Roots - 10. kapitola - Teď nemůžeš odejít!

Deidara s Hidanem oznámili, že odcházejí a vrátí se později, vyšli na chodbu a nechali Sasoriho s Daichi o samotě. Ten se malinko pochechtával, protože si vzpomněl, v jakém ji našli stavu. V cárech hadrů, protože oblečení začalo hořet, nebo svůj vrchní oděv svlékla, aby s ním uhasila plameny a přitom se pár drobných jisker zachytilo i na svršcích, které měla pod tričkem. Vzpomněl si, jak nesmrtelnému lezly oči z důlků, když ji spatřil takhle „odhalenou“, zatímco s ním to ani nehnulo. Až teď, když tu ležela, spící a snící. Položil jí ruku na čelo. Ne, horečku nemá. Ještě chtěl zkontrolovat tep, ale to už se dívka probírala.
„Hrozně mě bolí… hlava,“ zaúpěla.
„To tě přejde,“ utrousil.
Rozvzpomínala se na ten hlas. „Zase ty? Proč mě tak pronásleduješ?“
Sasori tu výtku přešel bez komentáře. „Nadýchala ses kouře. Je přirozené, že mě k tobě zavolali.“
Vybavila se jí místnost, kde začalo hořet, do všech detailů. Naklonila se přes okraj postele a začala zvracet. „To bylo tak… strašný!“ Pomalu se uklidňovala. Mlčky ji pozoroval, ale nedával najevo vůbec žádné emoce. „K čemu… co je ta místnost?“ zeptala se nakonec.
„Říkáme tomu Síň. Je to místo, kde vyslýcháme zajatce,“ odvětil.
Zamrkala. „A kdo tam… vyslýchá?“
Červenovlasý si pohrával s rukama a chvíli neodpovídal. Pak se k ní obrátil, stále se však tvářil neutrálně. „Šéf, pak taky Itachi… a někdy i já.“
Malinko zbledla. „A… co jste tam se mnou chtěli provádět?“ Nepřekvapila by ji už žádná odpověď.
Sasori se ušklíbl. „Nic. Měla ses tam porozhlédnout, abys věděla, jak skončíš, když se znovu odvážíš neuposlechnout Vůdcův rozkaz. Pak by záleželo na tom, do čích rukou by ses dostala. Šéf má své speciální metody, Uchiha by ti pravděpodobně zcela zničil tvé psychické zdraví a…“
„A ty?“ zašeptala, protože se bála.
„Jsem specialista na jedy a omamné látky. Zbytek si můžeš domyslet,“ ušklíbl se.

Věděla, že se nedostala do dobrých rukou, ale ten chlad a vyrovnanost, která z jeho hlasu vyzařovala, ji mrazily v zádech. Zamrkala, když si všimla, že má na sobě pánskou košili.
„Kde mám oblečení?“ zděsila se.
„Bylo na vyhození, ohořelé!“ řekl, jako by se vůbec nic nestalo.
Začínalo jí všechno docházet. „Takže vy jste mě viděli… no to snad ne!“ zaúpěla.
„Hm, jak to říct a přitom tě ještě více nepohoršit… Kdyby například taková Konan byla v nebezpečí života, nerozpakovali bychom se strhat z ní šaty.“ Zahihňala se při představě jednotlivých členů Akatsuki, jak vyjeveně zírají na odhalenou modrovlásku.
„Směješ se? To je dobře. Protože mám takový dojem, že ostatní by si ze všeho nejvíc přáli, aby se právě tohle stalo tobě.“
Viděla, jak ho to pobavilo. Našpulila ústa a mračila se. „Pche! Dám si dobrý pozor na to, abyste mě tak nezažili. Nedovolím nikomu, aby mě… beztrestně očumoval!“ Na malou chvíli se odmlčela. „Hm… jen tak pro jistotu, kdo všechno mě vlastně viděl?“
Sasori nasadil nevinný výraz. „Jeden ninja, kterému už to z paměti nevymažeš, pak tvůj bratr a já.“
„Dobře, mohlo to skončit hůř,“ vzdychla.

Sasori stále čekal na příchod ostatních a zatím se vyloženě bavil rozhovorem s touhle holčinou, hlavně tím, jak byla odhodlaná a zároveň strašně zmatená.
„Pořád mi něco nepřestává vrtat hlavou.“
Čekala, na co se jí zeptá.
„Jak se ti podařilo přeprat Konan?“
Daichi se ušklíbla. „Se zemskými technikami to nebylo nic těžkýho. Cokoliv, v čem je alespoň trochu hlíny, dokáže pohltit mé tělo.“
„Aha, že by cihly ve zdi?“
„Nejsi tak hloupý, jak vypadáš,“ rýpla si.
„Mám to brát jako kompliment?“ pozvedl obočí.
„Ne! Nebudu se svým věznitelem flirtovat!“
Usmál se. „Právě jsi to udělala.“
„Sakra!“
„A já si to budu pamatovat,“ ušklíbl se.

Netušili, kolik během jejich hovoru uběhlo času. Vzájemně do sebe rýpali. Mistr loutkář začínal k tomu prostořekému děvčeti cítit sympatie.
„Deidara mi řekl, co je pravým důvodem tvého mlčení. Jelikož jsi jen nevinná oběť, co umí bojovat, ale v podstatě pro svět Shinobiů nic neznamená, dám ti dobrou radu… Nezapomínej na svou roli. Budeme tě krýt, ale začni se ovládat. Máš totiž jen dvě možnosti… Pokud tu chceš zůstat, předstírej dál. Jestli stojíš o co nejrychlejší odchod, skonči to co nejdřív. Rozhodnutí je ve tvých rukou,“ pravil.
„Proč mi tak pomáháš? Od zabijáka je to dost neobvyklé.“
Nikdy jsme neměli v plánu tě unést. Ale stalo se a teď jsi tady. Nemáme nejmenší zájem na tom tě zde držet.“
„Já vím,“ špitla.

Deidara s Hidanem se toulali chodbou, když z pracovny vykoukl Šéf. „Na slovíčko!“ volal k sobě blonďáčka. Mladík polkl, ale pak odhodlaně vešel dovnitř.
„Jsou zde jisté záležitosti, které je třeba probrat…,“ začal Pein.
„Cokoliv, co Daichi provede, beru na sebe! Nějaký ten trest já vydržím!“ vyhrkl okamžitě Deidara.
Vůdce zavrtěl hlavou. „Tvá sestra se chová přirozeně, jako každý zajatec, kdybychom mu dali možnost a ona ji má. Časem se zklidní, nic jiného jí nezbude. Ale proč o tom mluvím? Situace se ztížila a Akatsuki je zuřivě pronásledována. Musíme se na čas stáhnout. Takže… není vhodná doba, abychom tvé skoro dvojče zas… vrátili.“
„Chápu. A… co s ní bude?“
„Pokud nebude zasahovat do našich záležitostí, počkáme, než se situace uklidní a pak ji propustíme. Jestli ale nepřestane rebelovat, přestaneme se k ní chovat tak mírně, jako dosud.“
„Jo, na to jsem ji upozorňoval,“ přikývl blonďatý ninja.
„Předpokládám, že tahle změna plánu nebude trvat moc dlouho. Nemám z ní ani trochu radost.“
„To nikdo, Šéfe,“ ujišťoval ho honem Deidara.
„Běž,“ pokynul mu rukou a mladík se ihned vzdálil.

„Omlouvám se za zpoždění!“ Deidara rozrazil dveře. „Snad tě Daichi moc nenudila.“
„Ne, bylo tomu naopak,“ ušklíbla se jeho nezvedená sestřička.
„No, to je v podstatě jedno,“ mávl rukou Deidara. „Každopádně… Šéf ti vzkazuje, že teď odsud odejít nemůžeš, protože Akatsuki mají honící období. Takže se budem chránit před pronásledovateli a ty s náma.“
„Pak je rozhodnuto,“ řekla klidně a ignorovala přitom bratrův udivený výraz.