Za hranice

Tento příběh je smyšlený, pouhý výplod mé choré mysli….tzn. ničemu nevěřte!

Mladá žena znovu vykřikla bolestí. Už nemůžu. Jak dlouho to bude ještě trvat? Kdosi jí jemně otřel zpocené čelo, nevěděla kdo, oči měla pevně zavřené. A znovu to škubnutí, další výkřik.
Malým domečkem stojícím na samém okraji vesnice se rozlehl další nářek, ale tentokrát ho doprovázel hlasitý dětský pláč.
„Blahopřeji, narodil se vám chlapeček,“ oznámila starší paní vysílené prvorodičce ležící na posteli a dala jí novorozeně opatrně do náruče.
„Je nádherný,“ vydechl úžasem novopečený otec naklánějící se nad uzlíčkem, jež jeho choť vyčerpaně, ale šťastně houpala na rukou.
„Jak se bude jmenovat?“
„Orochimaru. Budeme mu říkat Orochimaru.“
Dny plynuly a klučík rostl a rostl, jenže s každým centimetrem, o který se dítě vytáhlo, zvětšily se obavy a prohloubily starostlivé vrásky na čelech obou rodičů. Chlapci byly pouhé čtyři roky, avšak jeho schopnosti se vyrovnaly ninjovi studujícímu akademii na postu genina. I přes snahu a vlídné chování matky i otce bylo dítě povrchní, samotářské, bezcitné a dokonce kruté. Ostatní děti se ho bály a stranily se ho.
O rok později nastoupil Orochimaru do akademie a byl přidělen do týmu Sarutobiho-senseie spolu s potrhlým Jiraiyou a silně brutální Tsunade. Neměl je rád, neměl rád nikoho, nesnášel týmovou spolupráci, bojoval vždy jen sám za sebe a neohlížel se na ostatní. Často se kvůli tomu hádali, Sarutobi mu to nejednou vyčetl, ale zároveň na něho byl pyšný, takhle nadaného studenta neměl už hodně, hodně dlouho. A Orochimaru si toho byl dobře vědom, proto si mohl dovolit víc, než kdokoli jiný žijící ve vesnici. Ve škole byl sice vynikající student, nedopustil se jediného prohřešku, zato ve volném čase šikanoval druhé děti, lákal je k sobě domů, aby na nich mohl dělat různé tajné pokusy, které sám vymyslel, objevily se všelijaké zvěsti o zmizeních, náhlých úmrtích nebo zraněních, vždy záhadné a nevyřešené. Stejně tak nebyla nikdy známá příčina podivné smrti Orochimarova otce, po níž se jeho žena psychicky zhroutila.
Měsíc na to se z Orochimara stal chounin.
Zanedlouho poté se udála věc, ke které se schylovalo hned od začátku, od jejich prvního setkání….Jiraiya a Orochimaru se střetli v boji na život a na smrt. Celé se to odehrálo daleko za branami Konohy a za naprosté nevědomosti kohokoli dalšího, byli tam jen oni dva. Dva sotva desetiletí kluci, spolužáci, týmoví kolegové, jeden s úmyslem zabít, druhý s touhou překonat svého soupeře, být alespoň jednou TEN lepší. Bohužel, již po několika úderech bylo jasné, kdo má v tomto souboji navrch. Orochimaru neváhal, použil na Jiraiyu jednu ze svých vlastních zakázaných technik, proti níž neměl ani nejmenší šanci. Avšak následujícím sledem událostí byli oba naprosto šokováni. Jiraiyovi, ve snaze zachránit si holý život, se konečně podařilo použít Hari Jizou (jehlový ochránce) a vytvořit kolem sebe ochranný štít, takže ho protivníkův útok neusmrtil, ale jen poslal na několikametrový průlet bojištěm zakončený nárazem do vysokého, statného stromu, který se mu poštěstilo přetnout vejpůl. Padající koruny si Orochimaru všiml opravdu na poslední chvíli, hbitě se odrazil a doskočil za balvan ležící poblíž. Okamžik na to ucítil příšerné pálení v nohou, v celém tom zmatku nepostřehl, že dopadl přesně doprostřed hadího hnízda, kde zmije stočená do klubka opečovávala mláďata. Strachy o svá desetidenní děťátka zaútočila na neznámého vetřelce a zas a znovu se mu zahryzávala do holých lýtek.
Poslední, co Orochimaru uviděl ve svých chladných očích byl týmový partner, který se namáhavě postavil na nohy a rozeběhl se mu na pomoc.

Seděl na jakémsi vysokém nepohodlném vyřezávaném trůně, na hlavě ho tížila královská koruna a vyzáblou bledou rukou kynul shromážděným poddaným…..Cože? Ale proč…proč jsou to hadi? Pohlédl doleva, kde stál další trůn, tolik podobný tomu jeho, a na něm ležel stočený další had, taktéž s malou korunkou na hlavě.
Co se to tu děje?? Kdyby aspoň nebyla všude taková mlha.
Najednou k němu odkudsi, z veliké dálky, dolehl povědomý hlas. Ano, musí to být on. Sarutobi.
„Jak je na tom?“
„Je to zlé, opravdu zlé. Vlastně, mohu-li být upřímný, je zázrak, že vůbec ještě žije. Takhle rozsáhlá zranění s takovou dávkou jedu….“
Opět se kolem něho rozprostřela tma.

Prudce otevřel oči, tentokrát viděl úplně jasně a nemohl se mýlit, ležel v nemocnici, stočil hlavu a pohlédl k oknu, venku byla tma. Je noc. I přesto dokonale rozeznával každý detail v pokoji. Zvedl pravou ruku a zahleděl se na ni, byla stejná tak, jak si ji pamatoval, ale přece bylo něco jinak. Cítil se skvěle, naprosto odpočatě, jakoby spal celých sto let a byl tak…silný, úplně cítil sílu, jak mu proudí v krvi. Jen ta žízeň. Měla suché rty, chtěl si je jazykem trochu osušit, ale….jeho jazyk, něco s ním nebylo v pořádku, jemně se jím dotkl špičky nosu, zvláštní, nedělalo mu to žádný problém, zkusil to ještě dál, dotkl se vlastního čela, znovu zvedl pravou ruku, uchopil jazyk dvěma prsty a zatáhl….půl metru, metr….
„To je úžasné,“ vydechl udiveně.
Takže to nebyl jen sen, mám výjimečný dar od samotné Matky přírody.Nikdo to nechápal, ale druhý den Orochimaru opustil nemocniční pokoj, byl připraven znovu trénovat. Samozřejmě si ono noční zjištění nechal pro sebe, ale po nějaké době začínal mít podezření, že hokage něco tuší, nejednou ho přistihl, jak ho zpytavě pozoruje a vůbec projevoval nevšední zájem. To poslední, co Orochimaru potřeboval bylo, aby Třetí objevil jeho největší a nejsilnější zbraň.
Složil tedy co nejrychleji další zkoušku a získal tak hodnost jounina.
V noci ještě téhož dne opustil nadobro vesnici.
Předtím však ještě stihl uskutečnit pokus, který plánoval téměř celý dlouhý rok, rozhodl se vložit geny shodaime do šedesáti vybraných kojenců s úmyslem sestrojit armádu, s kterou by později ovládl Listovou, celou zemi a pět mocných shinobi národů.

Poté, jako kdyby se vypařil z povrchu zemského, nikdo o něm neslyšel celé roky, dokonce desetiletí, kdy se toulal světem, cestoval z vesnice do vesnice a stejně jako za mlada k sobě lákal lidi, silné ninji, které mohl potom využít pro své ďábelské účely. Těm nejsilnějším ze všech věnoval speciální prokletou pečeť, naučil je téměř všechny své techniky, aby později mohl ovládnout jejich těla a vyhnul se něčemu tak pošetilému jako je smrt.
Až jednoho dne obrátil svůj hněv i proti rodné Konoze….a jak to bylo dál už všichni dobře víme

Poznámky: 

Za hranice

Tak a teď trochu k názvu, neznamená zeměpisné hranice, tady to má spíš takový abstraktní význam, jako za hranice lidského chápaní (prostě pokus o trochu psychologie XD) a taky jsem se inspirovala názvem písničky od mé nejoblíbenější kapely, ta slova k tomu i tak trošku sedí. Kdo by se chtěl mrknout, tu je odkaz
http://www.youtube.com/watch?v=l5Rbo7-YR1U

jo, toho potácejícího pána si nevšímejte xD

btw: ta scénka s trůnem je zase inspirovaná filmem Merlin a Prchlíci