.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 3. - První pokoření

Ta noc byla hrozná… Nikdy předtím se mi nezdály sny, ale tu noc jsem zažila doslova noční můru. Začalo to zcela nevinně. Mladá žena objímala vysokého bělovlasého muže. Nepoznávala jsem ani jednoho z nich. Začali si povídat a smát se. Najednou všechno zčernalo a ten muž, do té doby milý a lásky plný, se změnil v démona. Ona zděšeně utíkala a snažila se vyhnout jeho vzteku. Najednou jsem ji poznala, byla to moje matka i semnou. Ten muž musel být můj otec, ale kromě očí mu nešlo vidět do tváře. Jen ty žhnoucí oči a srdce plné vzteku. Tak jako to všechno začalo to i rychle skončilo a já znovu viděla toho muže, ale tentokrát bez ní. Stál sám nad roklí. Pomalu jsem se k němu blížila, doufala jsem, že mě neuslyší, ale on se otočil. Srdce se mi sevřelo strachem z očekávání zla, ale on se usmál… Promluvil pár nesrozumitelných vět a udělal krok dozadu, spadl rovnou do rokle plné ostrého kamení.
*
Slunce se vyhouplo na oblohu a zalilo pokoj jasným světlem. Milovala jsem rána, ale tohle bylo jako ta noční můra. Celou noc jsem pořádně neusnula a když mě slunce probudilo, bolela mě hlava a celé tělo. Když jsem později otevřela oči a zamžourala do ostrého světla, spatřila jsem dvě černé koule plné zlosti. To Itachi mě pozoroval z velké blízkosti. Bylo to poprvé, ale zdaleka ne naposledy co jsem ho takhle viděla.
„C-co je?“ zeptala jsem se a odsunula se na druhou stranu postele.
„Nic.“ Odpověděl chladně Itachi a odešel ke dveřím. ,,Chci tě za deset minut vidět v zahradě… trochu si tě prozkouším.“ Dodal a pak odešel.
Tak jsem se tedy oblékla, musela jsem se divit sama sobě, protože jsem na sebe natáhla ten hrozný černý plášť. Sešla jsem dolů, dala jsem si něco málo na jídlo a vyrazila jsem za Itachim.
Když jsem dorazila do zahrady, spatřila jsem Itachiho jak kouká za řeku, někam do dálky.
,,Rychlost není tvoje silná stránka, že?“
,,Jak víš, že jsem to já, když jsem nic neřekla.“ Podivila jsem se.
,,Správný ninja musí být stále ostražitý a mít přehled o okolí…“ Itachi se na mě konečně otočil.
,,Samozřejmě… No, ale my tu nejsme od tlachání, že? Něco jsi po mě chtěl, tak povídej.“ Zamrkala jsem a usmála se. Sále jsem se dívala do Itachiho očí a snažila jsem se číst jeho pohyby. Najednou se však jeho oči, do té doby klidné, změnili ve dvě rudé koule. Do té doby jsem nikdy nic takového neviděla. Chtěla jsem vykřiknout, ale jako by mě svázal pouhým pohledem a nedovoloval mi se pohnout. Netušila jsem co se děje, ale vší silou jsem se snažila rozproudit mou chakru a rozpohybovat shurikeny v pouzdru. I když už jsem jen klidně stála a četla jeho pohyby - byly jakoby zpomalené, pomalu se blížil ke mně - nemohla jsem pořádně hýbat tělem. Byl skoro zázrak, že tenký proud chakry dosáhl až na shurikeny a já s ním mohla hodit po Itachim. Vyhnul se mu, ale na okamžik mě pustil ze své pasti a já mohla zase manipulovat tělem a pořádně ovládat své loutkářské umění aplikované na zbraně.
,,Tvoje oči… používáš nějakou techniku… ony jsou tvoje největší zbraň, nemám pravdu? Co takhle se jich zbavit?“ usmála jsem se a trhla jsem rukou směrem k sobě. Strhl se boj zkoušející mé schopnosti.
,,Neměla bys takhle křičet, když jsi ještě nevyhrála…“ ozvalo se za mnou. Během vteřiny se Itachi přemístil za mě a mou techniku tak otočil proti mně. Shuriken nešlo zastavit a tak nezbývalo než ho na poslední chvíli otočit.
Padla jsem na kolena, kdyby byl tohle opravdový boj, asi bych zemřela. Mohla jsem zemřít i tam, ale Itachi mě nechtěl zabít, měl se mnou jiné plány, ale ty jsem měla poznat až později.
,,Myslel jsem, že jsi na jiné úrovni. Tvoje jutsu je hrozné… jak si můžeš říkat zabijácký ninja.“ Řekl Itachi a odešel.
Několik dalších dní se mnou zacházel hrozně, ale pak na naší první misi, bylo to asi šest dní od mého příchodu k Akatsuki, se ke mně začal chovat lépe. V jeho chování však nebylo kousku dobroty, ale vypočítavost… a já hloupá mu to všechno věřila…