna noční službu, seznam lidí, které budu v souvislosti s novým úkolem zítra potřebovat. Pak jsem si šel konečně lehnout. Ale ne, že by to pomohlo. Prakticky jsem nespal, protože jsem promýšlel všechny možné strategie pro průběh celé operace.
Po probdělé noci jsem tedy ještě před úsvitem vstal a šel jsem na velitelství. Dorazil jsem zrovna ve chvíli, kdy se měnily noční a denní služby. K mému velkému překvapení jsem uviděl Hanabi, která nevypadala, že by se chystala domů. Seděla za stolem a studovala nějaké spisy.
„Ohayoo gozaimasu, Hanabi-san,“ pozdravil jsem ji, když jsem k ní došel.
„Ohayoo, Sasuke-san, “ vzhlédla a usmála se krásným úsměvem, který všechno prozářil.
„Proč si nejdeš odpočinout domů?“ zeptal jsem se.
„Za několik hodin bych stějně musela být zpátky a Shizune-san ještě v noci přinesla tyhle spisy ANBU o vyšetřování Yakushi Kabuta.“
„A mohl bych se na ně podívat?“ nadhodil jsem lehce.
„Samozřejmě, taii-san,“ vyhrkla a lehce zčervenala, což vypadalo opravdu roztomile. Proboha! Na co to myslím?! Rozpačitě jsem zatřásl hlavou a snažil jsem se dělat, že se nic nestalo.
Rychle jsem sáhl po deskách, které mi podávala a zapadl do své kanceláře. Dvě hodiny jsem se probíral materiály, které o Kabutovi měly jednotky ANBU. Často jsem tam nacházel odkazy na složky, které vedly o Orochimaru nebo o mně samotném. Některé jejich informace byly překvapivě přesné, jiné zase až moc nepřesné. Ty nepřesné jsem opravoval poznámkami, které jsem do složek vkládal.
V zásadě ale informace nepřinesly nic nového. Naneštěstí ANBU pokládaly Kabuta za tak bezvýznamného, že ho po smrti Orochimaru přestaly sledovat úplně. Podcenit nepřítele je vždycky velká chyba. Kabuto se za dobu svého působení u Orochimaru samozřejmě řídil jeho příkazy až na tu nemilou eskapádu se špehováním pro Sasoriho. Nic to ale nemění na tom, že měl své vlastní cíle, se kterými se pochopitelně nikomu nesvěřil.
Nejužitečnější se tedy zdálo to, co mi už sdělila Akira.
O dvě hodiny později se u mě v kanceláři sešli Hanabi, Iruka, Naruto a Sogekihei.
„Děkuji, že jste uposlechli mé žádosti, Sogekihei-sama, Naruto-san,“ řekl jsem těm dvěma, kteří nepatřili pod mé velení. Oba na můj vděk reagovali jen krátký kývnutím hlavy. „Mám pro vás speciální úkol. Zdá se, že ex-Rada chystá útok na Konohu, přesněji na Hokage. Nějak jí nemohou zapomenout to, jak je vyšachovala. Což je podle mého názoru to nejlepší, co mohla udělat,“ poznamenal jsem. Všichni se usmáli a souhlasně přikývli. „Bývalí radní byli také striktně proti přivedení klanu Tsurugi do Konohy. Proto byla také celá karavana napadena.
Ayame-sama a její ninjové se s útočníky vypořádali. Dva byli zabiti a jeden zajat. Naneštěstí se jednomu, lépe řečeno jedné, podařilo utéct. Podle Taijutsu no Kunoichi je tato útočnice velmi nebezpečná. Chci tedy po vás, abyste místo útoku na karavanu pořádně prohlédli, případně se vydali po její stopě.
Posílám s vámi Naruta, který u toho byl a který ví, kde přesně se co stalo. Sogekihei-sama,“ obrátil jsem se na slepého lučištníka, „vás bych požádal, zda byste skupinu nedoprovodil. Podle toho, co říkala Akira-sama, jste strávil dlouhou část svého života v lese. Vaše znalosti stopování proto mohou být velmi užitečné.“
„Samozřejmě, Sasuke-san,“ přikývl stařec.
„Výborně. Na cestu se vydejte okamžitě. Rozchod,“ zavelel jsem. Čtveřice rychle opustila mou kancelář.
A já se teď vypořádám s Radou. Zašel jsem za Shizune, aby mi připravila oficiální zatykače na oba dva. Udělala to velmi rychle a když mi je předávala, v její tváři jsem vyčetl uspokojení, že ty dva staré neřády konečně někdo zmáčkne. Nebudu tvrdit, že nejsem rád, že to mohu být zrovna já. Byli to koneckonců oni, kdo nařídil vyvraždění mého klanu. Netvrdím, že Ayame-sama v tom neměla dost výraznou roli. Byli to ale Kame a Masahiro, kdo ten příšerný masakr nařídili provést…
Navečer jsem se vydal do jejich sídla. Mí lidé, kteří je sledovali, mi dali vědět, když se sešli tak, jak to celá léta dělávali. Já jsem dorazil o hodinu později.
Vzal jsem s sebou jednotku ninjů, kteří se poprvé oblékli do nových uniforem policie. Také jsem několik policistů v utajení rozmístil na strategická místa, aby se náhodou neopakovala nehoda se zrádci v ANBU.
Zaklepal jsem na dveře, které služebná během několika vteřin otevřela. Bez jediného slova jsem rozhodně napochodoval dovnitř s policisty za zády.
„Uchiha Sasuke-san, za co…“ snažila se mě Kame vítat.
„Kame a Masahiro, bývalí radní Konohagakure no Sato,“ spustil jsem úředním tónem a oba jsem je přelétl pohledem. Zároveň jsem jim podal svitky, na kterých byl sepsaný příslušný rozkaz. „Jste zatčeni pro podezření z velezrady, kterého jste se měli dopustit. Budete eskortováni do místního vězení a zde podrobeni výslechu.“
„Co to má znamenat?“ obořil se na mě stařec. Mezitím se jim oběma postavili po bok dva policisté.
„Následujte mě,“ řekl jsem a otočil jsem se k odchodu, ignorujíce jejich námitky.
„Nic jsme neprovedli,“ vřískla Kame.
„Potom to bude prokázáno u výslechu,“ namítl jsem klidně.
„Na to nemáte právo,“ podpořil ji Masahiro.
„Že ne?“ otočil jsem se a výhružně mu zasyčel do jeho vrásčitého obličeje. „Tak se podívejte na ty svitky, co držíte v rukou.“
Oba je rozhodně roztrhali. S něčím takovým jsem samozřejmě počítal. Proto jsem z kapsy vytáhl další dva. Shizune projevila škodolibou radost, když jsem ji požádal o několik kopií.
„Jsme radní Konohagakure no Sato. Nemůžete nás zatknout,“ bojovala Kame.
„Jste bývalí radní,“ upozornil jsem ji, „a mám právo zatknout samotnou Hokage, pokud pro to budu mít dostatečné důvody. Zatýkat vás samozřejmě nemusím, pokud se ihned přiznáte. Přiznáváte se, že jste se dopustili velezrady?“ zeptal jsem se se zdviženým obočím.
„Samozřejmě, že ne,“ odsekl Masahiro.
„Výborně,“ usmál jsem se. „Jdeme.“
Policisté je oba chytli v podpaží, kdyby se i nadále chtěli cukat. Procesím a cestou delší, než bylo nutné, jsem se vydal do věznice.
Strážím ve vězení jsem rozkázal uvěznit oba ex-radní na samotce a nechat je pár dní vydusit. Tak za dva tři dny si je přijdu vyslechnout. Mezitím možná sami přijdou k rozumu.