Poslední přání - 16. kapitola - I já dokážu být užitečná!

Shenai si uvědomila, že by měla Akatsuki taky něčím přispět. Když zrovna neprodávala své kresby, zkoušela pro tu partičku ninjů zabijáků shánět ve Skryté deštné informace. Většinou obešla pár hospůdek, vyslechla hosty, někdy jim zaplatila další rundu a občas něco zajímavého pochytila.

Jednoho dne se vydala na místo, kde se poprvé dozvěděla o tajemství klanu Uchiha. Posadila se na jeden z větších kamenů a hleděla do prázdna. Občas vzpomínala… na to, co bylo a také na možnou budoucnost. Jedna hrozba tu stále ještě byla, Orochimaru, ten slizký had.
Zaslechla kroky. Sevřela v rukou zbraň, instinktivně se skryla za balvanem a vyčkávala. Opatrně vykoukla. Tím vetřelcem byl… malý mužíček s maskou barvy pomeranče.
„Co tu děláš, Tobi?“ sjela ho podezíravým pohledem.
„Tobi byl na procházce a… zabloudil,“ vysvětloval ninja a přitom zuřivě gestikuloval.
„Vážně? Doprovodím tě domů.“
„Ty jsi tak hodná, Shenai,“ zamumlal skrček a nechal se mladou ženou vést. Něco zde hledal, ale nenašel. Nevadí, nejspíš to je schované někde jinde.
Dorazili do sídla. „Kde jste byli?“ zajímal se Kisame.
„Tobi se ztratil v lese, Rybičko. Řeknu Zetsuovi, aby si ho líp hlídal.“
„Zetsu pracuje sám,“ uchechtl se žralok. „Budeš se muset obrátit na Deidaru.“
„Aha. Já zapomněla,“ zahihňala se.
Tobi se tvářil uraženě a z legrace jí vyčítal, že zapomíná na jejich blonďáčka.
„A kde že jste to vlastně byli?“ Do hovoru se přidal už i Itachi.
„U zřícenin. Náhodou jsem ho tam našla.“
„Skutečně?“ zavrčel Uchiha. „Hm, zajímavé.“ Nespouštěl z něho oči. Děje se tu něco divného.

Pein se tvářil překvapeně, když mu hnědovláska dala do ruky list papíru. Přelétl ho očima. „Co to má být?“
„Dalo by se říci, že jsem začala špionážní dráhu,“ uchechtla se. „Sice jsem tak neschopná, že nezvládnu ninjutsu ani genjutsu a nemám žádné pozoruhodné vrozené schopnosti, ale… i já dovedu být užitečná.“

Konan máchala prádlo a Shenai jí ho pomáhala sušit. „Slyšela jsem, že Pein od tebe dostal nějaké informace.“
„To je pravda. Nudím se, tak sleduju ostatní.“
„To ti nevěřím!“ ohradila se modrovláska.
„Máš pravdu,“ usmála se zelenooká kunoichi. „Pracuju pro Akatsuki, i když vím, že mě náš Velký šéf nikdy za členku nepřijme.“
„Děláš dobře,“ přikývla Konan a obě se vrátily k práci.

Jednoho dne poklízela v jednom z pokojů. Slyšela kroky, okolo ní neustále někdo chodil. Něčí dupot poznala, aniž by se kvůli tomu musela otáčet. „Kakuzu, Hidane, Zetsu! Je něco nového?“
„My jen procházíme,“ vysvětloval bělovlasý a maskovaný mu to potvrdil.
Kanibal si vlezl do jednoho rohu k malé skříňce, ve které se začal přehrabovat, něco hledal. Nevšímala si ho a pokračovala s uklízením. Potom ale zaslechla tichý šepot.
„Hlad, je stále větší…,“ mlaskala bílá.
„Nesmíš!“ okřikla ji černá.
„Pokušení je příliš blízko, neudržím se…,“ syčela bělejší polovina.
„Uteč!“ Kanibal promluvil nahlas.
Shenai instinktivně sáhla po zbrani, uskočila a uklouzla po koberci. Padla do podřepu, ale vtom se kolem ní něco mihlo a přistálo to Zetsuovi v rukou. „Blé! Takovej hnus!“ Otřásl se a znechuceně si prohlížel jedno z Kakuzových zamaskovaných srdcí, které po něm ninja hodil. Ten si mezitím, za pomoci svých silných nití, přitáhl dívku k sobě.
„Díky, ale… zvládnu to.“
Kakuzu nesouhlasil. „Nechoď tam, Shenai!“
To už ale dívka došla ke kanibalovi, který hrozivě koulel očima, a důrazně ho klepla doprostřed čela. „Okamžitě se vzpamatuj, Zetsu!“ Založila ruce v bok, stále si přidržujíc zbraň v ruce a zlomyslně dodala: „Nebo ti k večeři udělám salát.“
Zelený ninja se probral z transu, rozpačitě se omluvil a pro jistotu se odporoučel na dobu neurčitou.
„Hrozně jsi riskovala! Bylo to vo kejhák!“ zlobil se Kakuzu.
„Víš… kdybych ho nedokázala zvládnout… nemohla bych žít tady, s vámi.“
„Tak to máš pravdu!“

Shenai se opět chystala jít ven. Vytvořila si zde v Akatsuki novou identitu a lidé z Deštné a okolí nikdy nepřišli na to, kdo je ta tajemná cizinka. Obvykle nosila kratší černou sukni, tmavou halenku a zhotovila si i černou škrabošku. Na krku nosila bleděmodrý šátek se znakem Uchiha klanu, který jí Itachi daroval po jejich první společné noci.
Už se vracela zpátky, když se jí zničehonic zatočila hlava a ona omdlela. Z houštiny vyrazil Zetsu, včas ji zachytil a položil do trávy. „Prý ji mám sledovat,“ bručel a ohmatával dívčí tělo. Cítil z ní jinou vůni, než bylo obvyklé. Přiložil hlavu k Shenainu břichu. Chvíli vrtěl hlavou a pak se posadil opodál a čekal, až se zelenooká probudí.
„Jak dlouho už tu takhle ležím?“ zarazila se, když zjistila, že všude kolem ní je tráva a jeden milý kanibal na ni poulí oči.
„Teprve pár minut.“ Zetsu se přiblížil, sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Jsi těhotná.“
„Ach!“ Nevěděla, jestli se má radovat, nebo propadnout smutku. Byl to pro ni nesmírně velký šok.
„Nemáš radost?“ podivil se.
„Ale ano, jen… dej mi chvilku, ať se vzpamatuju.“
„Ale ne tady. Nastydla bys.“ Podepřel ji a pomohl Shenai dostat se do sídla.
„Děkuju, jsi skvělý přítel, Zetsu,“ usmála se, lehla si do postele a velmi rychle se propadla do krajiny snů.