SPOJENÉ ČAKRY 03, Pokus o spojení

Tak další dílek za docela krátkou dobu. Jako važte si toho. Má to přes 5 stran A4

Yanami, Nanego a Tikaru rychle proběhli chodbou a už stáli u kanceláře Hokage. Yanami na své kamarády spiklenecky mrkla a zaklepala na dveře.
„Dále.“ ozvalo se a tak Nanego stiskl kliku.
„Aaaa, no konečně. Už tu na vás čekám hodinu.
„Jo tak. No...“ vymýšlela výmluvu Yanami, protože přišli pozdě kůli obědu v Ichiraku „přes cestu nám přeběhla čer...“
„Nepoužívej tyhle omluvy, Yanami. Stejně ti nevěřím!“ řekl Naruto a uchechtl se, když si vzpomněl na Kakashiho.
„Takže, proč jsem vás zavolal...“ začal větu. Yanami se chvěla. Určitě dostali nějakou ultra těžkou misi!
„Mám pro vás misi typu C..“
„Cože?!“ vyjela Yanami a vražedně probodávala otce pohledem.
„Nekoukej tak na mě, pohledem mě nezabiješ, to bys musela mít Sharingan...“
„Já žádnou misi typu C nechci!!!“ vykřikla a přistoupila ke stolu. Naruto se uchechtl
„Jistě, s tím jsem počítal, proto jsem vám vybral misi typu A.“ řekl a zadíval se na Yanami. Ta zčervenala a polkla.
„Áčko?“ zeptala se
„Jo, ale mámě ani muk, jinak mě zabije.“ řekl Naruto a zasmál se. Pak pokynul Tikarovi aby šel blíž. Nanego se taky došoural ke stolu.
„Takže Tikaru, ty jsi samozřejmě jounin, takže tě upozorňuju, abys na Yanami dával pozor, víš jaký dokáže dělat hlouposti.“
Tikaru přikývl a podíval se po Yanami. Ta měla zase chuť někoho zavraždit.
„Váš úkol je jednoduchý. Odnesete tyto dokumenty k naší frontě. Tam si je od vás vezme Shikamaru. Dokumenty zásadně neotvírejte...“ podíval se na Yanami „... není tam nic, co by jste potřebovali vědět. Vyrazíte zítra ráno. Před odchodem si pro dokumenty přijďte. Ostatní informace a mapu máte v těchto obálkách.“ dokončil proslov a podal jim tři velké žluté obálky.
„Můžete jít.“ dodal ještě a ukázal na dveře. Všichni tři kývli hlavami a odešli.
„No, tak doufám, že se to Takari nedozví.“ řekl Naruto a podíval se na horu papírů, které měl na stole. Pak bouchnul hlavou o stůl.
„Panebože, zachraň mě.“ zaúpěl.

„Jooooooooooooooooooo!“ vřískala Yanami a skákala po chodníku. „My máme misi, my máme misi, MY MÁME MISI!“
„Jako, kdyby to byla tvoje první mise.“ řekl nepříjemným tónem Tikaru. Yanami si ho ale nevšímala.
„Je to naše první mise typu A.“ řekl Nanego a oči mu zajiskřily vzrušením.
„Ještě ty začni blbnout a na tu misi půjdu sám.“ řekl Tikaru a zavrtěl hlavou. Ve skrytu duše byl ale stejně nadšený, jako ti dva.

Zdáli se ozval štěkot.
„Ginomaru!“ zavolal Nanego. Velký šedivý pes, připomínající spíš vlka než roztomilého mazlíčka, se hnal svému páníčkovi naproti. Pak následoval mohutný skok a Nanego už ležel na zemi.
„Ale no tak, Ginomaru! Kolikrát ti mám říkat, že se na lidi neskáče!“ chechtal se Nanego, když mu jeho „psík“ olízl tvář.
„Máme, misi, víš to?“ řekla Yanami a poplácala vlka po hřbetě.
„Haf?“
„Jo, typu A!“ zasmál se Nanego. Pak se všichni vydali po ulici.
„Ty, Nanego?“ zeptal se Tikaru
„Hm?“
„Proč nemáš jméno po nějaké části psího těla? Jsi přece z rodiny Inuzuka.“
„Jo, tak!“ usmál se Nanego „No, máma by se zbláznila a naprosto protestovala, abych se jmenoval třeba ocas nebo tak.“ rozchechtal se „Takže nakonec tátu ukecala.“
„No jasně. Ocas, to by k tobě sedělo.“ zahihňala se Yanami jako malá.
„Haf wof.“
„K tobě by zase seděl 'velký zadek'.“ rozesmál se Nanego, když přeložil Ginimarův komentář. A BUM. Skvěle mířená rána do nosu. Nanego odletěl hezky daleko a zastavil se až o strom. Z Yanaminy ruky šla pára a měla zlostný výraz. Teď se zase rozesmál Tikaru, než ho Ginomaru skolil na zem a roztrhl mu kalhoty. Pak se do pranice přidal i Nanego, takže z chumle někdy vylítl psí ocas, ruka nebo noha... Yanami si povzdychla a zakroutila hlavou. Pokračovala dál sama.

Doma se Yanami hned osprchovala. Ani jí nepřekvapilo, že v bytě nikdo nebyl. Poslední dobou se s rodiči viděla jen zřídka. Mamka byla pořád v nemocnici a táta si hokagoval v kanceláři. Když vylezla ze sprchy a usušila se, mimoděk se postavila přes zrcadlo. Měla vážně hezkou štíhlou postavu. Pak se otočila.
„Hm... možná mají pravdu, mám trochu větší zadek.“ posmutněla
„- to tvrdí pes-“
„Já vím, ale...“ zarazila se. S kým si to vlastně povídá? Byl to takový zvláštní šepot, ale byl slyšet zřetelně. Jakoby někdo stál přímo za ní. V koupelně ale nikdo jiný nebyl.
„Už z toho šílím!“ řekla si sama pro sebe a šla k umyvadlu. Tam bylo taky menší zrcátko. Spěšně na sebe pohlédla a vyndala si kartáček a pastu. Když si zuby vyčistila a vypláchla si pusu, znovu se do zrcadla podívala. Vykřikla a spadla na zem, jak se lekla.
Její oči už nebyli zelené, měli stříbrnou barvu a podlouhlou úzkou panenku. Yanami prudce oddychovala a seděla na zemi asi dvě minuty, než se odvážila si znovu stoupnout a podívat se na sebe. Opatrně se vyškrábala na nohy a pohlédla do zrcátka . A pak... nic. Její oči byli už zase normální.
„J-jak to? Já už jsem vážně cvok.“ nadávala si nakonec a vylezla z koupelny. Stačila se obléknout jen do spodního prádla, než někdo zaklepal.
„Jo! Moment!“ zakřičela „To bude určitě táta!“ myslela si „Zase zapomněl klíče.“
Přes hlavu si přetáhla ještě triko, aby nechodila na chodbu úplně odhalená a proběhla bytem ke dveřím. Vzala za kliku a otevřela. Rázem zčervenala jako rajče, když uviděla smějící se tvář Nanega. Jeho výraz se postupně měnil na překvapený a pak taky trochu zčervenal. Nakonec začal koktat.
„Ehm... Já... No...Víš...“ chtěl něco říct, ale moc se mu to nedařilo
„Má pěkný nohy...“ pomyslel si ale pak ostatní myšlenky rychle zaplašil.
„Ehm...“ odkašlal si už po druhé. „Když jsi mě praštila, ztratila si prstýnek tak... jsem ti ho s Ginomarem přišel vrátit.“ vymáčkl se konečně a rozevřel ruku. Yanami si ho rychle vzala a schovala se za dveře.
„Jo, ehm... díky. Ahoj.“ řekla a celá rudá přivírala dveře.
„Ahoj a zítra v šest u brány.“ rozloučil se Nanego. Když Yanami zabouchla dveře, pořád před nimi stál. Pak se usmál a rychle vyrazil chodbou ke schodům. Po nich rychle seběhl dolů, kde na něj čekal Ginomaru.
„Tak pojď, kamaráde.“ řekl a rozeběhli se domů.

„Vážně to chceš zkusit?“ zeptal se Naruto „Když jsi to udělala naposledy, ochrnuly ti nohy.“
„Když jsem to udělala naposledy, předala jsem ti všechno. Teď ale budeme čakru vypouštět oba, aby ovlivnila nás dva a to dohromady.“ řekla Takari a postavila se čelem k Narutovi.
„A jak to chceš udělat?“
„Poslouchej, vím, že to teď nebude moc příjemné, ale musíš vypustit část Kyuubiho čakry.“
„To jsem nedělal od chvíle kdy...“
„Já vím, ale Sasuke stejně utekl.“
Naruto přikývl.
„Takže prostě se budeme snažit zformovat něco jako mega Rasengan, ale s démonní čakrou.“
Naruto znovu přikývl, i když se mu to vůbec nelíbilo.

„Kitsune?“ zavolal za zapečetěnou bránu. Démon, který spal v temnotě, otevřel jedno oko.
„Hmmmmm?“ zamručel
„Poslouchal si náš rozhhovor?“
„Hmmmmm...“
„A pomůžeš mi?“
„...“
„Kyuubi?“
„Pokusím se...“ řekl nakonec devítiocasí a protáhl se.

„Připravena?“ zeptal se Naruto Takari.
„Jo.“
„Tak jdeme na tři. Jedna … Dva … Tři!!!“

Z jejich dlaní začala proudit čakra. Z Takari stříbrná, z Naruta rudá. Čakra ale neměla žádný tvar, takže se jen tak mihotala okolo rukou.“
„Chce to manipulaci tvaru!“ zakřičel Naruto. Takari přikývla. Pak se z dvou různých čaker začali tvořit dvě koule, které za chvíli nabyli velkých rozměrů.
„Musíme je spojit!“ zakřičela Takari, protože byl všude strašný řev a hukot.
Chvíli se ještě nic nedělo, pak se ale stříbřitá čakra začala na červenou napojovat a vznikala měděná.
„Jde to!“ zakřičel Naruto. Pak se ale stříbrná čakra začala točit i kolem Takari. Oči se jí změnili a ze zad vyrazili ostny.
„Naruto, měli bychom přest...“
BUM! Ozval se ohromující výbuch. Kage a Takari letěli každý na jinou stranu mýtiny. Čakra vyprchala.

Bylo už půl šesté a Yanami ještě zabalila poslední věc do batůžku a ten si hodila na záda. Včera si ještě zašla koupit nové zbraně a oblečení. Musí se přece naparádit, je to její první mise typu A. Prošla bytem a s větou:
„Odcházím!“ vyběhla. Věděla, že jí máma slyšela, ale nechtěla žádné srdceryvné loučení a hodinové kázání o opatrnosti. Ještě že Takari nevěděla, jakého stupně její myse je.
„Stejně, až se to dozví, vymlátí z táty duši.“ uchechtla se „Nebo to bude zase jeden výbušný večer.“ řekla si pro sebe a musela se smát. Její mamka se o ní opravdu moc bála, jen pořád nevěděla proč. K bráně dorazila poslední. Tikaru už dával dokumenty do batohu a Nanego si hrál se svým psem.
„To je krása...“ řekl Nanego
„Jo, to oblečení je nový.“ řekla Yanami a usmála se
„Já ale nemluvil o oblečení.“ řekl Nanego potichu. Nevěděl ale, že ho Yanami slyšela.

„Bezva, můžeme vyrazit!“ křikl pak Tikaru a všichni tři, pardon, čtyři se rozeběhli do lesa. Skákali po větvích a Ginomaru hlídal množství čakry v okolí. Yanami běžela nejrychleji a prohledávala okolí svým ostřížím zrakem.
„Hej, Yanami! Dávej si pozor! Mohli by tu být nějaké pasti!“
„Ale Tikaru, myslíš, že sem můžou proniknout nějací nepřátelé? To jsme moc daleko od hranic!“ opáčila Yanami a dál se věnovala větvím před sebou.
„Jak myslíš!“ zavolal Tikaru a zavrtěl hlavou.
„Jestli se jí něco stane, Hokage mě zabije.“ pomyslel si ještě.

Už se začalo stmívat a na les padl stín. Yanami dál vytrvale běžela v čele a přemýšlela nad tím divným hlasem, který slyšela včera v koupelně. Ani si nevšimla záblesku lanka. Tedy vlastně všimla, ale až po tom, co do něj narazila … a spustila past. Větev pod ní bouchla a Yanami se řítila dolů, kde už na ní čekalo kunaiové pole. Veprostřed toho všeho bylo pár výbušných papírků.
„Sakra...“ zaúpěla jen, a čekala na bolest. A skutečně. Za okamžik se jí tři kunaie zabodli do stehna. Naštěstí spadla na okraj celé pasti. Zakousla se do spodního rtu, aby nevykřikla.
„Yanami!“ uslyšela vyděšené hlasy.
Za chvilku se k ní snesl Nanego a Ginomaru. Nakonec seskočil na zem i Tikaru.
„Nehýbej se! Můžou tu být další pasti na spuštění těch výbušných papírků!“ zakřičel Tikaru a obhlédl terén. Yanami jen tiše zasténala a podívala se na nohu, ze které jí trčeli nože.
„Zatracená holka!“ ulevil si Nanego. „Ginomaru! Necítíš nějakou čakru?“
Vlk rychle odpověděl a Nanegovi se ulevilo.
„Čisto.“ prohlásil nakonec Tikaru. Buďto to byli nezkušení ninjové, nebo prostě jen počítali s tím, že spadneš doprostřed.
„Měla jsem fakt štěstí!“ řekla Yanami sarkasticky. Nanego k ní přistoupil. Odtáhl jí kus dál a uchopil jeden kunai.
„Neopovažuj se ho vytahovat!“ zahrozila Yanami.
„Musím.“ řekl Nanego a podal jí klacík. Yanami se rozklepala, ale pak kývla a klacík si strčila do pusy. Skousla a pak znovu přikývla.

„Ááááááááá!“ zakřičela přiškrceně a klacík překousla.
„Ber to sportovně, jeden už je venku.“ řekl Nanego. Yanami se ale tvářila, že jí žádné jeho vtípky ani nic podobného v tuto chvíli nezajímají a raději hledala silnější klacek. To už se k Nanegovi přidal i Tikaru. Yanami zase skousla a čekala. Druhý šel ven hladce a tak ani nevykřikla. Pak přišel na řadu třetí. Yanami po tvářích stékali slzy. Po třetí se mocně zakousla a pak bolest skoro ustala. Vyplivla klacek a plácla sebou do trávy(to by byla sranda, kdyby sebou plácla zase do těch kunaiů ). Prudce oddychovala a utírala si slzy. Po několika minutách, když se uklidnila, se znovu posadila a vytáhla z brašničky nějakou vodičku. Tu pak nakapala do ran a začala se léčit.

„Mám málo čakry.“ konstatovala „Nezahojím to úplně.“ dodala a zelené světlo zmizelo.
„Věděl jsem, že se něco takového stane. No, pusťte do čela ženskou. Vždyť se ani nepostavíš!“ řekl vzteklým tónem Tikaru. V jeho hlase byl ale více slyšet strach než vztek.
Nanego se na Yanami taky podíval.
„Dokážu jít!“ řekla, když viděla jeho výraz.
„Yanami...“
„Já se zvednu!“ vykřikla na něj a skutečně se začala hrabat ze země. Pak ale zpátky upadla do listí.
„Kua!“ zanadávala potichu. Nanego jí podepřel.
„Někde se utáboříme přes noc a ráno si zranění uzdravíš. To už nabereš energii a čakru.“ řekl po chvilce přemýšlení a udělal krok. Yanami se znovu sesunula.
„Kruci! Ginomaru! Najdi nějakou jeskyni. Běž!“ řekl a ukázal vlkovi směr. Ginomaru zaštěkal a vyrazil. Nanego zatím vzal Yanami do náruče.
„Já vážně nepotřebuju po...“ zarazila se, když jí Nanego dal prst na rty.
„Ale já...“ udělal to znovu. Rezignovaně zmlkla a chytila se ho okolo krku.

Ozvalo zaštěkání.
„Ginomaru něco našel.“ řekl Nanego a vydal se tím směrem. Ušel s Yanami v náručí jen pár metrů, než našel Ginomara u malé jeskyňky. Vchod byl malý a tak se Nanego sklonil a vešel. V místnůstce bylo místo maximálně pro dva, takže se s Tikaru dohodli, že jeden bude hlídat venku a druhý si lehne. Bude hlídat Yanami a kdyby něco, pomůžou si. Tikaru nakonec zůstal venku první. Sedl si vedle ležícího vlka a díval se na hvězdy.
Nanego mezitím vyndal z batohu deku a rozložil jí po zemi. Yanami si obvázala nohu, ale stále na protest seděla v koutě.
„Měla bys jít spát, ať nabereš sílu.“ řekl Nanego, když připravil malé lůžko.
„Jak dlouho ti mám říkat, že bych to zvládla.
„Já vím, Yanami, ale potřebuješ si odpočinout.“
„Sakra, Nanego...“
„Dobrou noc.“ řekl a silou jí položil na deku.
Yanami si povzdychla a zůstala ležet. Nanego si lehl vedle ní a zavřel oči. Yanami je taky zavřela. Čekala asi půl hodiny a pak oči otevřela. Vypadalo to, že Nanego spí. Posadila se... Ale Nanegova ruka jí chytila okolo pasu a znovu jí stáhla na zem.
„Řekl jsem, dobrou noc, Yanami.“ Yanami si zlostně znovu lehla. Nanego však ruku nesundal a otočil se na bok, obličejem k ní. Yanami být vzhůru moc dlouho nevydržela a tak taky usnula.

Tikaru zaklepal Nanegovi na rameno.
„Hej, vstávej! Střídačka.“ zašeptal a uchechtl se. Nanego otevřel oči a úplně zčervenal. Ležel totiž v těsném objetí s Yanami.
„Tak dělej, ty milovníku.“ řekl Tikaru a cukali mu koutky. Nanego se snažil vyprostit, ale docílil jen toho, že se Yanami zavrtěla. Přitulila se k němu blíž a ještě přes něj přehodila tu zraněnou nohu. To už Tikaru nevydržel a začal se smát jako pominutý. Yanami se s trhnutím probudila a zůstala chvíli v šoku. Když si uvědomila, jak hloupě jejich pozice musí vypadat, okamžitě se odtáhla. Naneštěstí se praštila do zraněné nohy. Tikaru se smál jako blázen až mu z toho tekli slzy.
„To není vtipný!“ zasyčel Nanego a stále se červenal.

Asi po půl hodině se všechno zklidnilo a hlídky se vystřídali. Yanami znovu usnula a za okamžik usnul i Tikaru. V ten moment se z Yanaminého zranění začala uvolňovat stříbrná pára...